Diabetes mellitus je chronické celoživotní onemocnění, které postihuje všechny oblasti života. Dotýká se základních životních potřeb, jako je jídlo či pohyb. Ze strany pacienta vyžaduje denně řadu rozhodnutí a aktivit, jež ve svých důsledcích ovlivní průběh onemocnění.
Diabetes je skupina nemocí vyznačujících se zejména zvýšenou glykémií. Hladinu krevního cukru udržuje hormon inzulin, který se tvoří v beta-buňkách Langerhansových ostrůvků tkáně slinivky břišní. Diabetes vzniká, jestliže beta-buňky zaniknou, nejsou dostatečně funkční nebo jsou odstraněny (např. při odstranění celé slinivky). Jiným důvodem bývá inzulinová rezistence – inzulin se tvoří v dostatečném množství, ale tělo ho není schopno využít.
Častou komplikaci při podávání inzulinu, ale i při léčbě antidiabetiky představuje hypoglykémie. Projevuje se příznaky jako třes, bledost, pocení, tachykardie či nevolnost, které pacienty včas varují. Měli by u sebe proto mít lehce vstřebatelnou formou glukózy.
K pozdním komplikacím patří poškození cév a nervového systému. Hrozí infarkt myokardu, mozková příhoda, selhání ledvin nebo ztráta zraku. Poškození cév a nervového zásobení dolních končetin zase může vést ke vzniku syndromu diabetické nohy a nutnosti amputace. Proto léčba musí být komplexní a zahrnout i preventivní opatření.
Ještě začátkem 20. století byla cukrovka smrtelnou nemocí. Diabetici 1. typu v té době přežívali průměrně 18 měsíců.
Americký lékař Elliot P. Joslin, průkopník diabetologie, prosazoval jako léčbu dietu s nízkým obsahem sacharidů až hladovění a pohyb. Díky tomu nemocní přežívali průměrně „až“ 46 měsíců od stanovení diagnózy, ale většina z nich nebyla schopna přísnou dietu dodržovat. Dr. Joslin kladl důraz na poučeného a dobře informovaného pacienta, který má možnost ovlivnit vývoj nemoci.
Edukaci lze chápat jako způsob doprovázení pacientů s diabetem a poskytování praktických návodů do života. Cílem je osamostatnění pacienta, aby převzal zodpovědnost za svůj život, včetně své nemoci, aby se naučil s diabetem žít a řešit různé životní situace.
Individuální edukace představuje formu vzdělávání, kdy informace předává lékař, diabetologická nebo edukační sestra, nutriční terapeut, fyzioterapeut, psycholog, farmaceut nebo jiný zdravotnický profesionál pacientovi samotnému, případně jeho doprovodu (člen rodiny, přítel). Výhodou individuální edukace je, že se může přizpůsobit jednotlivci, jeho znalostem, schopnostem, možnostem a situaci. Lze probírat i choulostivější témata.
Kromě toho existuje edukace skupinová, jíž se účastní malá skupina pacientů (4–8), kteří se učí nejen od lektora, ale i od sebe navzájem. Doporučuje se vybrat pacienty s podobným edukačním problémem a podobnou terapií a využívat metody jako konverzační mapy, karty očekávání (každý sdělí své očekávání), kruh rozhodnutí (co si jednotlivec ze skupiny odnese ve prospěch své léčby) nebo terapii hrou (strukturované inscenace, simulační hry).
Oblíbenou formou edukace jsou rekondiční pobyty. Pacienti se dostanou ze svého běžného prostředí, poznají nová místa, nové lidi, relaxují a při tom se učí jak svou nemoc zvládat prakticky (odvažují si jídlo, učí se počítat množství sacharidů, chodí na procházky, cvičí a učí se zvládat hypoglykémie). Zdravotnický profesionál může tyto pobyty doporučit a pacientovi vysvětlit jejich smysl.
Strukturovaný edukační program podporuje spolupráci a motivaci pacientů, přispívá ke kompenzaci nemoci a v konečném důsledku také šetří zdravotnické prostředky a náklady.
(lkt)
Zdroje:
1. Cukrovka.cz
2. Saudek F. Cukrovka v kostce. Klinika diabetologie IKEM, Praha, 2018.
3. Štefánková J. Adamíková A. Edukace. 2018.
4. Jirkovská A., Jirkovská J., Čechová K., Havlová V. a kol. Skupinová edukace diabetiků. Jak na to… GEUM, Semily, 2017.
