Vyšlo v časopise: Čas. čes. lék., 96, 2024, č. 6, s. 33
Mináriková, P.: Biologická a inovativní léčba idiopatických střevních zánětů Vnitřní lékařství č. 3/2024
Idiopatické střevní záněty (IBD), mezi něž řadíme Crohnovu nemoc a ulcerózní kolitidu, jsou imunitně zprostředkovaná chronická zánětlivá onemocnění GIT. Postihují zejména populace ekonomicky vyspělých zemí. Kauzální léčba IBD není zatím známa. Základem je medikamentózní terapie, která prošla za posledních 25 let dramatickým vývojem. Koncem 20. století byla do léčby zařazena první biologická léčiva. Ta prodělala překotný vývoj a současná doba se označuje jako éra biologik. Cílem současné léčby IBD již není jen zvládnutí akutních atak a dosažení klidové fáze ale tzv. hluboká remise s absencí morfologických známek nemoci. Biologická léčba představuje nejefektivnější léčebnou modalitu IBD, nevede však k trvalému vyléčení u většiny pacientů. Cílovým působením biologik je molekula, která má klíčové postavení v patogenezi IBD – TNF-alfa. Patří sem inhibitory TNF-alfa: chimérická monoklonální protilátka (MAB) infliximab a humanizované MAB adalimumab a golimumab. Dále inhibitory adhezivních molekul (antiintegriny) humanizované MAB vedolizumab a etrolizumab, které v GIT působí selektivněji než předchozí skupina. Další skupinou jsou protilátky proti interleukinům, které se používají od roku 2016. Patří sem humanizovaná MAB ustekinumab, dříve používaný u psoriázy, a nové přípravky – humanizované MAB inhibitory interleukinu 23: risankizumab, mirikizumab, guselkumab a tildrakizumab. Inovativní léčbu IBD dále představují inhibitory Janus-kináz – tofacitinib, filgotinib, upadacitinib. Dále jsou to blokátory receptoru S1P (sfingozin-1-fosfát) ozanimod, který se používá i u jiných autoimunitních onemocnění (roztroušená skleróza). Klinicky se zkouší další zástupci této skupiny – etrasimod a amiselimod. V současnosti se stále více využívají kombinace malých molekul s monoklonálními protilátkami s přísnou individualizací léčby pro konkrétního pacienta. Zavedením biosimilárních přípravků byla léčba ekonomicky zpřístupněna mnohem většímu počtu pacientů.
Liberko, M., Soumarová, R.: Hepatocelulární karcinom – systémová léčba v roce 2024 Onkologie č. 2/2024
Od zavedení sorafenibu se po letech stagnace značně rozšiřují léčebné možnosti u hepatocelulárního karcinomu (HCC). HCC je šestou nejčastější malignitou a třetí ve vztahu k úmrtí na malignitu celosvětově, nejvyšší incidence je v Africe a Asii, kde kopíruje intenzitu výskytu hepatitidy B a C. V Evropě výskyt HCC spíše souvisí s nárůstem obezity a jaterní steatózy. Dalším rizikovým faktorem je expozice aflatoxinu. První linii léčby představoval od roku 2007 sorafenib, jehož benefit prokázala studie SHARP, která označila sorafenib jako lék první volby u HCC. Od roku 2018 se používá multikinázový inhibitor levatinib. Později byla aplikována v léčbě HCC imunoterapie podobně jako u jiných malignit. Uplatňuje se kombinace atezolizumab (inhibitor ligandu programované smrti, anti PD-L1) + bevacizumab (blokátor vaskulárního endoteliálního růstového faktoru, anti VEGF). Další možností je kombinace durvalumab (inhibitor ligandu programované smrti, anti PD-L1) + tremelimumab (inhibitor anti CTLA-4, Cytotoxic T-lymphocyte antigen 4). V monoterapii se účinek imunoterapie neuplatňuje. Do druhé linie léčby HCC se zařazují multikinázové inhibitory regorafenib a kabozatinib, dále pak ramucirumab (anti VEGFR-2, brání angiogenezi). Moderní léčba jednoznačně vede k prodloužení, života a musí být přísně individuální, šitá na míru konkrétního pacienta.
Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova
Nemáte účet? Registrujte se
Zadejte e-mailovou adresu, se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.
