Vědecké okénko: Novinky ve světě vědy

Nehledejte prosím v následujícím výběru článků pro-hubnoucí lobbing. Náhoda tomu tak chtěla, že v poslední době byly publikovány články týkající se obezity, mortalitě a morbiditě u pacientů s obezitou a přidruženými chorobami. Není žád­ná novinka, že dostatečná a adekvátní pohybová aktivita je nejúčinnějším lékem současnosti. Preventivnímu účinku pohybové aktivity na celou řadu onemocnění se zabývá obrovská plejáda prací a víme, že se jí nic nevyrovná.

Pojďme to, prosím, připomínat i pacientům, protože důležité je nejen začít něco dělat a případně se i začít hýbat, ale také ve změně setrvat. Zde má i svoji úlohu lékárník, proto, prosím, nezanevřete na své možnosti vzhledem k ovlivňování pacientů. Příjemné čtení!

1) Jaká aktivita ovlivňuje parametry inzulinové rezistence u obézních dětí a adolescentů?

Na alarmující nárůst obezity v dětském věku je třeba reagovat podporou strategií, které prokazatelně vedou k redukci hmotnosti. Jednou z nich je pohybová aktivita. Na druhou stranu není zcela jasné, jaká aktivita je v redukci metabolických komplikací optimální. Cílem metaanalýzy bylo porovnat různé způsoby tréninku a jejich vztah k markerům inzulinové rezistence u obézních dětí a adolescentů za účelem stanovení optimální dávky a režimu pohybových aktivit.

Do analýzy bylo zahrnuto 55 studií o celkovém počtu 3 051 dětí a adolescentů. Pohybová aktivita vedla konzistentně k poklesu hladiny inzulinu nalačno a HOMA-IR. Byl pozorován nelineární vztah mezi mírou pohybové aktivity a těmito markery. Nejefek­tiv­nější se ukázala kombinace HIIT, rezistenčního tréninku a aerobní aktivity, nicméně důkazní síla těchto studí byla většinou střední až nízká.

Autoři k ovlivnění inzulinové rezistence u dětí a adolescentů doporučují pestrou škálu pohybové aktivity (kombinace rezistenčního tréninku, aerobní aktivity a vysoce intenzivního intervalového tréninku v objemu 2–3 tréninků týdně v trvání 60 minut) (1).

2) Váhový úbytek a nežádoucí účinky při léčbě liraglutidem nebo lixisenatidem u obézních pacientů nebo pacientů s diabetes mellitus 2. typu

Agonisté receptoru pro glukagonu podobný peptid-1 (GLP-1 RA) se používají k léčbě obezity a/nebo diabetes mellitus 2. typu (DM2T). Studie porovnávala úbytek hmotnosti, HbA1c a vedlejší účinky u pacientů s DM2T a bez užívajících liraglutid nebo lixisenatid. Jednalo se o retrospektivní kohortovou studii založenou na elektronických lékařských záznamech, kde byli pacienti zařazeni do 3 skupin: liraglutid bez DM2T (LiRa_NL), liraglutid s DM2T (LiRa_DM) a lixisenatid s DM2T (LiXi_DM). Šestiměsíční výsledky byly hodnoceny z hlediska úbytku hmotnosti, typů nežádoucích účinků a přerušení užívání GLP-1 RA.

Do studie bylo zařazeno celkem 356 pacientů s průměrným věkem 43,7 let. Průměrná hodnota HbA1c účastníků byla 61 mmol/mol. Průměrný úbytek hmotnosti byl 2,9 kg. Změna HbA1c byla ve skupině LiXi_DM vyšší než ve skupině LiRa_DM. Skupina LiRa_DM vykazovala větší úbytek hmotnosti než skupina LiXi_DM. Přibližně 30 % pacientů uvedlo, že se u nich vyskytly vedlejší účinky, přičemž nejčastější byly gastrointestinální (20,5 %). Medián výskytu vedlejších účinků byl 1,9 měsíce od ­zahájení léčby. Míra přerušení léčby GLP-1 RA byla 72,8 %. Míra přerušení léčby z důvodu nežádoucích účinků byla ve skupinách LiRa_NL 75,7 %, LiRa_DM 68,9 % a LiXi_DM 64,4 %.

Ve skupině s liraglutidem bez DM2T došlo k největšímu úbytku hmotnosti, ačkoliv míra přerušení léčby byla vysoká. Většina nežádoucích účinků se vyskytla po 1–2 měsících od zahájení terapie. Při předepisování těchto léčiv je k posílení adherence k léčbě nutná edukace týkající se vedlejších účinků (2).

3) Vztah hodnot krevního tlaku a kardiovaskulární mortality a morbidity u diabetiků i nediabetiků: metaanalýza 45 studií

Vliv krevního tlaku na kardiovaskulární onemocnění (KVO) a úmrtnost starších osob s diabetem (DM) není dosud řádně kvantifikován. Zmíněná metaanalýza se zaměřila na porovnání souvislostí mezi hladinou krevního tlaku a KVO/MACE u starších pacientů ve věku nad 65 let s nebo bez DM.

Byla zahrnuto 45 observačních kohortových studií (n = 2 305 189 účastníků), které zhodnotily vztah hodnot systolického krevního tlaku (STK) a/nebo diastolického krevního tlaku (DTK) a nepříznivými KVO následky. V obecné populaci byla souhrnné Risk ratio (RR) pro STK>140 mmHg a RR pro zvýšení o každých 10 mmHg pro složené KVO/MACE 1.26 (0.96–1.64), respektive 1.15 (1.08–1.23). Pro pacienty s DM byla RR 1.56 (1.04–2.34) a 1.10 (1.04–1.18).

STK 130–140 mmHg vs <130 mmHg nebyl v obou populacích spojen se zvýšeným rizikem nepříznivých KVO. STK <120 vs ≥120–140 mmHg byl spojen se zvýšeným rizikem úmrtí ze všech příčin v obecné populaci (n = 10 studií). DTK vyšší než 90 mmHg byl spojen se zvýšeným rizikem nepříznivých KVO v obou populacích.

Pozorování naznačují, že neoptimální STK a DTK skutečně přinášejí podobné riziko kardiovaskulárních onemocnění a úmrtí u starších osob v obecné populaci a u osob s DM. Cílové rozmezí krevního tlaku mezi 130/80–140/90 mmHg může být optimální pro pacienty starší 65 let s DM, ale cílové hodnoty může být nutné individualizovat. Zjištění nepodporují přísnou kontrolu krevního tlaku u této populace.

PharmDr. Marek Lapka, Ph.D.