Ze života právníka v Komoře 5 – díl padesátý druhý, o zajíci v pytli

Říjen v Komoře je měsícem sjezdu. 

Obzvlášť v roce volebním. Sekretariát se prodírá houštinou nervozit a skrze ni chystá postele i parkoviště, jmenovky i jídelníček, listiny kandidátní i mnohé jiné. Trne, jestli pamatoval na všechno a sjezd nezkolabuje třeba proto, že se zapomnělo na mikrofony. Představenstvo dokola probírá program a zkraje měsíce si ulevuje, že v prvním roce uzávěrky kandi­dá­tek měsíc před sjezdem se podařilo kandidátky naplnit. Právníkovi se už rosilo čelo z představy, že by kandidáti nebyli. A bylo to moje čelo. Což o to, věděl jsem, co bychom museli dělat. Jenže by to bylo ošklivé řešení a ta nechce nikdo. 

Takže plné seznamy kandidátů byly vítány. Kandidátům patří uznání a obdiv nejen za naplnění kandidátek, ale hlavně za odvahu, vůli a chuť usilovat v soutěži s ostatními o pozice v orgánech Komory, z nichž plyne málo požitků a hodně práce. 

Mgr. MUDr. Jaroslav MARŠÍK

Říjen nebyl jen o sjezdu, nemohl být. Protože ve Sněmovně ležela novela zákona o léčivech. Co pamatuji, zákon o léčivech kolující kancelářemi poslanců vždy postaví lékárníky do pozoru. Ve stavu nejvyšší pohotovosti historicky čelili nejrůznějším zjednodušujícím nápadům, které se zdráhám zde pojmenovat, protože tohle je Časopis českých lékárníků, má nějaký náklad a úměrně počtu výtisků bych jim jen dělal reklamu. Vzpomínám na časy jistého ministra, který později hejtmanoval, a ještě později na svět hleděl skrze mřížoví. Velký boj o to, co nepojmenuji, proběhl v roce 2007. A i dnes, o šestnáct let později, naště stí ne s podporou ministra, se objevuje už poněkolikáté jiný nápad. Ten ale vlastně pojmenovat mohu, protože není obestřen tajemstvím. Je jedno, jak mu budeme říkat: zásilkový výdej léků na recept, distanční výdej, Rx online. Na pytli nezáleží. Na zajíci uvnitř ano. 

Tenhle pytel se ani na tentokrát neroztrhl. Ale je stále větší a pravděpodobnost úniku zajíce roste. Ti, kteří s návrhem přicházejí, to vidí a chtějí jednoduše. Prostě půjde posílat léky na recept pacientovi po kurýrovi. Je to přeci jednoduché a žádoucí a pro pacienta nejlepší. Ano, až na to, že ne. A proto je Komora, její představenstvo dlouhodobě zavázáno vystupovat proti. Je to jednoduché a srozumitelné a zatím se daří to plnit. Čas se ale naplňuje a doba jednoduchých řešení pomalu pomíjí. Pak se vnucuje otázka. Jsme nebo nejsme před rozhodnutím, jestli dosavadní jednoduchý postoj posunout k trochu složitějšímu?

Je nebo není obhajitelné, že lék z lékárny k pacientovi nemůže doputovat i jinak než rukou podáním přes táru? Nejsem ten, kdo by to měl posoudit. Mám ale jednu obavu. Naše jednoduché ne nás staví do pasivní role odmítače. Ne, že bychom byli pasivní v odmítání. Tomu se Komora věnuje s frenetickým úsilím. Jde o pasivitu v samotném principu. Pasivní je říkat jen ne a nic nepřidat. Nic nenavrhovat. Nepřicházet s vlastním postojem a návrhem. Nezbavujeme se tak příležitosti být tím, kdo by nejen upozornil na rizika zásilkového výdeje, ale současně i formuloval a prosazoval podmínky, za jakých by byla rizika eliminována? Komu jinému by mělo být nasloucháno, než Komoře lékárníků? Kdo by měl mít větší šanci prosadit svou? 

Neříkám, že by se Komora měla stát propagátorem zásilkového výdeje. Pokud už ale společenská a politická poptávka dospěje k hranici horizontu událostí, měla by být tou, která bude umět předložit svůj návrh a k němu brilantní vysvětlení, proč je nejlepší. Nejde o nic menšího, než o zdraví a bezpečí pacientů a ruku v ruce s ním jdoucí lékárenskou péči, která nezbytně musí doprovázet výdej léčivého přípravku. Péči, o kterou zatím žádnému z předkladatelů Rx online nešlo. Péči, která tu je a ze dne na den by jí nebylo. Péči, která chrání. Jen nepoučení laici nebo poučení prohnanci mohou nahlas říkat, že předání léku přes táru lze nahradit odesláním balíčku z budovy bez oken, v jejichž útrobách sedí lékárník nejvýš v podobě hologramu. Proto se přimlouvám za to, aby se Komora do této fáze připravenosti posunula. Aby ji do této fáze posunulo její představenstvo a aby byla jeho snaha správně pochopena. Obávám se, že nebude-li to Komora, nenajde se nikdo, kdo by kupříkladu trval na tom, aby se vždy trvalo na tom, že pacient musí s lékárníkem před výdejem léčivého přípravku vždy nejméně promluvit, pokud už na sebe nepopatří in natura, že každý výdej musí vždy provést lékárník, aby vypořádal tu neuvěřitelnou a laickou veřejností nevnímanou kupu povinností, které výdej provází, a i mu předchází, a že tedy nelze provést více než určitý počet výdejů jedním lékárníkem za časovou jednotku. Například. Jsem jen ­prostý právník, kolegové lékárníci budou určitě důslednější. A zde, na konci odstavce, si jen znovu přečtěte jeho první větu. Takto to myslím. Ne jinak.

Na Komoru chodí nějaké zákony pořád. Mezi nimi i prvotní návrh novely zákona o veřejném zdravotním pojištění. S pozváním k listopadovému jednání, které bude dokonce předcházet zahájení vnitřního připomínkového řízení. Často tu nešetřím kritickými slovy. Tento přístup ministerstva je příkladný. Novela samotná se zatím týká hlavně úhradotvorné a cenotvorné šesté části zákona. Pro nás je zejména příležitostí k otevření palčivých problémů s krácením úhrad lékárnám, které zamění totožné léčivé přípravky lišící se pouze velikostí balení, které však každé oplývá jinými indikačními omezeními, nebo s pozůstalými baleními, jimž byla snížena úhrada, výrobce jim snížil cenu a lékárně nezbývá, než ta dříve nakoupená dráže zlevnit na svůj účet.

A já už vím, jak to na sjezdu dopadlo. Ale psát o tom můžu až za měsíc. A to není spravedlivé, protože ostatní už si o tom ­klidně píšou. To není spravedlivé. Prostě není. Není.