V Rakousku recepty klasické i privátní

Projekt České lékárnické komory

Podpora studentů farmaceutických fakult na zahraničních stážích v lékárnách

Díky příležitosti, kterou mi zprostřed­ko­va­la VFU Brno, jsem část své povinné šestiměsíční praxe vykonávala v rakouské lékárně ve Vídni. Tato lékárna měla třináct zaměstnanců. Kromě rakouských kolegů jsem zde pracovala i s lidmi např. z Polska, Afgánistánu, Srbska a Turecka.

Lékárna v jednopatrové budově poblíž menší nemocnice a tramvajové zastávky byla pro pacienty velmi lehce dosažitelná. V horním patře ordinovali praktičtí lékaři pro dospělé, lékárna v přízemí disponovala širokým sortimentem léčivých přípravků. Kromě klasických léků na předpis, doplňků stravy, vitamínů a zdravotnických prostředků zde byl široký sortiment kosmetiky, pacienti si mohli spoustu věcí objednávat telefonicky.

Hlavní přínos této zahraniční praxe spatřuji v tom, že jsem se mohla naučit něco nového a porovnat, v čem se rakouské lékárenství liší od českého. Již studium farmacie je trochu jiné než v České republice. V Rakousku se tento obor studuje ve Vídni, Innsbrucku, Grazu a nově také v Salzburgu, studium je rozděleno na bakalářské a magisterské. Po tříletém bakalářském studiu má student možnost jít se věnovat výzkumu nebo vědě či si zvolit navazující dvouleté magisterské studium. Po studiu farmacie, které je taktéž pětileté a ukončené závěrečnými zkouškami, získává student titul Mag. (= Mgr.). Následně musí splnit tzv. Aspirantenjahr, což znamená absolvovat rok placené praxe v lékárně pod odborným dohledem. Tato praxe je opět zakončena závěrečnou zkouškou a až poté se student stává plnohodnotným farmaceutem, který již pracuje samostatně. Samozřejmě, stejně jako v Česku, se vystudovaný farmaceut musí zapsat do komory lékárníků, tzv. Österreichische Apothekekammer, a každý měsíc platit členský příspěvek (přibližně pět procent svého platu). Kromě farmaceutů a sanitářky jsou v lékárně také PKA (Pharmaceutische–Kaufmanisch Asistent) – farmaceutičtí asistenti, kteří zajišťují ostatní činnosti v lékárně (přejímku zboží, doplňování, taxace atd.). Studium PKA je tříleté, podmínkou je ovšem odpracovat si nejméně tři roky v lékárně a složit závěrečné zkoušky na střední škole (Berufschule).

Úplnou novinkou pro mě bylo také to, že v Rakousku je zákonem striktně určeno, kolik lékáren může maximálně připadat na určitý počet obyvatel. Zákon zároveň stanovuje, že jedna lékárna musí ležet v určité vzdálenosti od druhé (neexistuje, aby dvě lékárny fungovaly v jedné ulici). Odlišné je také to, že majitelem lékárny musí být kvalifikovaný lékárník s minimál­ně pětiletou praxí, který navíc může vlast­nit pouze jednu provozovnu (nikoliv celý řetězec). Naproti tomu v Česku může provozovat lékárnu prakticky kdokoliv a kdekoliv. Také platnost receptu, který je proplácen pojišťovnou, je v Rakousku o trochu delší (4 týdny oproti Česku, kde je recept platný pouze 2 týdny). Privátní recepty mají platnost jeden rok od data vystavení a recept na návykové látky 4 týdny. Místo modrého pruhu, na který jsme u těchto receptů v Česku zvyklí, je na rakouském receptu nalepená zelená etiketa. Další novinkou pro mě bylo také to, že pacienti zde neplatí žádné doplatky za léky. Jediné, co musí pacient v lékárně zaplatit, je poplatek za každé balení na receptu, který je v současnosti stanoven na částku 5,85 Eur (pravidelně se od nového roku navyšuje o několik centů). Pro představu, v Rakousku existují dva druhy receptů, tzv. klasické a privátní. Pokud je recept označen dvěma razítky od lékaře, jedná se o klasický recept a vše proplácí pojišťovna (doplatek pro pacienta je nulový). Avšak pokud je recept označen pouze jedním razítkem (privátní recept), uhradí pacient jen poplatek za balení na receptu, tzn. částku 5,85 Eur. (Pokud by byla prodejní cena nižší, než poplatek za recept, zaplatí pacient konkrétní prodejní cenu daného léčivého přípravku.) Často jsem se v lékárně setkávala také s pacienty, kteří si opakovaně chodili pro Substitol® (opioidní analgetikum, morfinsulfát – derivát morfinu). Tito drogově závislí ma­jí možnost vstoupit do substitučního programu, a to buď prostřednictvím dro­­gové ambulance, nebo lékaře, který stanoví vhodnou dávku pro pacienta. Mini­mální délka této terapie je dva roky, pacient musí dodržovat striktní pravidla, jinak je z tohoto programu vyřazen. Far­maceut má samozřejmě povinnost dohlížet na výdej a užití substitučního léku (tzn. pacient musí lék v lékárně spolknout a zapít).

V lékárně se mi také velice líbilo, že se zde připravovaly IPLP, a to dokonce ve velkém. Mohla jsem si vyzkoušet přípravu různých běžně používaných lékových forem, např. tobolek různých velikostí, čípků pro děti i dospělé, dále pak zhotovování nejrůznějších druhů mastí, krémů či sirupů na kašel atd. Lékárna byla kromě jiného vybavena automatickým robotem pro výdej léků, což byla pro mě naprostá novinka. Robot, umístěný ve spodní části lékárny poblíž skladu s léčivy, byl vybaven uzamykatelnými dveřmi a úložným prostorem připomínajícím pod sebou uložené menší police, do kterých se vedle sebe naskládala jednotlivá balení léčivých přípravků. Po naskenování čárového kódu dokázal lék zařadit a opět rozpoznat. Za jednu hodinu byl schopný vydat až 350 balení léčivých přípravků. Přítomnost robota v lékárně hodnotím velice kladně. Usnadní práci v lékárně, ale pomáhá také eliminovat případné chyby při výdeji, takže farmaceut má daleko víc času věnovat se potřebám a komunikaci s pacientem.

Myslím, že jsem měla velké štěstí na tak skvělý kolektiv lékárny. Pokud jsem něco nevěděla, mohla jsem se kdykoli zeptat a všechno mi bylo vysvětleno. Strávit část praxe v zahraničí vidím jako jedinečnou a neopakovatelnou možnost pro všechny studenty posledních ročníků, kteří plánují získat nové praktické zkušenosti v zahraničí. Všem bych vřele doporučila vycestovat a zúčastnit se jakékoli zahraniční praxe, stáže či kongresu. Je to obrovská příležitost dozvědět se něco nového, poznat nové lidi a podívat se na svět farmacie z jiného úhlu.

Ivana BENDOVÁ