Na lékárně s Pavlem Grodzou

Pavel je dlouholetým předsedou Okresního sdružení lékárníků v okrese Nový Jičín, členem Čestné rady České lékárnické komory a místopředsedou České farmaceutické společnosti ČLS JEP (ČFS). Už od roku 1993 je v ČFS předsedou sekce lékárenství a předsedou Spolku moravskoslezských farmaceutů v Ostravě. Zároveň je členem Vědecké rady Farmaceutické fakulty UK v Hradci Králové, předsedou redakční rady časopisu Praktické lékárenství a v neposlední řadě členem redakční rady Časopisu českých lékárníků, pro který už roky připravuje do každého čísla celou stranu s pravidelnými rubrikami Molekula měsíce a Co určitě stojí za přečtení.

A protože v dubnu ukončil ­dlouhou kapitolu provozování lékárny v Příboře, dostala Jana Martinásková nápad natočit s ním rozhovor „jako Marek Eben“. Nazvala ho „Na lékárně“. Natáčelo se bez přípravy u Grodzů doma v předvečer Pharma Ballu a místo videa je z rozhovoru zhruba hodinový audio záznam a z jeho části tento článek.

Pavle, ty jsi typickým představitelem lékárníka z malého města. Je to tak?

Asi to tak bude, prošel jsem těch malých měst více a všechna ve mně zanechala stopu: Semily, Turnov, Rokytnice, Jilemnice, Jablonec nad Jizerou, Kopřivnice a nakonec Příbor, ve kterém kariéru maloměstského lékárníka ukončím.

Lituješ?

Já si vybral profesi lékárníka už dávno. Ta práce mě od začátku naplňovala a musím říci, že sedí dodnes. Práce s pacienty mě opravdu baví. Malé město je velkou příležitostí pro naši profesi k uskutečnění svých odborných představ. Nelituji, být mladý vybral bych si ji znovu.

A jak se stalo, že ses z podkrkonoší dostal až do Freudova rodiště, do Příbora?

To bylo kvůli manželčiným rodičům. Jak stárli, potřebovali jsme jim být blíž, a tak jsem tenkrát obeslal okresní lékárníky ve všech deseti okresech kolem Ostravy. Ze Studénky mi odpověděla doktorka Kuncová. A protože se zrovna chystala do Jilemnice na dovolenou a my tam tenkrát nedaleko bydleli, domluvili jsme to za půl hodiny u kafe v motorestu. Ze Semil jsem nastoupil do Kopřivnice na polikliniku i s Alenou (manželka a také lékárnice). Ta později nastoupila do lékárny v Příboře, kterou po revoluci privatizovala, a po několika letech jsme v ní začali pracovat spolu. V privatizačním řízení byla podmínka provozování lékárny 10 let. A vydrželi jsme celé čtvrtstoletí.

A přitom nás tenkrát všichni zrazovali, protože za tu požadovanou cenu 9,1 milionu to bylo v té době neprivatizovatelné. Nakonec jsme uspěli v obálkové metodě s poloviční částkou. Ani tu jsme ale neměli. Navíc se zbytek do účetní hodnoty té nemovitosti musel dlouho splácet.

Takže lékárna tady byla už před tím.

Tady byla lékárna už od roku 1760. Za její historií jsou čtyři generace významného lékárnického rodu Pokorných. Dokonce existuje rigorózní práce na toto téma z roku 1963.

Takže po víc než 250. letech se tahle lékárna zavře. Bude to smutný den pro pacienty, pro vás… Cítíš z toho nějakou hořkost?

To ne, hořkost určitě ne. Úplně přesně nevím, jaký mám pocit. Je mi trochu smutno, to je pravda. Teď chodí lidi, kteří nám zůstali věrní. Z původních pacientů třeba před deseti lety je to asi tak třicet procent. A chodí se rozloučit. Ale vysvětlil jsem jim to docela hezky. Vysvětlení proč zavíráme je překvapivě snadné a skoro všichni pacienti to chápou.

Co je hlavní důvod? Že není regulace počtu lékáren a řetězec si otevírá pobočku prakticky naproti?

Ano, to je hlavní důvod, sice odcházím do penze, ale nešel bych možná tak brzy. Syn je lékárník, i jeho manželka. Ta měla snahu a chuť lékárnu převzít, ale v situaci, když se tu otevírá další lékárna, nám nezbývalo jiné řešení než ukončit provoz. Už teď to bylo problematické a s další lékárnou by se to ještě zhoršilo.

Vnímáš nějaké rozdíly v lékárenství, když jste začínali a dnes?

V principech fungování lékáren je to určitě velký rozdíl, ale lékárenství je pořád jenom jedno. Je to jeden ze stěžejních oborů farmacie a asi dál zůstane. Ale pohled na něj bude už takový smutnější. Lékárenství se zredukovalo na přetahování pacientů na nižší doplatky, na letákové akce, slevové kartičky.

Nedávno jsme s kamarádem lékařem vzpomínali, že nám tenkrát v těch „oúnzech“ (OÚNZ – Okresní ústav národního zdraví, 1947 až 1990) bylo vlastně docela dobře. Myšleno po té profesní a kolegiální stránce, vnímali jsme, že jsme spolu na jedné lodi. Teď se nám ty vztahy zhoršily nejenom mezi lékaři a lékárníky, ale ještě víc mezi farmaceuty samotnými. Řekl bych, že se až tragicky zhoršily. Dřív jsme se uměli spolu bavit i učit společně. Mě to vždycky táhlo k tomu dělat věci společně, v kolektivu. Když jsem byl v roce 1983 už v Ostravě na prvním sjezdu České farmaceutické společnosti, hned jsme udělali semináře po okrese.

Když jsme u toho scházení, letos byl XIX. Beskydský slet, jak jsi přišel na myšlenku uspořádat ten první?

To bylo v roce 2000. Já vlastně nevím, jak jsem na to přišel. Asi to byl zase ten můj stav, který mě hnal od začátku. Dělat něco pro to, aby se lidi scházeli. Oni se lékárníci, hlavně mladí, tenkrát scházeli různě v republice. Tady na Ostravsku se o to staral pan doktor Vladimír Jeřábek. Velice schopný a šikovný lékárník. Později byl hlavním odborníkem pro lékárenství ČR. A on tady, ne sám samozřejmě, ty akce pořádal. Třeba se tenkrát přednášely i diplomky. My to tenkrát ve východních Čechách měli taky, různě se střídala místa konání. No a já už tam většinou vystoupil s nějakým vlastním sdělením, a pak jsem v tom chtěl pokračovat.

Máš za sebou tolik akcí – devatenáct sletů, dvanáct Kongresů praktického lékárenství, nevím kolik už Lékárnických dnů, bezmála sto sedmdesát spolkových večerů…, to se snad ani nedá stihnout.

Ale dá. Těch víkendů a týdnů v životě je tolik…

Dobře, tak se to stihnout dá. A na co z toho jsi nejvíc pyšný, z čeho máš největší radost?

Mně se to těžko hodnotí. Našel jsem si takovou metodu, že počítám pozitivní ohlasy na nějakou akci. Ono jich není moc, lékárníci obecně neumí moc chválit. Já jsem vlastně spokojený za ten potlesk na konci, ale jestli se po akci pochvalně vyjádří jeden nebo dva, beru to jako dobrou a povedenou akci, ze které mám radost. Takže asi Lékárnické dny. A vlastně i Beskydské slety, vždycky ten druhý den, když se mimo program jde na Lysou horu. Tak mě vždycky potěší ti lidé, kteří zůstávají, aby mohli jít společně nahoru.

A máš nějaký svůj vzor v oboru?

Asi úplně nevím. Profesor Jaroslav Květina je myslím vzor asi pro celou moji generaci. Taková osobnost a persona tady ve ­farmacii dlouho nebyla. A myslím, že se nějaká další po něm ještě ­neobjevila, myslím taková silná a vůdčí osobnost.

Jednou jsi někde říkal, že za to, jaký jsi lékárník, za to formování vděčíš tomu, že jsi měl praxi u lůžka pacienta.

To je pravda. Tenkrát se do praxe zaváděly, kromě chorobopisu, také preskripční karty. Do nich jsem měl možnost se dívat. Léků bylo sice málo, ale dalo se něco změnit nebo vylepšit. Byla to zajímavá zkušenost. Ale dneska si skoro nedovedu představit, jak před ranním hlášením je na oddělení krátké sdělení lékárníka.

O to víc mě mrzí nesváry mezi lékárníky, mezi klinickými farmaceuty z odborné společnosti a těmi z naší sekce v ČFS. Vždyť ta práce je jenom jedna, je krásná, a měli by spíš táhnout za jeden provaz, aby se ten obor prosazoval. Mně to spíš připadá, že se vzájemně přibržďují. Je to škoda.

Tím už jsi částečně odpověděl na další otázku. Myslíš, že by taková praxe u lůžka pacienta, třeba krátce po atestaci, pomohla ke zdatnějším farmaceutům v oboru? Mělo by to tu hodnotu i dnes, když je informací dostatek a spektrum používaných léčiv neporovnatelně širší?

Myslím, že ano. To by prospělo úplně každému. Jeden čas, to jsem byl v lékárně v Semilech, byla podobná praxe u lůžka i v náplni studia. Pamatuji se, že jsem si to tenkrát dojednal u šéfa a docházel jsem do nemocnice se studenty.

Možná to v našem oboru vypadá černě, udělal bys něco jinak?

Možná bych zůstal na fakultě, nebo by mě lákala nemocniční lékárna, kde to pořád vypadá, že to jde kupředu. Ta byznysová část dnešních veřejných lékáren se mi moc nelíbí. Já jsem vlastně hrdý a pyšný na to, že jsem žádnému našemu pacientovi nedal takovou tu zákaznickou kartičku, i když je mám. Jsem moc rád, že jsem to nemusel dělat.

Stanislav Havlíček

Foto: Werner Ullmann