Jak skončili laboranti z Krkonoš

Krkonošský nebo také slezský, protože „cech laborantů“ byl založen v polském podkrkonoší v obci Karpacz. Ale ještě před založením cechu vyráželi do nejvyšších českých hor bylinkáři a kořenáři z Itálie. Psal o tom už Bohuslav Balbín ve svém prvním díle Miscellanea historica regni Bohemiae: „vzácné rostliny, jež jinde nenajdeš, se sbírají v Krkonoších neboli Obřích horách. Každoročně přicházejí na počátku jara muži i ženy z Itálie a stoupají do těchto hor. Na konci podzimu se vracejí domů, ­obtíženi vybranými kořeny…“ (Krásy a bohatství české země, 1986, ­překlad Helena Businská)

Ale zmínky o tyrolských léčitelích v oblasti jsou starší. Někteří z nich se ani do Itálie nevrátili a usadili se na úpatí Černé hory už ve století šestnáctém.

Na konci 17. století se mezi italské bylinkáře přidali i dva čeští studenti medicíny v Praze. Jmenovali se prý Mikuláš a Salomon. Medicínu nedokončili, ale léčivým rostlinám a přípravě léků a mazání z nich rozuměli dobře. Nejenom, aby sami připravovali, ale také aby mohli učit jiné. Jejich žáky byli i Jonas Exner a Melchior Grossmann, kteří v Karpaczi na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století založili bylinkářský cech –⁠ cech laborantů. Jejich produkty, hojivé léčebné lektvary se brzy nabízely i daleko za hranicemi regionu. ­Karpacz se stala kolébkou „laborantů“, jejichž cech proslavil krkonošskou alternativní medicínu.

Jenom v samotné Karpaczi bylo v té době sedmapadesát popisných čísel a ve čtyřiceti z nich byla laborantská dílna. Laboranti si byliny sbírali zpočátku sami, s rozvojem cechu ale využívali služeb sběračů, kořínkářů. Nejvýznamnějšími místy pro sběr byly Sněžné jámy, Čertův důl, Úpský kotel a samozřejmě Krakonošova zahrádka. A když divoce rostoucí rostliny nestačily potřebám laborantů, rozvinula se i další profese: pěstování léčivých rostlin na zahrádkách.

Cechovní dohled a regule ale vzaly za své po připojení Slezska k Prusku v roce 1740. Stál za tím samozřejmě tlak vystudovaných lékařů a lékárníků.

Nejdříve došlo k omezení počtu laborantů a pro provozování bylinkářské živnosti bylo nutné získat úřední povolení. Koncesovaných a povolených „laborantů“ tak byly zhruba tři desítky. Na konci osmnáctého století, kolem roku 1790, pruská správa na popud lékárníků významně zredukovala i počet schválených lektvarů a o 20 let později omezila také jejich prodej.

S rozvojem lékárenství přišly další regulace a po roce 1843 už nebylo možné do cechu laborantů přijímat nové učedníky. ­Poslední laborant, Ernst Zölfel, zemřel v roce 1884, a tím skončila důležitá bylinkářská kapitola a také cech krkonošských laborantů.

Část z nich ale zůstává v podobě Krakonoše, vládce a pána našich nejvyšších hor. Tamní léčitelé a bylinkáři si jej vybrali jako svého patrona a jeho vypodobnění nechybělo na žádném jejich jarmarečním stánku s bylinami. Říká se, že lidem vyprávěli o Pánovi hor, který byl nejenom největším znalcem léčivých vlastností bylin, ale také jejich ochráncem a strážcem. Legendy o přísném vládci hor měly být lidem varováním před vstupem do hor. Sloužily jako ochrana vzácných nalezišť bylin a zamlžovaly tajemství výroby léků.

S využitím turistických informačních materiálů obce Harrachov a Karpacz.

Stanislav HAVLÍČEK

Foto: autor