30 let České lékárnické komory Kam jsme došli, kdo to ví?


Autoři: PharmDr. Horáček Jan
Vyšlo v časopise: Čas. čes. lék., 93, 2021, č. 1, s. 27-30

Souhrn

Varování: Čtení následujícího textu může nekritickým příznivcům naší Komory způsobit zdravotní újmu!

Česká lékárnická komora završí 28. září 2021 třicet let svojí existence. „Kam jsme došli, kdo to ví, kdopak z vás mi odpoví...“, ­zpíval kdysi dávno Petr Spálený v písni o učitelce Josefíně. ­Pokusím se vyjádřit k několika oblastem působení ČLnK, které pokládám za významné. Nečekejte historiografický přehled vývoje Komory, ani adorační či glorifikující výlev. Pozitiva přenechám našim funkcionářům, kteří se tomto jubilejním roce jistě budou vyjadřovat optimističtěji. Spíše chci s odstupem a pohledem zezdola, dnes z pozice člena Komory, zhodnotit ve stylu „Tak to vidím já“, kam jsme se za oněch 30 let dostali. Pokud bych chtěl být stručný, pak Komora zbytněla a nabobtnala, bohužel ne akceschopným svalstvem, zpohodlněla, a ač rodu ženského, působí vykleštěně.

Chybí jasné směřování

V devadesátých letech jsme měli cíle jasné. Vybudovat Komoru jako instituci de novo, nebylo možné navazovat na minulost. Lékárnická komora zde ani za první republiky nebyla. Stáli jsme před privatizací a nestátní sektor vznikal i v lékárenství. Usilovali jsme o co nejpříznivější nastavení podmínek a převládala vize vyjádřená heslem „Lékárny lékárníkům“. Marně jsme poukazovali na tradiční model v zemi před komunistickým převratem i na osvědčené vzory fungování oboru například v Německu, Rakousku nebo ve Francii. Dnes vím, že naše úsilí nedopadlo úspěšně kvůli naší slabosti, neschopnosti, nezkušenosti a chybám, protože bylo předem počítáno s nastolením široce liberálního systému v celém, tehdy ještě československém, zdravotnictví. Stanovení milionového poplatku za vydání osvědčení pro nelékárnické subjekty poněkud zbrzdilo jejich vstupování do oboru a utvořilo širší prostor pro lékárníky. Tento jasně, ale poněkud zoufale vyjádřený nesouhlas popudil vládnoucí garnituru a určitou část veřejnosti s následkem legislativních změn a tendencí posléze oklešťovat kompetence Komory. Ve hře bylo zrušení povinného členství a snaha oslabit princip samosprávy ve prospěch státu. Až do roku 1996, kdy vzniklo Grémium majitelů lékáren, byla ­Komora, krom jiného, prakticky jediným obhájcem ekonomických zájmů lékárníků. Později se, ve snaze kultivovat nastolený model, vynořil požadavek regulace sítě lékáren. S rostoucí konkurencí se objevovaly nekalé praktiky, se kterými se potýkáme dodnes, zdravotnický charakter začal být vytlačován prvky ­obchodními. Doplatky na částečně hrazená léčiva, koncipované jako regulační prvek, se kouzlem nechtěného proměnily v podstatný faktor konkurenčního boje. Doposud se náprava těchto negativ opakovaně objevovala v úkolech uložených představenstvu na sjezdech, naposled v roce 2018. V usnesení posledního sjezdu v roce 2019 požadavek stejných doplatků chybí, nebyl přijat ani návrh na ­zorganizování petice obyvatelstva na jejich ­zavedení. Je zjevné, že Komora na tento aspekt rezignovala, nebo snad tají své aktivity, kterými by tento úkol naplňovala.

Podobně tomu je s regulací vzniku nových lékáren, zmiňované v usneseních a v snad platné koncepci veřejného lékárenství z roku 2013. Jde o témata vyčpělá a bezvýznamná, která už nemají vliv na situaci v oboru? To si nemyslím. O mnohém vypovídá i fakt, že poslední programové prohlášení představenstva bylo zveřejněno taktéž 2013 jako „Priority ČLnK 2014–2017“. Minulé ani současné představenstvo nic podobného nestanovilo a bohužel připomíná požárníky snažící se lít vodu na právě vznikající nebo zesilující ohniska průšvihů. V horším případě je důvodem fakt, že ideová jednota lékárníků je chiméra.

Skvrny na kabátě komorové demokracie

Zřejmě proto, že jsem větší část života prožil za minulého ­režimu, jsem dost citlivý na autoritářské jednání jedinců i organizací, zvláště těch, kde musím být. A myslím si, že by Komora jako reprezentant stavu měla příkladně, navenek i pro členstvo, dodržovat právní předpisy a vlastní řády.

Bohužel často překračuje své kompetence a zasahuje do života svých oveček. Začíná to hloupostmi, jako příkazem platit příspěvek bezhotovostně, pokračuje povinností nosit jmenovky, ač komorový ani jiný zákon nezmocňuje Komoru určovat podmínky výkonu povolání lékárníka. Pro mě zůstává hodně temnou kaňkou období kampaně proti kolegům z Grémia majitelů lékáren, které hanebným způsobem vyvrcholilo 5. 11. 2010, kdy v rozporu s vlastními předpisy i zákonem vyloučili delegáti sjezdu z představenstva jeho řádně zvoleného člena Marka Hampla, bez možnosti obhájit se alespoň před Čestnou radou. Naště stí se jednalo o ojedinělý lapsus, jak odstraňovat jedince s nepohodlnými názory. Dalo by se uvést mnoho příkladů nedodržování vnitřních regulí, například povinnost představenstva OSL sejít se minimálně dvakrát ročně, schválit sjezdem náhrady za ztrátu času funkcionářů a podobně.

Neustále se však děje, že Komora pro výkon funkce vedoucího lékárníka požaduje získat osvědčení, které sama vydává. Na rozdíl od osvědčení pro odborného zástupce jde o doklad, který nikdo (kromě Komory) nepožaduje, a za papír pro papír si nechává ještě platit. Kvalifikační podmínky pro vedoucího lékárníka jsou jmenovitě uvedeny v zákoně č. 378/2007 Sb., o léčivech, a zákon o komorách pojem vedoucí lékárník vůbec nezná, natož aby Komoru zmocňoval k stanovování dalších podmínek. ­Dlouhodobě na překračování kompetencí Komory v tomto ohledu upozorňuji, naposledy na minulém sjezdu, kdy jsem varoval delegáty, že uvalit na vedoucího lékárníka další povinnost 75% přítomnosti na pracovišti je dráždění hada bosou nohou. Tuto povinnost již zrušil soud.


Problematický je také způsob voleb, zejména do vrcholných orgánů Komory. Myslím, že nastal čas změnit některé podmínky a procesy, nebo alespoň začít diskusi o kultivaci volební praxe. První krok je na obzoru, na minulém sjezdu padl návrh na uzavírání kandidátních listin nikoli na volebním sjezdu těsně před volbami, ale s předstihem 30 dní. Musíme si položit otázku, zda delegát volebního sjezdu má naplnit své právo volit kohokoliv, nebo zda má být vlastně volitelem a je zavázán volit osoby, které mu určí okresní shromáždění. Takové volby by pak logicky nebyly tajné. Vše má své pro a proti. Při každých komorových volbách, které jsem zažil, se domlouvalo, pomlouvalo, intrikovalo a manipulovalo. Při minulých volbách v r. 2019 mě dostal způsob voleb především korporátních kolegů a kolegyň. S mobily na uších a očima na displejích dalších komunikačních zařízení přijímali pokyny svých „volebních managerů“ a škrtali na volebních lístcích. Skutečně čestné volební manýry. V modelu volitelů by vlastně volby proběhly s předstihem na úrovni OSL, ale ono se tak částečně stalo i dříve, kdy rozhodující bylo, z kterého segmentu členů OSL byl zvolen delegát volebního sjezdu.

Samostatný článek by zasluhovalo zhodnocení, jakým způsobem Komora, zde především Čestná rada, Revizní komise a inspektoři dbají na dodržování etického kodexu. Na jedné straně máme bod 17a (o již výše zmíněných jmenovkách pro lékárníky), a v bodě 17b dokonce prostřednictvím držitelů osvědčení k tomu nutí i farmaceutické asistenty. Tomu říkám nedovolená ingerence třetím osobám, které ani nejsou členy Komory. Co by tomu řekly soudy? Na druhé straně zde máme celý bod 8, ­převážně ­hospodářsko-soutěžního zaměření, jehož ustanovení jsou následně změkčována bodem 16, a vyvolávají ve mně nutkavé myšlenky, jak hodnotit onu zmíněnou přiměřenost, a navrhl bych bod 8 zrušit. Komora na jeho dodržování již dávno rezignovala a ta přiměřenost na mě denně vyskakuje z médií. O nějakém vymáhání spravedlnosti nemůže být ani zmínka. A jen na okraj, v etickém kodexu je použit obsoletní pojem provozovatel lékárny, přičemž aktuální je termín poskytovatel péče. Ale i já používám nejen ze zvyku pojem provozovatel, cítím, že je výstižnější, přičemž pod poskytovatelem se mi vybavuje konkrétní osoba, lékárník či asistent, která expeduje pacientovi přes táru léčiva a ostatní. Oligarcha, spolumajitel řetězce momentálně ve vazbě, žádnému pacientovi léky nevydá, ale na dálku provozovat může.

„Učit se, učit se, učit se…“

…hlásal na počátku minulého století revolucionář Vladimír ­Uljanov, a já souhlasím a dodávám, že dokud člověk žije a je toho schopen, měl by se vzdělávat a pečovat o svůj všestranný osobní růst. Komora má právo vyjadřovat se k podmínkám a způsobu dalšího vzdělávání lékárníků. Vyjadřovat se, říká zákon, nikoliv nařizovat sbírání bodů. Jsme jedinou profesní samosprávou, která si podle mého názoru protiprávně, s výjimkou odborných zástupců a lékárníků vykonávajících soukromou praxi, stanovila všem členům povinnost vzdělávat se podle not a pod organizací Komory. Proč se tento stav takto postupně vyvinul? Je zde více otázek k zamyšlení než jasných odpovědí. Je úroveň odbornosti natolik významným problémem lékárníků, že nenasbírání bodů bude postihováno? Jsou lékárníci líní a nedovzdělaní ve srovnání s příslušníky jiných komor? Nedokážou farmaceutické fakulty produkovat odborníky, kteří si potřebné informace umí vyhledat, a nevštěpily jim nutnost celoživotního sebevzdělávání? A má Komora důkazy zjištěné průzkumem nebo širší studií o lepším výkonu povolání u členů s minimálním počtem získaných bodů, a že neplniči jsou významně horšími lékárníky? Připouštím, že jistá část členské základny potřebuje nějakou motivaci, ale kolik procent to je? Nevíme.

Zvláště mladší generace se vysmívá pojmu vysoká škola života, který vnímá jako synonymum nevzdělanosti. Jenže ona existuje, všichni získáváme informace v praxi, kdy většina z nás je přinucena k sebevzdělávání, aby uspěla za tárou i mezi kolegy v profesním životě, což platí obecně, jen někdo je důkladnější, někdo to odflákne.

O vzdělávání se v Komoře jednalo již v počátcích její existence. Bylo to vždy ve smyslu členského práva, jak uvádí §9 odst. 1 písmeno b komorového zákona. Že se jedná o právo, mají například jasně uvedeno i stomatologové v úvodu svého vzdělávacího řádu. Vzdělávací aktivity byly Komorou chápány jako benefit a rozšíření nabídky vedle akcí pořádaných třeba farmaceutickou společností nebo jinými i komerčními subjekty. Ve vzdělávání není Komora jedinečná a je zastupitelná. Dnes, když se zeptáte ve vzorku členů na převažující roli Komory, dostáváte zhusta odpověď, že je něco jako vzdělávací agentura.

Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly, a tak se k podpoře vzdělávání a rozlišování hodnoty a přínosu akcí schválilo ­přidělování bodů. Kdybych tušil, co se vyklube v budoucnosti, praštil bych se tenkrát do ruky hlasující PRO. Časem se určilo, kolik bodů musíme v cyklu dosáhnout, potom někteří plnící závistivci neunesli, že jsou mezi námi neplniči, až nakonec delegáti v roce 2015 navrhli neplnění jako delikt a v dalším roce schválili v tomto smyslu změnu vzdělávacího a licenčního řádu. Současného stavu bylo dosaženo klasickou salámovou metodou a mě by zajímalo, zda osoby prosazující neplnění jako delikt, měly k tomu mandát svého OSL (je k tomu dohledatelný zápis z roku 2015).

Komora nalezla represivní nástroj na držitele osvědčení. Využila skutečnost, že v licenčním řádu je možnost zrušit osvědčení, aniž by musela udávat důvod, což není úplně košer a je to v řádu od jeho vzniku, kdy jsem stál v čele Komory. Chtěla hromadně zrušit všechna osvědčení, i ta bez „exspirace“, a vydat plničům nová k 1. lednu 2021, což bohužel ani při osazení sekretariátu, kterému nestačí současné sídlo, ani vybavení výpočetní technikou, nezvládla. Uvidíme, kolik vzejde nových žalob od držitelů neplničů (předběžně 7 %), a hlavně, co se stane se všemi ne­plniči, kterých je údajně 18 %. Budou vyloučeni z Komory, nebo budou přinuceni nosit na plášti nějaké znamení hanby? Věkem směřuji k sedmdesátce, do lékárny chodím vypomáhat sporadicky a nepravidelně někoho zastoupit, musím proto zůstat členem Komory. Celý profesní život jsem pracoval za tárou, opravdu je nemožné zůstat komorově nedovzdělaným? Myslím, že v tomto se Komora ocitla trochu v pasti. Respice finem!

Vedle autoritářského přístupu zvoleného vůči členům vytýkám Komoře, že problematika vzdělávání získala neadekvátní váhu, stává se náhradním leitmotivem ve spektru ostatních činností. Je snáze zvládnutelná oproti agendám, kde se Komora střetává s politiky, úředníky a veřejností. Jako neplnič slýchávám, že úroveň části akcí je proměnlivá, mnohdy nic nového nepřináší, je firemně zatížená, což může směřovat k vymývání mozků a jisté „fachidiocii“. Vzdělávání se také stále více komercionalizuje a je nezanedbatelným zdrojem příjmů Komory. Nejhorší však je, že jako reakce na tlak Komory vznikl černý trh s body. To je pro systém zhoubné.

Žít na dluh je in

V poslední době se nám zde rozšířil nešvar: Komora utrácí více než získává z příspěvků a dalších příjmů. A to i v letech, kdy významně neinvestuje. Finanční řád v § 4 bod 2 říká, že rozpočet na příslušný rok má být v příjmové a výdajové části vyrovnaný. Spravovat Komoru s péčí zodpovědného hospodáře rozhodně neznamená přijít na sjezd s požadavkem značného navýšení členských příspěvků ani vybírat rezervy vytvořené minulými představenstvy. Revizní komise má kontrolovat hospodaření Komory podle schváleného rozpočtu. Jak se stane, že podle Výroční zprávy za rok 2019 dojde k překročení nákladů za nájemné, energie a nákladů OSL o 79 % a v kapitole náklady na reprezentaci o 62 %? V souvislosti s náklady se například vůbec nezvažovala varianta volit do orgánů nižší než maximální počet členů. Příspěvky lze rozumně zvýšit, ale náklady se musí zkrotit. Podstatné je, zda objem prostředků vybraných lékárnickou daní přináší adekvátní přidanou hodnotu plátcům. Neprohlašuji lacině, že Komora nic nedělá, ale zamýšlím se nad efektivitou, přínosem a zaměřením nemalého objemu vykonávaných činností. Chci věřit, že v současné ekonomické situaci bude naše vedení slavit jubileum důstojně, ale skromně spíše v komorním provedení.

Co dál?

Komora není zrovna v optimálním postavení. Před lety vytvořený zákon nedokázal předjímat vývoj a nebyl nijak zásadně novelizován. Byl koncipován potřebám samospráv profesí vykonávajících svobodné povolání, kterým umožnil regulaci výkonu soukromé praxe členů nebo odborných zástupců. Ne­uvažoval o komorové regulaci činnosti zaměstnanců s výjimkou vedoucích lékařů a primářů. Lze tvrdit, že zákon je pertinentní potřebám stomatologické komory, neboť její členská základna je tvořena v převážné většině samostatně pracujícími zubními lékaři. Již méně je zákon příznivý lékařům, kde odhadem polovina jsou samostatní lékaři a polovina jako zaměstnanci.

Nejméně vhodný je pro naši Komoru, kde téměř 80 % členů je zaměstnaných a méně než 600 členů provozuje vlastní lékárnu, jsme tedy výrazně proletářskou organizací, která by logicky měla trendovat k odborářství. V čísle 12/2020 ČČL píše kolegyně Pavelka o norském modelu komory a odborů v jedné organizaci. Odmítal jsem to, ale nyní vidím, že by popsaný model pro náš stav možná byl vhodný. Je však nutno změnit komorový zákon. Netuším, zda je reálná možnost v dohledné době v poslanecké sněmovně lobbovat v zájmu alespoň drobných změn. Spíše není, navíc Komora v spektru politických stran a hnutí nemá jasného spojence nebo sympatizanta.

Lékárenství je vysoce feminizováno (84 % žen), ale ve vrcholných orgánech se jich angažuje jen 42 %. Celkový počet členů Komory se šplhá k 10 000, avšak počet aktivních lidí v organizaci je podle mého odhadu nejvýše do 500. Berte to prosím s rezervou, nikde jsem validní zdroj nenašel. Ale i tak zde máme převážnou část členstva jako mlčící většinu. V představenstvu, což je taková lékárnická vláda, rozlišuji osoby podle segmentu, kde pracují, jako samostatní, nemocniční a korporátní. Zmiňuji zde tento fakt proto, že tyto množiny na lékárenském trhu stojí proti sobě v konkurenčním postavení a jejich zájmy se až antagonisticky liší. V představenstvu dnes mají přibližně stejný počet hlasů, každý segment zhruba 1/3. Při hlasování je situace předvídatelná v segmentu samostatných, zatímco u druhých dvou skupin záleží mnohdy na míře loajality ke svým zaměstnavatelům.

Zkuste si představit situaci, kdy v představenstvu teoreticky dojde k hlasování o tom, zda se má ve svém programu vymezit proti přijímání neadresných bonusů. Tento příklad jsem nezvolil náhodou. Neadresné bonusy jsou něco tak absurdního v systému regulovaných cen, že je můžeme vnímat jako prvky korupční. A jsou základním kamenem, na kterém stojí příjmová diskriminace samostatných lékáren, od čehož se potom odvíjí i cenová válka o doplatky na částečně hrazená léčiva. Z toho profituje především segment korporátní i lékárny hlavně velkých nemocnic. Už za minulých představenstev nebyla Komora schopna k tomu deklarovat jasné stanovisko.

Především je potřeba, aby představenstvo sestavilo programové prohlášení, jak se dělalo dříve. Aby dalo na stůl klíčové ­problémy staré i nové, které zásadně ovlivňují chod oboru, a vybralo témata, na kterých se shodlo, že se jim bude nikoliv jen verbálně věnovat. Problémem budou ta ekonomická, zato například usilování o rozšíření lékárnických kompetencí by mohlo projít beze sporů. Tyto „noty“ by měly být závazné pro směřování Komory, pro jednání s exekutivou i legislativou, téměř jako dogma. Samozřejmostí je průběžná kontrola a informování o konkrétních činnostech při plnění programu, včetně pravidelného informování členské základny, nikoliv jednou ročně na sjezdu.

Dalším důležitým ozdravným bodem je změna autoritářského stylu vystupování vůči členské základně směrem k demokratickému. Dobrovolnost postavit nad povinnosti. Vyvarovat se papalášství, trafikantství, vyžírkářství a samožernosti. Jestliže se to nezdaří, zbývá jako účinný lék nepovinné členství. Těžkým úkolem je více aktivizovat mlčící většinu, nebo ji alespoň rozpovídat a zjistit, co si myslí.

Nezbytností pro zachování autority je dodržování právních předpisů i vlastních řádů. Provést kritický rozbor etického kodexu a novelizovat jej.

Dodržovat rozpočtovou kázeň, finanční řád, zvýšit dozor, který má ve své gesci Revizní komise a včas poukazovat na problémy. Vypustit činnosti, které dělají ostatní a zaměřit se na to, co je pro naši Komoru jedinečné. V oblasti PR opustit zdravotně výchovná témata a zaměřit se na profesně politická.

Uvědomit si, že vzdělávání je důležité, ale v současné situaci nemůže zaujímat komorový mainstream. Jsou důležitější oblasti, kam napřít pozornost, síly a prostředky, především obhajoba zájmů a práv lékárníků. Dobrovolnost s daleko vyšší finanční spoluúčastí školených by odkryla přínosnost a (ne)kvalitu akcí. Snad se nemýlím.

To bylo jen několik názorů, co bych měnil, při „návratu ke koře­nům“, jak jsem zmínil na minulém sjezdu. Efektivita činnosti Ko­­mo­­ry při poctivém a čestném plnění úkolů je nezbytností. Vedle starých a nedořešených problémů přijdou nové výzvy. Elektronická preskripce odstartovala vývoj, který může znamenat v nepříznivé variantě i konec tradičního lékárenství, jehož pozitivní prvky – a lé­­kárníci jako jejich nositelé – mohou technizací oboru dojít úhony.

Závěrem bych se chtěl vyznat, že přes kritické pojetí tohoto příspěvku přeji Komoře, kolegům a kolegyním ve funkcích i všem angažovaným členům ke třicetinám jen to nejlepší. I když mě dokáže občas pěkně nasrdit, nedokážu na ČLnK zanevřít. Byla nezanedbatelnou částí mého života, kterou bych tím musel vnímat jako promarněnou.

Jsem rád, že zde Komora je, protože… Ale to budou psát jiní.

PharmDr. Jan HORÁČEK, prezident ČLnK 1991–1996


Štítky
Farmacie Farmakologie Farmaceutický asistent

Článek vyšel v časopise

Časopis českých lékárníků

Číslo 1

2021 Číslo 1

Nejčtenější v tomto čísle
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu, se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se