Helena Slámová: Ráda bych inspirovala ostatní


Autoři: Pokorný Zdeněk
Vyšlo v časopise: Čas. čes. lék., 93, 2021, č. 1, s. 10-13

Souhrn

Většina českých farmaceutů jsou ženy. Není proto divu, že nový cyklus o zajímavých lékárnících začínáme představením výrazné brněnské lékárnice Mgr. Heleny Slámové. Přes absolutní převahu žen v oboru, si ona sama myslí, že kdyby bylo víc mužů – lékárníků, bylo by i víc nezávislých lékáren. Což by podle ní bylo dobře, protože i ona sama je hrdá nezávislá lékárnice. Provozuje lékárny v brněnských částech Komín a Bystrc. V posledních měsících se s jejími názory stále častěji můžete setkávat na sociálních sítích, zejména na Twitteru.


Hned po druhé větě člověk slyší, odkud jste. Je to samé „chcu, su, odtama“, ale přece jen, nezdá se to být čistá brněnština…

Nejsem Brňák jako poleno, narodila jsem se ve Vyškově, vyrůstala ve Zlíně, takže kořeny mám trošku i tam, ale v 6 letech jsem se přestěhovala sem, otec je Brňák. Dodnes ale přecházím mezi su a jsem, zároveň babička mluvila úplně jinak, někdy to proložím takovým jejím výrazem, že to nikdo nezná, ani z Brna, ani odnikud, jsem už taková.

Ještě před nedávnem se na Moravě konaly výjezdní zasedání představenstva Komory. To z úsporných důvodů skončilo. Z důvodů covidových se už ale nekonají ani žádné ­kongresy, tradiční akce a setkávání lékárníků, jak to přijímáte jako ­společenská Moravanka?

Úsporné důvody chápu, ale trpím tím, že se vše přesouvá na internet. Internet je dobrý sluha, ale zlý pán. Osobní setkávání považuji pro sebe za maximálně důležité. To, že si na webu přečteme zprávu o činnosti někoho, to je sice hezké, ale úplně něco jiného je, když mi to ten člověk prezentuje osobně. Pokud je pro mě důvěryhodný, tak já mu ten úkol nebo finance svěřím, protože budu vědět, že za to odvede maximum. Pokud mu to bude vycházet jen tabulkově, tak pro mě to nic moc neznamená, není to důkaz, že odvádí dobrou práci. Takže samozřejmě za mě určitě čím víc osobního setkávání, tím lépe. A nejen mezi lékárníky.

Naznačujete, že vás až zas tak nezajímají tabulky o hospodaření ČLnK, čísla o úsporách nebo nákladech, pokud vám je nevysvětlí někdo důvěryhodný?

Jsem srdcem lékárník. Lékárny provozuji zejména proto, abych mohla být svobodným lékárníkem, dělat, co mě baví nejvíc. Abych to ale mohla dělat, musela jsem začít myslet i ekonomicky, lékárna musí nejdřív přežít, aby mohla být svobodná. Ale můj přístup i v této situaci je, že ne za každou cenu se musí ušetřit každý halíř. Pokud chcu produkovat nějakou kvalitu, jít s dobou, pokud chcu, aby to mělo srdce, abychom měli hezké pracovní prostředí, abychom se do práce těšili, tak tu korunu musím pustit, protože je hrozně moc vidět, když se škudlí úplně na všem a bez ohledu na cokoliv. Vnímám, jak se tomu teď pan prezident a ostatní věnují, jak se snaží vysvětlovat, prezentovat, aby lékárníci pochopili, za co se utrácí. Je to určitě důležité. Ale já se tím popravdě moc nezabývám. Abych si sedla a ztrácela svůj drahocenný čas zkoumáním, jestli bylo opravdu ­spotřebováno tolik papíru, kolik mělo, nebo to mělo být trošku méně… Někdy je potřeba takzvaně pustit žilou, aby se věci posunuly dál. I tady v lékárnách musím investovat nějaké peníze, které budou generovat případný zisk až za rok, za dva, možná ještě později nebo se to třeba ani nepovede a nebude z toho nic. Nemůžu se ale tvářit, že když teď zakonzervuju všechny náklady a už do toho nevrazím ani korunu, že se někam posunu.

Podívejte, já jsem úsporná, spořivá, skromná, nevyhazuju peníze jenom tak, že prostě nic neznamenají, ale na druhé straně pro mě neznamenají tolik, abych nevěděla, že pokud chci nějakou kvalitu, tak za ní musím zaplatit.

Cítím, že ani nemá smysl se vás ptát, jestli jste pro nebo proti zvýšení členských příspěvků…

Za mě jednoznačně zvýšit příspěvky. Jediné, co bych řešila, jestli zvyšovat častěji méně, nebo skokově více. V tomto okamžiku by si to po těch letech zasloužilo skokově více, protože minimálně v tom musí být inflace, ale to stejně nic neřeší, musí to být víc, abychom se někam posunuli. Ať su férová, začalo mě to zajímat teprve v posledních letech, taky to nebylo celý život. Snažím se do komorového hospodaření podrobněji proniknout, získat víc informací a tím jsem přišla o takový ten mezi lékárníky obvyklý postoj: „Co pro mě Komora dělá? Nic.“ V běžném žití to člověk vůbec nemusí pociťovat, ale poté, co se o to zajímám, tak vůbec nechápu, jak to všechno ti lidi v čele Komory zvládají, zvlášť, když spousta z nich pracuje ještě normálně v lékárnách.

Máte tedy pocit, že Komora odvádí za příspěvky svoji práci? I za ty případně zvýšené příspěvky?

Nejsem odborník, nejsem v představenstvu, abych někomu viděla pod ruky, takže je to jen můj dojem, ale myslím, že se odvedlo neskutečné množství práce a spousta věcí se povedla. Řada věcí, se kterými Komora přišla, byla na ministerstvu nebo jinde hned shozena se stolu, za to Komora nemůže a musí to zkoušet pořád znova a znova. Co já se snažím poslední dobou dělat, je podpořit Komoru zespoda. Proto píšu na Twitter, proto se snažím vyjadřovat a být v tomto směru aktivní. Pokud na Twitteru budeme aktivní 3–4, tak to vyzní jako no jo no, to jsou zas ti stěžovatelé. Pokud by ale takto aktivní byla dostatečně velká členská základna, už to bude mít svoji sílu i vůči politikům a veřejnosti a je to cesta, jak zviditelnit v dobrém slova smyslu náš stav. Sama jsem si vyzkoušela, že přes sociální sítě může vést i přímá cesta do médií. A upřímně, když nebudeme v médiích, kdo se s námi bude bavit, koho budeme vlastně zajímat?

Od svého příchodu k vám lékárníkům pořád přemýšlím, proč nemáte víc zástupců ve vedení státu, ve sněmovně, na ministerstvu i třeba mezi starosty a zastupiteli. Například rozdíl mezi lékárníky a lékaři je v tomto směru do očí bijící…

Asi jde o víc důvodů dohromady. Je pravda, že všechno, co se na nás valí z nejrůznějších stran, nařízení, legislativa, to je tak rychle se měnící obor, že člověk opravdu neví, co má dřív sledovat a je rád, že vůbec obsáhne v práci, co má. A kde má potom hledat ještě energii věnovat se něčemu dalšímu? To je jeden aspekt. Druhý, proč lékárníci nejsou na těchto místech, možná je, že lékárníci mají hodně pošramocené sebevědomí, nemají žádnou velkou hrdost, chuť se drát za obor, stav. Říkáme si, tak to zase nějak přežijeme, zase se někde schoulíme, zabrečíme si, postěžujeme, jak to máme těžké, ale zase to všechno splníme a uděláme. Doktoři jsou v tomto směru určitě dravější. Pokud jim někdo šlápne na kuří oko, hned křičí.


Měli by tedy lékárníci víc křičet?

Když nebudeme komunikovat naše problémy, když s nimi nebudeme seznamovat lidi, média, politiky, tak kolikrát je to ani nenapadne, kolikrát neví, co nás trápí, nebo kde je problém. Vždyť i pro nás je často problém se zorientovat, natož pro někoho venku. Lidi pochopitelně zajímá, jestli dostanou svůj lék a tečka, neví, čím vším se musíme zabývat. Když okamžitě nezačneme pomyslně „křičet“, proč by naše problémy měl řešit někdo jiný? Vždycky máte od opraváře opravenou věc tím dřív, čím víc ho otravujete, upomínáte, ano, někdy i křičíte. Snažím se jednat vždycky v prvé řadě slušně, ale s některými lidmi se slušností moc nepochodíte…

Ale je možná ještě další důvod, proč mají lékárníci málo zástupců v politice. My máme tu práci tak rádi, že se nám do politiky moc nechce. Mně se taky nechce do politiky, protože tím člověk ztratí podle mě kus sebe…

Ale vraťme se k vašemu příběhu, životnímu i lékárnickému.

V roce 1999 jsem ukončila brněnskou fakultu a nastoupila do ­nezávislé lékárny na Mendlově náměstí. Jiné, než nezávislé ­lékárny tenkrát neexistovaly, tak to bylo jednoduché rozhodování. Nejdřív jsem prožívala obrovské nadšení, děláte práci, která vás baví, a ještě za to dostáváte zaplaceno, což mi přišlo fantas­tické! Euforie. Byla jsem tehdy spokojená jako zaměstnanec, vůbec mě nenapadlo, že by to mělo být jinak. Naplňovala mě práce s lidmi, pomáhání, poradenství. Časem, jak člověk pronikl do detailů, tak nekritická euforie samozřejmě mizela.

Co se tam dělo?

Přišlo rozčarování, pronikala jsem do věcí, které se mi přestávaly líbit a které jsem coby zaměstnanec neměla šanci jakkoliv ovlivnit. Jednoho dne přetekla pověstná poslední kapka a já si ještě téhož dne našla tady tu lékárnu v Komíně a po deseti letech z Mendlova náměstí odešla. Sem jsem chodila nejdřív jen pomáhat, ale pak jsem v tom našla novou radost. Lékárna nebyla v úplně dobrém stavu a mě bavilo si ji vypiplat od samého začátku. Jakoby to byla moje lékárna, i když tehdy ještě nebyla. Vůbec jsem vždycky a všude pracovala tak, jakoby to byla moje lékárna. Po dalších deseti letech, kdy jsem tu už byla vedoucí lékárník, začali mít majitelé nelékárníci rodinné spory, což odstartovalo proces, na jehož konci jsem se stala majitelkou a provozovatelkou této lékárny.

Vypadá to hodně jednoduše.

Byl to logický krok, který jsem nemohla neudělat, ale jednoduché to rozhodně nebylo. Zájem o lékárnu v Komíně byl obrovský ze všech možných stran, ale mně se nějak podařilo majitele objektu přesvědčit, že já su ta nejlepší volba.

Když vidím váš temperament, ani mě to moc nepřekvapuje.

Temperament by určitě nestačil. Kdo su já? Ve srovnání s řetězcem nebo s lidmi, kteří na podobná jednání chodí s kufrem peněz? Já su jen Helenka Slámová, kterou nikdo nezná, nikdo za ní nestojí. A ta lékárna byla opravdu hodně žádoucí. V Komíně jiná není, navíc ve zdravotním středisku.

(Před položením další otázky musím zmínit, že zhruba v té době vstoupila do života magistry Slámové tragická událost, kdy jí náhle a nečekaně zemřel muž. Po dvaceti letech společného života, navíc ji tu zanechal se dvěma malými dětmi.)

Nereagovala jste tím zájmem o koupi lékárny nějak i na neště stí, které vás potkalo?

Ne, naopak. Do téhle lékárny jsem šla ještě rok předtím, než se to stalo. Muž s tím příliš nesouhlasil, motivace to nebyla. Ale jde o to, že jsem měla pocit, že pokud to neudělám, tak si celý ­zbytek života budu vyčítat, že jsem tu možnost měla, ale nevyužila ji. Říkala jsem si, ať to dopadne, jak to dopadne, musím se o to pokusit. Takže jsem vybrala stavební spoření dětí, všechny úspory za 20 let, aby se vůbec se mnou v bance někdo bavil, a šla jsem do toho.

Jaký to byl pocit, proměnit se ze dne na den z vedoucí lékárnice v majitelku?

Mou výhodou samozřejmě bylo, že jsem tady pracovala předtím, že jsem ve zdejší lékárně všechno znala, jen jsem se musela začít starat o ekonomickou stránku. Všechno ostatní mi fungovalo, tým byl vynikající, samostatně fungující, všechno měli naučené, rozhodně jsem do toho nespadla po hlavě. Ti lidé byli ale to zásadní a chtěla bych jim i takto všem ještě jednou ­poděkovat. ­Nevnímám je jen jako své kolegy, ale i přátele. Bez nich by ­naplnění mých vizí nebylo možné.


A proč si oni nezaložili svoji vlastní lékárnu? Jak to vůbec dneska vypadá s chutí lékárníků mít vlastní lékárnu? Najdou se ještě takoví?

Obávám se, že nadšení lékárníků pro vlastní lékárnu teď zcela chybí. Brání jednak finanční obava, protože samozřejmě člověk musí trochu zariskovat. Potom už taky dneska není moc možností, jak se k lékárnám dostat. Pokud jsou, tak na méně zajímavých místech. Otevřít lékárnu na zelené louce, to je v dnešní době úplně na pováženou, to ani já nevím, jestli bych do toho šla. Ale hlavně mi přijde, že nové generace, studenti, k tomu nejsou vychováváni. To je jedna z věcí, které mi vadí skoro nejvíc. Podle mě to celé začíná na fakultách. Já jsem už dlouho ze školy, ale mám tady každý rok studenty na praxích a z rozhovorů s nimi vnímám, že nejsou vychováváni ke stavovské hrdosti. Nevychovávají se sebevědomí lidé, kteří vědí, že na to mají, nebo jednou budou mít, aby si otevřeli vlastní lékárnu. Vychovávají se dělníci do továren.

Jak tomu mám rozumět?

Samozřejmě trochu zjednodušuji, navíc na tom chci taky začít sama pracovat, neboť jsem čerstvě členem Rady pro vzdělávání farmaceutické fakulty. Přestože jsem měla 20 let praxe, tak v okamžiku, kdy jsem chtěla tuto lékárnu v Komíně převést pod sebe, tak najít všechno, co k tomu potřebuji, byl nadlidský výkon. Jak to, že už to není někde krásně a srozumitelně vysvětlené? Jak to, že se to neučí, nekomunikuje? Nebo se nepočítá, že by student, budoucí lékárník, mohl proboha chtít vlastnit lékárnu? Podle mě to začíná ve škole.

Ale co když to není sen pro každého? Navíc doba se změnila, když srovnám atmosféru 90. let, kdy jsme skoro všichni chtěli mít svoji firmu i v nelékárnické sféře…

Já to taky mladým nevyčítám. Ani by to nebyl rozumný nápad se hned po škole do něčeho takového pouštět. Ale může to být v hlavě, může to zrát a až přijde čas, bude mít ten člověk dostatečné sebevědomí a vědomosti, aby do toho šel. Jenže tady se s tím při vzdělávání vůbec nepočítá. Jak říkám, mladým to nevyčítám, nemají většinou srovnání, do tohoto stavu už nastoupili, jako zaměstnanci mají jistý plat, nemusí se o nic starat, platí hypotéky, zakládají rodiny a mají takzvanou sociální jistotu. Ale neví, že jednou přijde čas, kdy je to začne štvát, že se budou chtít méně přizpůsobovat, budou mít svoje vize a představy, které v roli zaměstnanců těžko uskuteční.

Jste si jistá, že pořád takoví studenti farmacie existují?

Ano, mám proto i své důkazy. Na farmaceutických školách už během studia probíhají nábory řetězců, velkých firem. Otevírají si nové a nové lékárny, ale nemají do nich logicky dost lékárníků. Měla jsem vždycky hodně studentů, ale teď poprvé, co jsem provozovatel, jsem byla oslovena fakultou, jestli u nich nechci mít oficiální nabídku, že přijímám studenty. Bylo mi i přímo lidmi z fakulty řečeno, že jim už vadí, že tam mají jen nabídky řetězců a že chtějí, aby si studenti mohli vyzkoušet, jak to chodí jinde. Tak jsem tam nabídku dala a přišel šok z obrovského zájmu o praxi v mých lékárnách. Vůbec jsem to nejdřív nezvládala, měla jsem zahlcený mail a nevěděla, komu jsem už odpověděla a komu ne. Pro mě to byl jasný signál, že někde v hlavách studentů to pořád je, jít jinou cestou, nebo ji aspoň poznat. Jejich touha po poznání a svobodě se potvrzuje i tím, že já jim nikdy a nikde negarantuji, že jim za tu praxi něco dám. Přesto zůstávají a podle mého zdání jsou spokojeni, že tím tady prošli, protože my třeba připravujeme i konopí, děláme analytiku a spektrum činnosti je tady opravdu široké, mají šanci se toho hodně naučit. Teď jsem tady měla extrémně šikovné studenty, samozřejmě jim nakonec něco dám, ale rozhodně si nemůžu dovolit to, co platí řetězce. A přesto s jedním studentem jsem se před Vánoci dohadovala, protože on cokoliv odmítal: „Nenene, já jsem s tím nepočítal, já to nechcu, vy jste hrozná…“


Jenomže vám nestačila jedna lékárna, asi po roce jste získala druhou v nedaleké Bystrci.

Ano. Tam je začátek bohužel spojený s tragédií, o které jsme se už bavili. Jeden den jsem podepsala smlouvu na lékárnu v Bystrci a druhý den mi zemřel muž. Život jako na houpačce. ­Jeden den obrovská euforie, absolutní ště stí, druhý den tragédie, se kterou jsem se ještě dodnes úplně nevypořádala.

Jak se váš muž tvářil na rozšíření vašeho lékárnického království?

Nesouhlasil s tím, ale já si zase dělám, co chcu. Ale kvůli tomu o tom nemluvím. Moc ráda bych, pokud můžu být tak troufalá, inspirovala ostatní lidi, že nic není nemožné. Že su úplně obyčejná normální holka se všemi starostmi a radostmi, mám dvě malé děti, nemám za sebou bohaté rodiče nebo jinou podobnou podporu, ale daří se mi plnit mé sny. Přestože mě v tu dobu postihla šílená tragédie, tak mně práce a plnění snů paradoxně hodně pomohlo. Nemohla jsem se zastavit, musela jsem pokračovat, vstát, jít do lékárny, něco tvořit, něco dělat, nemohla jsem se zavřít a brečet. Musela jsem se otřepat a jít dál, neutápět se v tom, co se stalo. Na druhou stranu mi pomohlo, že jsem byla už provozovatelkou, protože jsem si mohla určovat dobu práce podle toho, jak jsem zvládala péči o děti, na které jsem byla najednou sama.

Co je podle vás největší problém českých lékárníků a jak byste ho řešila, pokud byste měla kouzelnou moc, kouzelný proutek?

Ty hlavní věci jsou bohužel pořád stejné a nejsme schopni se s nimi vypořádat. Pokud by nebyla žádná překážka a měla bych ten proutek, tak samozřejmě bych ho použila na Lékárny lékárníkům.

I před jednotnými doplatky?

Možná by to mohlo být i před doplatky... Nicméně bez kouzel samozřejmě nejdřív pevné doplatky, protože Lékárny lékárníkům jsou prakticky sience fiction. Kdybych ale opravdu měla tu kouzelnou moc, jak mi nabízíte, tak rozhodně Lékárny lékárníkům, protože pak už si to uděláme, jaké to chceme…

 Zdeněk POKORNÝ


Štítky
Farmacie Farmakologie Farmaceutický asistent

Článek vyšel v časopise

Časopis českých lékárníků

Číslo 1

2021 Číslo 1

Nejčtenější v tomto čísle
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu, se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se