O vitamínech a konspirační teorii, která zatím neexistuje

Přes své relativní mládí platil v roce 1912 tehdy osmadvacetiletý Kazimierz Funk za biochemickou kapacitu. Měl za sebou doktorská studia v Bernu a Ženevě, stáž na Pasteurově institutu v Paříži a čerstvě i asistentskou pozici na berlínské Freie Universität, kde s nobelistou Emilem Fischerem studovali metabolismus proteinů. Byl autorem přelomové dizertace (1904), která objasnila strukturu přírodních barviv brazilinu a hematofylinu totální syntézou. A v roce 1911 nastoupil na londýnský Listerův institut preventivní medicíny, kde měl za úkol zjistit příčinu nemoci beri-beri.

Už delší dobu byl proponentem poměrně kontroverzní teorie „mikronutrientů“. Mluvíme o době fin de siècle, respektive době krátce po ní. Bylo to období, kdy průmyslová revoluce ohlásila své vítězství, lidstvo obecně věřilo v průmyslové přístupy k životu ve všem. Tedy i v případě potravin. Obecným moudrem tehdejší doby bylo, že v budoucích světech přestane být zemědělství potřebné a potraviny se budou vyrábět v továrnách z průmyslových surovin.

Jenže to byla teze poněkud problematická, žádné pozorování ji totiž nepotvrzovalo. Už od 70. let 19. století byly činěny experimenty s umělou výživou. Zvířatům byla podávána směs tehdy známých čistých živin, sacharidů, proteinů, lipidů a v každém z experimentů pokusné subjekty skomíraly, vykazovaly zvýšený počet patologií a hynuly. Navrhovaná vysvětlení byla tři:

1. Ozvali se stoupenci „vis vitalis“, jakési záhadné životní síly (či energie), kterou musí potraviny obsahovat, aby byly výživné.
2. Byli tu pozitivisté, kteří tvrdili, že prostě ještě neznáme všechny základní nutrienty, že kromě cukrů, tuků a bílkovin musí existovat ještě nějaké další.
3. A pak tu byla teze o „mikronutrientech“ tedy živinách, které se v potravinách vyskytují v malém množství, ale jsou pro výživu potřebné. Teorii mikronutrientů ale věřilo jen málo vědců, většinou byli považováni za blázny.

Ideálním kandidátem na důkaz existence mikronutrientů byla nemoc beri-beri. Epidemicky propukala v oblastech postižených hladomory, případně mezi skupinami lidí odkázaných na jeden dominantní zdroj potravy (nejčastěji rýži). Šlo si velmi snadno představit, že se jedná o nějakou formu malnutrice. Navíc, krátce před Funkovým nástupem do Londýna, publikoval pozdější nobelista Christiaan Eijkman svá pozorování, že rýže nezbavená otrub (hnědá rýže), kterou v Indonésii, kde byl koloniálním lékařem, konzumovaly nižší vrstvy, dle všeho „léčí“ beri-beri nejen u kuřat (u kterých učinil náhodný objev), ale i u lidí. Funk si tedy objednal několik metráků rýžových otrub a jal se z nich extrahovat obsahové látky.

A právě roku 1912 vyextrahoval první. Byla to sloučenina obsahující uhlík, dusík, vodík a kyslík a v izonitrilovém testu dávala pozitivní reakci (dnes už víme, že falešně pozitivní). Šlo tedy o primární amin. Shodou okolností paralelně s Funkem vyextrahoval z rýžových otrub jinou látku i Eijkman. Také šlo o primární amin a Eijkman jej nazval amin života, „vital-amine“. Funk zkrátil „vital-amine“ na „vitamine“ a ještě téhož roku mu vyšla kniha „Die Vitamine“.

V publikaci postuloval vitamínovou teorii, podle které byly vitamíny malé molekuly charakteru primárních aminů, které jsou strukturálně odlišné od aminokyselin a z neznámých důvodů nutné pro fungování organismu. Tělo je přitom nedokáže samo vytvořit a musí je přijímat potravou. Za vitaminy označil svůj „anti-beri-beri-faktor“, Eijkmanův „vitalamine“, kyselinu askorbovou a „anti-rachitický faktor“. Dále předpověděl, že „vitamínů“ bude zcela jistě více. A velmi vizionářsky vyjmenoval nemoci, které za hypovitaminózy považuje. A jakkoli se v některých případech netrefil (např. ulcerózní kolitida nebo celiakie), většinou ano. Pelagru, Addison-Biernerovu nemoc a spoustu dalších syndromů s patofyziologií do té doby neznámou předpověděl jako hypovitaminózy. A to v době, kdy ještě nebyla známa ani struktura (odtud ten omyl s aminy) ani metabolická funkce žádného z Funkových vitamínů.

Dá se říci, že mladý, ambiciózní (a na úspěch zvyklý) Funk tak moc toužil po vavřínech za hypotézu o „mikronutrientech“, že svou vitamínovou teorii poněkud uspěchal. Zhruba do 2. světové války se ji sám Funk, a s ním spousta stoupenců vitamínů snažili napravit „revizí“. A právě tyto revize vedly k nebývalému pokroku v poznatcích z biochemie. Sám Funk se podílel na objasnění struktury kyseliny askorbové, což jej donutilo opustit tvrzení o aminech. I proto v angličtině vitamíny ztratily koncovku „-e“ a dnes se jim říká „vitamins“. Výzkum vitamínů skupiny B zase přispěl k nalezení metabolických drah cukrů. V roce 1936 Funk vyřešil strukturu thiaminu. To už byl občanem USA částečně pracujícím v tamním soukromém sektoru, částečně na akademické půdě a občas si také profesionálně odskakoval do rodného Polska.

Poznání vitamínů se větvilo, větvilo a po 2. světové válce i samotnému Funkovi začalo být jasné, že kategorie „vitamíny“ se odborně vyčerpává, respektive přestává být svébytnou biochemickou kategorií. Jenže už bylo pozdě. Prvním průmyslově vyráběným vitamínem se v roce 1935 stal vitamín C, kyselina askorbová. Ještě před tím už se masově produkoval olej z tresčích jater. V narážce na tehdejší léčbu křivice pobytem na slunci (buď u moře nebo v horách) se prodával pod názvem „slunce v lahvi“.

Vitamíny se staly zlatým dolem. Přispělo k tomu zejména lobování výrobců „vitamínových přípravků“. Přesvědčili vládu F. D. Roosevelta a v nově vznikajícím Federal Food, Drug, and Cosmetic Actu, zákonu, který založil organizaci dnes známou jako FDA, nechali uzákonit kategorii doplňků stravy. Tím byl trh stabilizován. A už v průběhu 2. světové války se začalo mluvit o vitamánii. Největším odběratelem doplňků stravy totiž byla americká armáda.

S pokroky v poznání fyziologické funkce jednotlivých látek kategorizovaných jako vitamíny se sice odborný význam toho termínu vyprazdňoval, z hlediska obchodního, marketingového a politického trvale stoupal. A možná právě z toho důvodu se udržel dodnes. Přestože se Světová zdravotnická organizace opatrně vrací k původnímu a přesnějšímu termínu mikronutrienty, mezi něž lze zařadit i minerály, některé neproteinogenní aminokyseliny (např. ornitin, citrulin) i další látky, vypadá to, že se termínu „vitamín“ hned tak nezbavíme, jakkoliv je pro popis aktivity konkrétních látek spíše na překážku.

Vitamín A je chromoforem, vitamíny B (kromě těch vymyšlených) jsou koenzymy, vitamín C je scavenger nepárových elektronů, vitamíny D jsou steroidní prohormony, vitamín E je jiný scavenger nepárových elektronů, často fungující v koordinaci s vitamínem C, vitamín K je pak jeden z faktorů srážení krve, a tak by se dalo pokračovat. Ani s kategorizací to není snadné ubichinon (koenzym Q10 ) není vitamínem podle původní teorie, tělo si jej dokáže vytvořit samo, ale potřebuje k tomu kyselinu 4-hydroxybenzoovou, kterou si dokáže samo vytvořit pouze částečně a potřebné množství musí přijmout z potravy. Ostatně i retinal a retinol si tělo dokáže vytvořit samo, jen k tomu potřebuje nějaký karoten, a přesto jsou retinal a retinol považovány za vitamíny. A bydlíte- li na Mallorce, dokáže si tělo připravit v potřebném množství i vitamín D.

Ve stejném duchu by se dalo pokračovat poměrně dlouho. Je zřejmé, že primárním důvodem perzistence termínu vitamín, jsou důvody obchodní. O přípravky s „prohormonem D“ by asi nebyl takový zájem jako o vitamín D.

A proč obšírně a složitě připomínám, co všichni víceméně víme? Protože právě obchodní a marketingový rozměr zavedené terminologie skýtá prostor pro všelijaké interpretace. Žijeme v době, kdy jsou informace zbraněmi, nejčastěji používanými k demoralizaci a zavedení chaosu. Někdy v důsledku činnosti cizích (nepřátelských) států, někdy jako špatně pochopená recese, někdy se jen tak z nudy společnost sama sebe zahlcuje informačním šumem, který ztěžuje práci odborníků, kteří si dali za jeden z úkolů edukovat a vysvětlovat. Mezi ně (snad) patří i lékárníci.

Krátký průzkum (ohraničený vírou v účinnost mého antiviru) redditu, 4chanu, quora a podobných semenišť konspiračních teorií mi neukázal, že by se rodil nějaký hoax, že „vitamíny neexistují“. Přesto nelze ignorovat, že vzhledem k výše řečené historii i faktu, že průzkum za průzkumem ukazují nulový benefit většiny potravinových doplňků pro jejich uživatele, je to z hlediska konspiračních teorií tikající časovaná bomba. Tím spíš, že její příběh lze velmi představitelně nastavit na podhoubí již existujících konspiračních teorií.

Kazimierz Funk byl polský Žid. Židovský původ měla asi třetina z patnácti laureátů oceněných jednou z devíti Nobelových cen za lékařství a fyziologii udělených v oblasti vitamínů (což je spíše dané tím, že je to ve skutečnosti několik ne příliš souvisejících oblastí chemie). I počet udělených Nobelových cen je na jeden obor naprosto výjimečný (srovnatelný snad jen s hmotnostní spektrometrií v chemii). A spousta dalších „podivností“ (s relativně nevinným vysvětlením) by se jistě ještě našla i bez ohledu na nemravný objem peněz, do kterého výzkum vitamínů (a následná výroba a prodej potravinových doplňků) od 30. let minulého století narostl. Šikovný konspirátor by se nemusel ani moc namáhat, dokonce by ani nemusel moc lhát. Stačilo by mu některá fakta poskládat jen mírně zavádějícím způsobem a měl by teorii, které by mohl podlehnout i vzdělaný člověk.

A jsem u tématu tohoto čísla. Samozřejmě, všichni víme, že hoaxy, které mezi obyvatelstvem ohledně distribuce léčiv kolují, jsou nesmysly. Co hůř, odvádějí pozornost od skutečných problémů, které v distribuci jsou. Jenže právě situace, kdy jsou problémy vidět, je nejlepší živnou půdou pro vznik hoaxů, které v konečném důsledku vedou k oddálení řešení opravdového problému. Vzhledem k tomu, že je náš obor už ze své povahy magnetem na hoaxy, drby, pověry, předsudky a další informační šum, pokaždé, když vytvoříme vhodné podhoubí pro takové zvěsti, plodnice ve formě nepříjemných důsledků na sebe nenechají dlouho čekat.

Nevynuceně vytvářet další takové živné půdy je nerozum. Z tohoto pohledu jsou vitamíny spíše zděděným hříchem minulosti a nezbývá než doufat, že se medicinálním a biochemickým autoritám podaří přejít na termín mikronutrienty postupně, a tak nenápadně, že si toho téměř nikdo nevšimne.

¹ Funkův „anti-beri-beri-faktor“ dnes známe jako niacin a víme, že není ani anti-beri-beri-faktorem, ani primárním aminem, nýbrž amidem. Eijkmanův „vital-amine“ známe jako thiamin a víme, že je anti-beri-beri-faktorem i primárním aminem. O kyselině askorbové víme, že není aminem a antirachitický faktor známe jako skupinu kalciferolů, o kterých víme, že nejsou aminy.

Daniel CVEJN