Roky s Komorou


Vyšlo v časopise: Čas. čes. lék., 91, 2019, č. 9, s. 4

Jak jsem se vůbec dostal ke Komoře? Jak už to tak v životě bývá, mnoho věcí je záležitostí náhody. I u mne tato náhoda sehrála roli a najednou z toho bylo přes 28 roků v představenstvu. Snad dost na malé osobní zavzpomínání, jen pár poznámek v rozsahu, který se vejde do úvodníku.


Mgr. Jiří Kotlář

Čeho si cením, že se podařilo (a u čeho jsem byl)?

Jsem rád, že se podařilo udržet profesi mezi zdravotnickými povoláními, v jednom zákoně s lékaři a zubními lékaři. Možná vám to zní jako samozřejmost, ale nebylo tomu tak. A i z vlastních řad se někdy ozývalo, zda by nebyl opak výhrou.

Také jsem rád, že se podařilo udržet systém specializací farmaceutů, odpůrcům i rádcům z EU navzdory, a vůbec to nebylo jednoduché. Tlaků na to, že absolvování fakulty je naprosto dostačující a specializace lékárníků jsou přežitkem doby minulé, bylo mnoho. Osobně mne mrzí, že se nepodařilo prosadit podmínku specializace pro samostatný výkon povolání – zde jsme nenašli společnou řeč s fakultami (a rozhodně to neznamenalo dehonestaci úrovně studia na FaF).

Prosadili jsme a zavedli systém celoživotního vzdělávání dokonce dříve, než se o něm zmínil zákon. Ano, diskuzí na toto téma bylo a je hodně, zejména pak o jeho povinnosti a vymahatelnosti. A v nedávné době i schválení podmínky, že vedoucí lékárník má osvědčení podmíněné právě splněním celoživotního vzdělávání – i když se to podařilo až na několikátý pokus. Škoda jen, že teď se někdy díky podpoře vzdělávání z toho pro některé subjekty stal především zajímavý byznys.

To, že je nyní zakotvena v legislativě lékárenská péče, a to smysluplně, není samo sebou, dříve tam bylo uvedeno „poskytování léčiv“. Také díky tomu už jsme se (my aspoň trochu a ostatní maličko) konečně naučili používat a rozlišovat tak diametrálně odlišné pojmy – náklady na lékárenskou péči versus náklady na léky.

Ano, samozřejmě vím, že řada kolegů to, co já vyzdvihuji jako úspěch, považuje jen a jen za překážky v takzvaném svobodném podnikání.

S čím jsem se nesrovnal a rozhodně nikdy nesrovnám?

Že v případě, kdy se lékárník jednoznačně proviní, poruší ­pravidla, ať již komorová či zákonná, není schopen obhájit se sám před Čestnou radou, tedy před kolegy, a místo toho se z disciplinárního řízení stává tvrdá bitva právníků, kde už vůbec nejde o profesi, ale jen a jen o hledání právních kliček a mezer.

Že si vedoucí lékárník neplní své povinnosti, netuší/neví/nechce vědět, že on je tou rozhodující osobou v lékárně, má za její činnost plnou odbornou odpovědnost a musí ji uplatňovat, bez ohledu na to, kdo je provozovatelem/majitelem lékárny. Voláme po kompetencích, ale pak je neumíme využít, či se dokonce bojíme.

Nesrovnám se se snahou o zmírňování požadavků na ­odbornost lékárníka, zpochybňování specializací, vždyť absolvent fakulty je dobře připraven (což ani trochu nezpochybňuji) a to stačí. ­Nestačí, a v dnešní překotné době už zvláště ne (i když si rozhodně nemyslím, že na specializační přípravě není co ke zlepšování). Klasickým příkladem je zmírnění kvalifikačních požadavků na práci lékárníka ve výdejně. Což právě tam nepracuje zcela samostatně?

A nejsem srovnaný s tím, když se v Komoře víc politikaří, než pracuje.

Zažil jsem spolupráci se všemi dosavadními prezidenty komory. Ano, každý byl jiný, každý měl trochu jiné priority i způsob práce, přesto šlo každému o obor. A žádný z nich to neměl jednoduché, nahoře totiž „hodně fouká“ – a je jedno, jestli se jedná o vítr vnitřní, či vítr zvenku. Zažil jsem mnoho desítek kolegyň a kolegů v představenstvu. Někteří zazářili třeba předvolební řečí, a proto byli zvoleni a pak v představenstvu jaksi zhasli. Některým pak stačilo, že po určité období byli u zdroje těch správných informací, což určitě pro ně nebylo k zahození. Naště stí většina přiložila ruku k dílu. A mnohým práce v komoře pomohla ve vlastním rozvoji, rozhledu (a oni pomohli oboru).

Co nám chybí?

Často odvaha prosadit změnu, i s rizikem, že to nemusí vyjít zcela podle představ. A taky nadhled při rozhodování – mnohokrát, ať již u delegátů sjezdu, tak u členů představenstva, – sice by něco bylo ve prospěch oboru, ale pro mne osobně by to znamenalo něco negativního, povinnost apod., tedy budu proti. Trochu odpoutání se od té vlastní táry.

Doba, život se zrychluje, společnost se mění, vše se globalizuje. Realitou je, že čím dál více je hlavním cílem rychlost, všeho stále více produkovat, vydávat, získávat více peněz, bohatství atd. A pacient se pak v tom často vytrácí. Často vůbec nejde o to, co a jak se dělá, jaká je realita, ale jak se to „prodá“, jaký obraz se o tom udělá – pak nezávisí na tom, jaká je pravda, ale co se o tom napíše, natočí atd. Kdo má lepší PR agenturu, mediální poradce, takže vlastně víc peněz, vítězí. Současná politika je toho důkazem. Pod tímto dojmem potom zapomínáme, že nejlepší PR naší profese děláme naší každodenní prací. A nezapomeňme, že jediné, co nám nikdo nemůže vzít, je naše odbornost. Za svoji činnost inspektora jsem viděl velké množství lékáren. Musím říci, že jak to v lékárně vypadalo, vždy a především záleželo na osobnosti vedoucího lékárníka. A nemyslím tím pozlátko vzhledu.

Možná se to z tohoto textu nezdá, ale jsem stále optimista. A zůstávám jím i po těch letech, i po všech negativních ­zkušenostech. Práce Komory je běh na dlouhou trať. A jak bude vypadat, bude záležet na nás všech.


Štítky
Farmacie Farmakologie Farmaceutický asistent

Článek vyšel v časopise

Časopis českých lékárníků

Číslo 9

2019 Číslo 9

Nejčtenější v tomto čísle
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu, se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se