Prezident Evropské asociace nemocničních lékárníků Petr Horák: „Ostrý provoz“ mi začíná teprve teď

PharmDr. Petr Horák byl v roce 2017 zvolen prezidentem Evropské asociace nemocničních lékárníků (EAHP). Nové funkce se ale v souladu se stanovami EAHP ujal až o rok později, v červnu 2018 na Valné hromadě EAHP, která se konala v rumunské Bukurešti. Valná hromada rovněž zvolila čtyři nové členy představenstva.

Při nástupu do funkce prohlásil: „Je mi velkou ctí přebírat funkci od Joan Peppard, která od svého zvolení do představenstva v roce 2012 a částečně i v posledních třech letech jako prezidentka EAHP pracovala na projektu společného vzdělávacího rámce CTF a na implementaci 44 statementů Evropského nemocničního lékárenství. V průběhu mého volebního období budu pokračovat v práci na rozvoji profese nemocničního lékárníka.“

EAHP je asociací národních organizací nemocničních lékárníků z 35 evropských zemí a zastupuje nemocniční lékárníky na evropské úrovni. EAHP byla založena v roce 1972 a zaměřuje se na rozvoj nemocničního lékárenství, zlepšování poskytované péče pacientům a rozvoj farmaceutických služeb pro nemocnice. K tomu využívá především poznatků vědy a výzkumu, vzdělávání a procvičování dovedností stejně jako sdílení nejlepší lékárenské praxe a zodpovědnosti s ostatními zdravotními profesionály.

S doktorem Horákem se známe od roku 2007, potkávali jsme se na IPVZ, na různých jednáních k organizaci vzdělávání farmaceutů na Ministerstvu zdravotnictví a samozřejmě i ve zkušební komisi u atestací. Za těch 11 let jsme se viděli na mnoha kongresech a konferencích (včetně Zimních a Jarních, které spolupořádá). Na konci června jsem si s ním povídal hlavně o profesních tématech, na společenskou rubriku nám jednoduše nezbyl čas.

Petr Horák je vedoucím lékárníkem Nemocniční lékárny FN Motol, v roce 2001 absolvoval Farmaceutickou fakultu VFU Brno a ve stejném roce nastoupil do nemocniční lékárny FN Motol. Je členem České farmaceutické společnosti ČLS JEP, kde od roku 2007 pracoval ve výboru Sekce nemocničního lékárenství (SNL) od roku 2011 jako místopředseda a od roku 2015 jako předseda sekce. V roce 2012 byl zvolen do výboru EAHP, kde od roku 2015 pracoval ve funkci Director of Finance a v současné době vykonává funkci prezidenta. Je členem American Society of Health-System Pharmacists. Je spoluautorem monografie „Individuálně připravovaná léčiva pro pediatrii“, první autor či spoluautor pěti článků v impaktovaném časopise, sedmi článků v recenzovaných časopisech a řady dalších publikací.

Rád fotí a jezdí na kole. Nedávno si koupil nové a doufá, že mu zbude čas na něm jezdit. Má dva syny a tolerantní manželku, také lékárnici.

Jak tvoje zvolení přijímá vedení nemocnice? Je to i pro zaměstnavatele otázka určité prestiže?

Těžko to mohu hodnotit za vedení nemocnice, ale doufám, že ano. Jsem moc rád, že se k tomu náš ředitel postavil vstřícně a umožnil mi, abych to dělal. Bez jeho souhlasu by to vůbec nebylo možné. Myslím, že náš management má snahu to, co tady děláme, ukázat a vyvézt jinam. Pochopitelně nejenom v lékárně, myslím hlavně lékařská pracoviště. A tím exportem zkušeností a dovedností roste i prestiž nemocnice jako takové.

Tu otázku by šlo položit i obráceně. Já jsem v lékárně motolské nemocnice od školy, takže zhruba 17 let. Díky spektru činností nemocnice, naší lékárny a samozřejmě mých kolegů jsem tu odborně vyrostl. To, že jsem dnes ve významné evropské pozici, je bezpochyby i zásluha nemocnice. A moje současná pozice bude výhledově zase zpátky přínos i pro nemocnici. Tím, že získávám perspektivu jinde, hovořím s kolegy z významných evropských pracovišť, dokážu, doufám, zkušenosti, které bych jinak neměl šanci získat, zase přivézt zpátky a nabídnout nějaká řešení, případně inovovat stávající.

V EAHP je funkce prezidenta volena také na maximálně dvě období?

U nás je to trochu jinak. Volební období prezidenta je tříleté, ale ve výboru může být člověk maximálně 10 let. To znamená, že kdyby Joan Peppard obhajovala a byla zvolena, já bych za další tři roky sice kandidovat mohl, ale vlastně jenom na rok. A to by nedávalo úplně smysl.

Teoreticky může být ve funkci prezident i tři volební období, kdyby byl zvolen hned na začátku, ale prakticky to není příliš pravděpodobné. Po zvolení do výboru, a to víš asi z vlastní zkušenosti, člověk první rok tak trochu lapá po dechu a snaží se chytnout ten rozjetý vlak. Ani z pozice delegáta není nikdo tolik orientovaný ani nemá tušení o tom množství řešených témat, ať už odborných nebo regulatorních. A než se v tom dokážeš zorientovat, tak je vlastně rok pryč.

Ale asi to není ztracený rok, je to takové intenzivní vstřebávání, nebo ne?

To jistě ne, navíc se dá ten proces výrazně zintenzivnit. My jsmev posledních letech zavedli docela dobrý princip sdíleného vedení, se kterým přišla Joan. Shared leadership tomu říkáme. Každou naši ­aktivitu nebo oblast mají vždycky na starosti dva lidi. Tím se chceme vyhnout situaci, kdy po změně ve složení výboru ztratíme kontinuitu a někdo nový by se musel znovu prokousávat celou tou problematikou od začátku.

Zpátky k tvému zvolení. Z té časové osy jde vypočítat, že i pro tebe je toto funkční období vlastně jediné.

Ano, to bude moje jediné období, ale vzhledem k tomu objemu a množství práce si vůbec nedovedu představit, že by to mohl trvat déle než tři roky. Myslím, že jedno období bude úplně stačit. (smích)

I jedno období je bezpochyby výrazná česká stopa, anebo spíš tečka za úspěšným desetiletím v EAHP. Alespoň to tak zvenčí vypadá, že se česká delegace po vstupu do EU docela zapojila.

Souhlasím, a je to bezesporu zásluha především Heleny Rotterové, která tu cestu vyšlapala. Teď, kromě mojí pozice ve výboru, máme ve vědecké radě Kornélii Chrapkovou, která vystřídala Marcelu Heislerovou. Helena Rotterová byla do června letošního roku v nominační komisi, takže se dá říct, že česká stopa je tam silná.

Má takové silné zastoupení v EAHP nějaký zpětný dopad na české nemocniční lékárenství?

Prospět to samozřejmě může. Jen musí být snaha, ochota a síla ta témata a řešení, která přicházejí z Evropy, také zpracovávat a adaptovat i na národní úrovni. Jejich zpochybňování nebo ignorování prospěšné samozřejmě není. Já jsem ze své pozice schopen dodat množství informací o tom, co se v Evropě děje. Pak máme možnost se zapojit do různých projektů, které na evropské půdě probíhají, ale vyžaduje to spoustu energie lidí tady. Jen těžko to mohu řídit ze své pozice já. Vždycky se musí najít někdo tady, kdo si celou tu agendu vezme za svou. Možnosti pro zapojení jsou široké. EAHP je relativně dobře etablovaná, intenzivně spolupracuje například s Evropskou lékovou agenturou, spoustu materiálů dostáváme s určitým předstihem ke konzultaci. Na základě toho bychom se mohli na některá plánovaná opatření připravit v předstihu.

Na druhou stranu některé jiné ovlivnit nedokážeme a je třeba je akceptovat a připravit se na jejich dopad. Typickým příkladem je FMD (protipadělková směrnice – pozn. redakce).

Výzva adaptace FMD čeká na všechny lékárny, nejenom na ty nemocniční. V době, kdy vyjde tento rozhovor, bude do spuštění zbývat přesně 6 měsíců.

Čeká, a jsem docela zvědavý, jak to celé dopadne. A to i přes to, že Česká republika patří ke skupině nejlépe připravených zemí v Evropě.

Pojďme zpátky do roku 2010, kdy jsme v Praze na MZd projednávali projekt EAHP na určitou standardizaci specializačního vzdělávání pro nemocniční lékárníky napříč Evropou. Jak jste od té doby pokročili?

Ten projekt, snaha mít nějakou vzájemně uznatelnou specializaci mezi členskými zeměmi, je starý jako sama EAHP, a tenkrát to byl první nezbytný krok ke změně kvalifikační směrnice, která trochu nešťastně umožňovala specializace pro lékaře a stomatology a pak tzv. Common training framework (CTF), sdílenou platformu vzdělávání pro všechna ostatní povolání s výjimkou regulovaných. Pan­evropské specializační vzdělávání farmaceutů (ale i třeba veterinářů a dalších profesí) tak bylo blokováno. Regulované profese byly mezi tím v jakémsi vzduchoprázdnu, nemohly využít ani CTF ani neměly kodifikovanou specializační přípravu. V roce 2012 se to podařilo částečně odblokovat a mohlo dojít ke změně té kvalifikační směrnice. Ale pořád jsme teprve na začátku. Evropská komise, respektive její úředníci, zpočátku deklarovali, že připraví metodiku, jak v prosazení CTF postupovat. Ale protože zřejmě úplně nevěděli, jak to uchopit, nakonec předali základní rámec právě nám s tím, že až se nám podaří něco připravit, oni to pak využijí. Je to složité nejenom odborně, ale i v legislativní rovině. Nám se podařilo postoupit do fáze, kdy je CTF vcelku podrobně popsán v odborné rovině a materiál by měl sloužit, mimo jiné, k evaluaci vzdělávání v jednotlivých zemích. Také se podařilo vytvořit i další stručnější a jednodušší verzi téhož dokumentu pro legislativní a politická jednání, při kterých by byl ten odborný materiál příliš objemný. V současné době tato aktivita akceleruje ve snaze získat, bez ohledu na to, jestli nějakou atestaci mají nebo nemají, závazná vyjádření národních odborných společností, které sdružuje EAHP. V dalším postupném kroku chceme získat vyjádření národních orgánů, že o to mají zájem. Pokud se nám podaří získat souhlas a zájem alespoň třetiny (minimálně devět) zemí EU, můžeme požádat Evropskou komisi, aby připravila delegovaný akt, kterým by CTF pro nemocniční lékárníky oficiálně vznikl. I potom to bude ještě nějakou dobu trvat, ale tohle je první podmínka, kterou musíme splnit.

O kterých zemích mluvíme? A jak se to potkává s kuloárovými zprávami, že se v České republice mají některé (nebo všechny?) nástavbové atestace rušit?

I když jsem žádné oficiální vyjádření neslyšel, tohle se s naší aktivitou na úrovni EAHP samozřejmě nepotkává. Ale pokud by se to stalo, je to něco proti současnému evropskému trendu, kdy řada zemí naopak specializaci v nemocničním lékárenství připravuje nebo zavádí. Třeba na Slovensku je atestace z nemocničního lékárenství nově zavedena od letošního ledna a Bulharsko s Rumunskem a Chorvatskem či Maltou na tom intenzivně pracují. A mnoho evropských rozvinutých zemí, třeba Francie, Španělsko, Portugalsko, Nizozemsko, Belgie nebo Itálie mají atestaci povinnou, bez ní nelze v nemocniční lékárně v některých zemích vůbec pracovat. V Německu se náplň atestace nemocničního lékárníka trochu paradoxně schovává pod název klinická farmacie. Není tam sice povinná, ale je uvedena v kvalifikačních předpokladech téměř každého výběrového řízení, takže je svým způsobem také nutná. Případné zrušení atestace z nemocničního lékárenství by bylo příkladem cesty proti proudu.

My máme spoustu dat z našeho evropského průzkumu, které ukazují, že česká nemocniční farmacie je personálně těžce podhodnocená. Ukazuje se, že v zemích, které jsou schopny lékárníky a jejich kapacitu a odborné znalosti využít, je to ku prospěchu toho zdravotního systému a podaří se také částečně vyřešit i některé další problémy jako je nedostatek lékařů a sester. Ty dnes navíc systém zatěžuje povinnostmi, které by farmaceut uměl lépe než oni.

A farmaceuty v lékárnách zatěžujeme agendou, kterou by zase mnohem lépe zvládal někdo jiný a pravděpodobně i bez toho vědomostního potenciálu farmaceuta.

To bezpochyby. Když vidím, kolik se toho na nás nahrnulo v posledních letech, a nejenom z Evropy. Ono to na papíře vždycky vypadá jako tři nebo čtyři písmena a za každou takovou zkratkou je několik měsíců práce.

Potenciál farmaceutů by se, po vzoru jiných zemí, dal využít mnohem efektivněji. My máme farmaceuty v lékárnách nebo v nemocnicích, ale je mnoho oblastí, kde by lékárník našel další odborné uplatnění, ústavy sociální péče, domy s pečovatelskou službou, domovy důchodců… Kdyby se lékárník z lékárny, která do takových zařízení dodává léky, jednou za čas prošel farmakoterapii klientů nebo pacientů těch zařízení, kdyby zkontroloval, jak je s léky nakládáno. Aby se tam, kde sestry podávají léky do sondy, podíval, co a jak provádějí s lékovou formou, než ji pacientovi do sondy podají, jestli ty léky po takové manipulaci mohou fungovat, případně jak. To všechno by systému poskytování zdravotní péče nesmírně prospělo.

Jak daleko jsme v ČR od britského nebo amerického modelu, kdy má každé oddělení nemocnice minimálně jednoho „svého“ farmaceuta, který přesně na to dohlíží?

Když porovnáme počty farmaceutů v nemocnicích u nás a v Británii, pak nás po přepočtení na lůžka Británie převyšuje minimálně desetkrát. Od takového stavu jsme logicky hodně daleko. Ne odborně, to bychom zvládli. Jsme daleko především mentálně, politicky a finančně. Přijmout takovou změnu vyžaduje veliký posun ve společenské akceptaci, následně v politické rovině rozhodnout, že je to model, který pro české zdravotnictví chceme, a najít způsob, jak ho zafinancovat. A pokud by se to podařilo, stále budeme několik světelných let daleko od realizace především z kapacitních důvodů. Lékárníků jednoduše není tolik a vychovat tolik lidí potrvá zřejmě několik dekád. České vysoké školství vyprodukuje za rok odhadem 300 absolventů. Když jsem před lety mluvil s kolegou z lékárny dvou spojených londýnských nemocnic Guy´s & St. Thomas se společnou kapacitou asi 1100 lůžek, měl ve stavu 300 farmaceutů.

Motolská nemocnice má přes 2 000 lůžek a pracuje tu 30 lékárníků. Na doplnění podle britského vzoru bychom potřebovali dva celé absolventské ročníky.

Těch 30 lékárníků ale nepracuje na odděleních.

My jsme začali tady v Motole s klinickou farmacií relativně pozdě a teď vlastně každý měsíc vzniká požadavek z další kliniky, která se nechala inspirovat z nějaké jiné, která už klinickofarmaceutické služby nebo jiný servis z lékárny využívá, a vyžaduje jej také. Nám nesmírně rychle narůstá počet konzultací a konzilií. ­Zároveň roste poptávka po zapojení ­farmaceutů při nějakém metodickém vedení nebo řízení práce. Jde například o oblast správné úpravy léků na odděleních.

To ale znamená, že spolupráce vzniká a je budována zezdola. Že to není nějaké manažerské rozhodnutí a pravděpodobně jí nebrání ani kompetenční spory, jaké často zaznívají v politických diskusích.

V politických diskusích se hovoří o tom, že usilujeme o místa, což teď asi problém není, protože je zdravotníků zjevně nedostatek. Druhá věc je, že někdy mají klinická pracoviště obavu z toho, že z rozpočtu budou muset platit někoho dalšího, a tím pádem zbude méně na stávající provoz a kmenové zaměstnance. To samozřejmě problém je. Ale v tom reálném provozu je spolupráce s lékárnou vítaná a zatím jsem nezaznamenal žádnou negativní zpětnou vazbu, že by to někdo nechtěl nebo odmítal.

Kdyby tu spolupráci nechtěli, asi by o ni lékárnu nežádali.

On to byl, upřímně řečeno, i náš cíl, ­nastavit spolupráci pomalu zespoda. Aby se naši lékárníci mohli zapojit a připravit postupně. Tím postupným, nedirektivním zapojováním se jim podařilo vybudovat i dobré vztahy na klinikách a evidentně to úspěch má, protože na základě referencí chodí požadavky i z jiných klinik.

Nemocniční lékárna ale nenabízí ve spolupráci s klinikami jenom klinickou farmacii.

To ne, předpokládám, že širší zapojení farmaceutů nebude v budoucnu spočívat jen v rozšiřování klinické farmacie, ale třeba i v centralizaci některých úprav, hlavně parenterálií. I tady v Motole už jsme pro pracoviště, která hodně používají infuzní antibiotika, uvažovali o jejich centrální přípravě. Zatím na to ale nemáme prostor ani technický, ani personální. Nicméně je v tom budoucnost. Pomohlo by to zvýšit bezpečnost terapie a sestry by místo úprav léků mohly věnovat více času pacientům.

Zpátky do Evropy a k tvo­jí funkci, kolik zabere prezidentování ča­su?

Zatím nemám úplně přesnou představu, kolik času mi to přesně zabere, i když le­da­cos už jsem odpracoval od ­minulého června, kdy jsem fungoval v pozici ­„president elect“. Ale „ostrý provoz“ mi teprve začíná.

To si myslím, že je docela dobré schéma, že se do funkce nastupuje až rok po zvolení a máš možnost se trochu připravit na to, co tě čeká.

Myslím, že pro takhle velkou organizaci je to nejenom výhoda, ale přímo nutnost. S pozicí prezidenta je totiž spojena nejen reprezentační, ale i výkonná a organizační role, na rozdíl od Evropského svazu lékárníků (PGEU) nebo i jiných organizací nemá EAHP pozici výkonného ředitele nebo generálního sekretáře. Práce ve funkci prezidenta se proto zákonitě o dost liší od práce řadového člena výboru i třeba od funkce pokladníka, kterou jsem vykonával před tím. To byla pozice, která se dala dělat odkudkoliv.

Teď o prázdninách těch akcí a povinností tolik není, ale od září se mi diář plní rychle a na dlouho dopředu.

Mezi lidmi, kteří tě znají, jsi považován za velmi výkonného lékárníka, odborně vysoko nad nadstandardní úrovní, s ši­rokým společenským i profesním roz­hledem a se spoustou dalších akti­vit. Mimo EAHP šlo o předchozí práci v České farmaceutické společnosti (ČFS) nebo o zapojení do pořádání kon­gre­su nemocničních lékárníků, zim­ních a jar­ních konferencí. Pravidelně ­­­odpo­vídáš do rubriky v tomto časopise, sám publikuješ. K tomu samozřejmě ve­dení obrovské lékárny s devadesáti zaměstnanci. Jaké jsou pro to všechno nutné předpoklady?

Co se týče ČFS, tam se v současnosti snažím být styčným důstojníkem mezi sekcí nemocničních lékárníků a EAHP. Ale jinak je to ve výboru a samozřejmě i v lékárně tak, že je zaprvé nutné, aby člověk uměl trochu delegovat, a hlavně, aby měl dobré spolupracovníky, na které je možné delegovat. A tady musím pochválit svoje spolupracovníky v Motole, že jsou vzdělaní, konstruktivní, šikovní a vstřícní a že se nehroutí, i když jim pracovní povinnosti přibývají – tedy nejen kvůli mně.

S delegováním je ale spojena i nut­­nost akceptovat výsledné zpracování trochu jinak, než jaké si sám ­před­stavuješ.

Je asi přirozené, že každý nahlíží na ­cokoliv, co udělá někdo jiný optikou „jak bych to udělal já“, a nejenom v práci, ale například i doma. Třeba když se podívám, jak děti vyluxovaly, vždycky si řeknu, že bych to určitě udělal líp. (smích)

Ale nad to je třeba se určitým způsobem povznést a uvědomit si, že je třeba čas investovat do oblastí, které musím udělat jenom já, a také že řadu činností umí někdo jiný daleko lépe než já. A tady musím znovu říct, že moji kolegové jsou lidé na svých místech, že tomu, co dělají, velmi dobře rozumí, navzájem spolupracují, takže je radost s nimi pracovat, a když na ně něco deleguji, jsem v drtivé většině případů spokojený.

A jak s angličtinou? Musím říct, že jsem byl velmi mile překvapený tvým vystoupením a moderováním v angličtině při jednání EAHP v Praze a následně na kongresu v Brně. Vím, že se to nemá, ale trochu jsem ti záviděl schopnost v cizí řeči nejen moderovat, ale i vtipně glosovat situace, tak jak jsem od tebe zvyklý v češtině.

Ta humorná linka je spíš o osobním nastavení, ale i pro mě je komunikace v angličtině dost náročná. Paradoxně je pro mě příjemnější kontaktní komunikace, kterou lze doprovodit i nonverbálně. Po našich telekonferencích jsem vždycky výrazně unavenější, než kdybych je vedl v češtině. Dokonce jsem se přistihl, že někdy i v duchu anglicky nadávám. Přemýšlím ale pořád v češtině.

A co se týče té komunikace na úrovni EAHP. Myslím, že naši kolegové z Británie nebo Irska mají jako rodilí mluvčí rozdělenou angličtinu na několik kategorií, pro ně existuje vedle britské, irské a americké angličtiny ještě evropská a prostě se ji naučili chápat a rozumět jí. Sám sebe ­nepovažuji za nijak skvělého angličtináře, to se spíše s intenzivním používáním jazyka trochu ztrácejí zábrany.

Co pořádání Zimní a Jarní konference? Pořád tě to baví, budete v tom s Michalem Hojným pokračovat?

Baví, a vypadá to, že to baví i účastníky a jezdí tam rádi. Tak doufám, že se nám podaří v tom pokračovat. My s Michalem neřešíme organizaci jako takovou a staráme se o náplň a realizaci odborného programu. Je s tím samozřejmě dost práce, ale je to taková činnost, která umožňuje se ohlédnout, vidět výsledek a říct si, že to za to stálo. Je to taková výrazně vyšší úroveň uspokojení, než když stejnou dobu, jako věnuji přípravě konference, pracuji na implementaci hlášení do registru smluv. To se uspokojení z dobře vykonané a smysluplné práce hledá těžko.

Samozřejmě, že když se bavíme o registru smluv, vůbec nemám nic proti transparentnosti, ale domnívám se, že pro to nevolíme úplně vhodné nástroje. Každá lékárna má přeci vcelku sofistikovaný systém skladového hospodářství a jsme pravděpodobně jednou z nejvíce elektronizovaných oblastí zdravotnictví. Určitě by šlo v nějakém rozumném intervalu (třeba jednou za měsíc) potřebné údaje automaticky zveřejnit. Místo toho je nutné zveřejňovat každou objednávku a donedávna i její akceptaci a navíc ještě v dokumentech začerňovat osobní údaje. To je značně časově náročné a navíc to ani není uživatelsky příliš přívětivé, pokud by chtěl někdo taková data procházet.

Když se pokusíme tento způsob porovnat s evropským prostředím, mají jiné evropské státy něco podobného?

Transparentnost je, řekněme, evropská mantra, a je to určitě v pořádku, ale že by někdo posílal každou objednávku do nějakého registru, s tím jsem se nepotkal.

Říkal jsi, že jsi v nemocniční lékárně tady v Motole 17 let. Když se ohlédneš, najdeš něco, co se změnilo k lepšímu, něco, z čeho máš radost, že se opravdu povedlo?

Najdu, a je to vidět čím dál víc. Není to jenom otázka Motola, ale nemocničních lékáren obecně. Myslím, že se úplně změnilo vnímání lékáren od toho, že lékárna je uvnitř nemocnice takový uzavřený celek, o kterém všichni vědí, ale nemají moc povědomí o tom, co se v něm děje, a naopak ani ta lékárna moc neví, co se děje vně. Teď se to hodně změnilo, a trend je takový, že lékárna prorůstá do dění v nemocnici. Je to za ta léta hodně znát a není to jen děním lékárnou. Je to obecně vývojem zdravotnictví, které se stává stále více multidisciplinárním.

Co se povedlo? Povedly se věci, které se povést přímo musely, protože reagují na vývoj legislativy nebo na potřeby jednotlivých klinik. Máme nové pracoviště sterilní přípravy, také pracoviště pro přípravu cytostatik. A o klinické farmacii už jsme mluvili. Spousta věcí se povedla a dál se daří a velký podíl na tom nepochybně má aktivita a činnost Sekce nemocničních ­lékárníků v ČFS. A nejenom současné generace lékárníků. Kdybychom od devadesátých let neměli položené základy, neměli bychom dnes na čem stavět. A musím říci, že v té době v nemocničních lékárnách zůstali hlavně kolegové, kteří mají naši odbornost opravdu rádi. Ti dokázali překonat velké problémy, o kterých už dnes díky nim nemusíme tolik přemýšlet.

Od poloviny 90. let a ještě o dekádu později to nebylo v nemocniční lékárně příliš lukrativní třeba pro absolventy. Bývaly doby, kdy nemocniční lékárna nabízela platové podmínky hluboko pod standardem veřejné lékárny. Teď asi nemáte o uchazeče o práci nouzi.

To určitě nemáme, u farmaceutů v současné době nemáme žádný problém, ale nebylo tomu tak vždy. Zažili jsme časy, kdy nás tu bylo méně, a nemohli jsme nikoho sehnat. V době, kdy jsem nastupoval, jsem dostal platovou nabídku od majitelky veřejné lékárny, kam jsem chodil na praxi v průběhu studia a kde jsem se toho hodně naučil, zhruba o 40 % vyšší. Ale svého rozhodnutí ­nastoupit do Motola jsem nikdy nelitoval.

Stanislav HAVLÍČEK