Deník holky z lékárny

Poslední dobou, zejména díky mediálnímu rozruchu okolo Endiaronu, se v lékárně velmi hojně řeší zažívání, hlavně průjem. A pořád dokola.

Takhle přiběhne paní do lékárny a volá na mě, že chce něco na průjem, ale že to nesmí být ta věc, která vypadá jako bláto a chutná jako ho*no. Taky by vás zajímalo, jak se paní dozvěděla, jak chutná ho*no?

Kdyby to náhodou někdo nepochopil, pacientka mluvila o Smectě. Zvláštní, že jsem Smectu měla stokrát a té chuti jsem si nikdy nevšimla. Nechápu, že jsem to nepoznala.

Jelikož nás přestalo bavit každému druhému říkat, že vážně není Endiaron, dali jsme si ceduli na dveře. Ceduli s krátkým sdělením, že Endiaron má výrobní výpadek a není k dostání. A pacienti se dělí na dvě skupiny lidí –⁠ první skupina nečte nikdy nic a pak se diví. Druhá skupina zase čte všude všechno a pak se ve finále diví taky.

Nedávno přispěchal muž do lékárny a vyděšeně se ptá: „Cože? Opravdu není Endiaron? To snad ne. To vám řeknu, to je situace na podělání.“

Vlastně v lékárně je „na podělání“ úplně všechno –⁠ doplatky, výpadky, málo ochotní lékárníci, moc ochotní lékárnici, občas tam máme teplo, někdy zase zimu a někdy nechceme vydávat léky po tabletách, ale po celých baleních –⁠ a to je vůbec katastrofa.

Není to sice o Endiaronu, ale také patří do kategorie šťastných pilulek. Pilulek, které se „zobají“ ve velkém a nejčastěji.

Espumisan:

Žena: „Potřebuji šest tablet Espumisanu.“

Já: „Nejmenší balení je 50 tablet.“

Žena: „Tak já si vezmu jen šest."

Já: „Nemůžu dát šest. Je jenom 50 tablet.“

Žena: „Tak mi je dejte jako vzorek.“

Já: „Vzorek nemám. Můžu vám dát celé balení."

Žena: „Dobře. Buď mi dejte šest, nebo nechci nic."

Ve finále to šla zkusit jinam. Ke kolegyni na výdej na recepty, protože volný prodej a recepty, to jsou dvě rozdílné lékárny. Bohužel nepochodila.

Vyděračka! A to jsem se akorát vrátila z dovolené.

Když už jsem se dostala k tomu veselému zažívacímu tématu, vzpomněla jsem si na jednoho pána, který přišel do lékárny s prázdnou lahvičkou od Guttalaxu a říká mi: „Včera večer u televize jsem ji vypil celou a dneska nic. A jelikož mě to už štve, protože to bylo třetí balení, tak si tady sednu a budu tady sedět, koukat na vás a čekat, dokud to ze mě nevyjde ven!“

…a tak tam seděl, naproti tárám, koukal a čekal. Naště stí odešel před tím, než to vyšlo ven, nebo to možná vyšlo, ale nám to neřekl.

Musím říct, že i když jsem si prošla hromadou brigád, nikde jsem nezažila tolik legrace jako v lékárně. Takže je třeba zažívání vesele zakončit citátem: „Obvykle je smích nejlepším lékem, pokud tedy nemáte průjem.“

M.