Co určitě stojí za přečtení...

Seeman, T. : Diagnostika a léčba hypertenze u mladých lidí

Hypertenze & kardiovaskulární prevence č. 2/2020

Hypertenze je velmi častá u střední a seniorské generace a je spojena s výrazně zvýšenou kardiovaskulární morbiditou a mortalitou. U mladší generace se hypertenzi nevěnuje přílišná pozornost, protože rizika nejsou tak velká. Přesto i v této generaci (20–40 let věku) se hypertenze vyskytuje a pozornost si zaslouží. Hypertenze u mladých je definována již od 16. roku věku jako krevní tlak 140/90 mmHg a vyšší. Prevalence v této věkové kategorii je 7–18 % a je vždy asi 2x vyšší u mužů než u žen. U mladých dospělých jednoznačně převažuje primární hypertenze (80 %), sekundárních je asi 20 %, a z nich je to hlavně renální, renovaskulární či endokrinní hypertenze. U mladých hypertoniků je při diagnostice důležitý 24hodinový monitoring TK.

Cílem léčby je normalizace TK pod 140/90mmHg a prevence vzniku či regrese již vzniklých poškození orgánů. Nefarmakologická intervence musí být dlouhodobá a zahrnuje redukci nadváhy, příjmu soli (pod 5 g denně) a zvýšení fyzické aktivity. Principy farmakologické léčby jsou velmi podobné jako u starší populace. Lék první volby tedy může být zvolen z kterékoli tradiční skupiny antihypertenziv: ACEI, sartany, Ca-blokátory, betablokátory a diuretika. Pokud se prokáže sekundární hypertenze, jsou lékem první volby ACEI či sartany pro své renoprotektivní a antiproteinurické účinky.

Žurková, M. a kol.: Jak poznáme a jak léčíme sarkoidózu

Medicína pro praxi č. 4/2020

Sarkoidóza je multisystémové granulomatózní zánětlivé onemocnění neznámé etiologie. Postihuje jedince středního až staršího věku, častěji ženy. Klinicky se projevuje bilaterální hilovou lymfadenopatií (zvětšení uzlin na vstupu do plic), plicními infiltráty (až 90 % pacientů) a mimoplicní projevy jsou charakterizovány očními a kožními lézemi. Postižení se může objevit i v játrech, pohybovém aparátu a vzácně i v srdci, slezině, slinných žlázách, nervovém, pohlavním a močovém systému.

Terapeutické možnosti jsou jen symptomatické, při neznámé příčině kauzální léčba neexistuje. Používají se perorální kortikoidy jako lék první volby. Iniciální dávka prednisonu je 20–40 mg denně, efekt by měl nastoupit během prvních šesti týdnů, doba podávání je až jeden rok. Při pozitivním účinku se dávka postupně snižuje.

Lokální kortikoidy se podávají při výskytu kožních lézí. Inhalační kortikoidy jsou indikovány jen při lehčích formách plicního postižení a kašli. Intravenózní pulzní kortikoidy se podávají jen při těžkých progredujících formách. Pokud se neudrží remise dávkou 10 mg prednisonu denně, podává se metotrexát 1x týdně 10–15 mg. U pacientů s hyperkalcémií, kožní lézí a neurologickým postižením se podává hydroxychlorochin. Z imunosupresiv se používají azatioprin, leflunomid a mykofenolát mofetil, ojediněle cyklosporin A a takrolimus. U neurosarkoidózy se někdy použije intravenózní cyklofosfamid, indikována je i biologická léčba (infliximab). Dalším klinicky zkoušeným léčivem je abatacept, fúzní protein snižující produkci cytokinů TNF-α, IL-2, IL-6 a INF-γ. Při přechodu do stádia plicní fibrózy se uplatňuje i pirfenidon.