OKÉNKO DO MAGISTRALITER

Vankomycin hydrochlorid

Nová, doufejme, že po delší čas stabilně dostupná surovina pro magistraliter přípravu, je vankomycin hydrochlorid. Jedná se o bílý nebo téměř bílý (narůžovělý) hygroskopický prášek, snadno rozpustný ve vodě, těžce rozpustný v lihu 96 %. Stabilitní optimum pro rozpuštěný vankomycin je pH 3–5.

Jde o prvního a nejznámějšího zástupce skupiny glykopeptidů, úzkospektré antibiotikum působící na většinu grampozitivních bakterií, včetně anaerobních druhů. Gramnegativní bakterie jsou přirozeně rezistentní. Objeven byl již v roce 1953 jako produkt bakterie Amycolatopsis orientalis, získané ze vzorků půdy z ostrova Borneo. Velmi rychle byla zahájena jeho průmyslová výroba a používán byl zejména v terapii těžkých infekcí vyvolaných zlatými stafylokoky, u kterých v té době rostla rezistence k penicilinu. Jeho spotřeba pak v průběhu 60. let výrazně poklesla po objevu semisyntetických penicilinů (oxacilinu, meticilinu) a první generace cefalosporinů. Dalším důvodem ke snížení jeho spotřeby byly časté nežádoucí účinky (zejména nefrotoxicita), které, jak se později ukázalo, byly způsobené až 30% obsahem nečistot nejasného chemického složení. Renesance jeho použití souvisí s rozšiřováním meticilin-rezistentních stafylokoků (MRSA) v průběhu 90. let. Současně používaný vankomycin je vysoce čistý, riziko nefrotoxicity je možné dále snížit monitorováním terapeu tických hladin.

Kromě klasického využití při léčbě těžkých systémových infekcí je vankomycin podáván i perorálně k omezení růstu patogenních střevních bakterií. Používá se pro profylaktickou selektivní dekontaminaci střev u rizikových pacientů v intenzivní péči. Metoda je populární zejména v americkém zdravotnictví. U nás je těžištěm perorálního podání léčba klostridiové kolitidy, jejíž incidence začala strmě narůstat s výskytem hypervirulentních kmenů Clostridium difficile. V ČR nejsou registrovány žádné perorální lékové formy s vankomycinem. Pokud nechceme pro perorální podávání vankomycinu využívat naředěných injekcí, které jsou výrazně hořké a mohou dráždit ústní sliznici a jícen, je individuální příprava želatinových tobolek jedinou možnotí . Vankomycin se po perorálním podání jen minimálně vstřebává z GIT, k léčbě klostridiové kolitidy se dávkuje obvykle 125 mg každých 6 hodin. U těžkých infekcí nebo u pacientů s anatomicky podmíněnými poruchami peristaltiky (divertikulóza) se dávkování může eskalovat na 500 mg po 6 hodinách.

Další možnosti individuální přípravy je 1% vankomycinový gel, který aplikujeme u pacientů k léčbě infekce v okolí permanentního katetru. Gel lze aplikovat v případě potřeby i do dutiny ústní.

Rp.

Vancomycini hydrochl.                       0,5

Methylcellulosi z.v. 1 500 mPa.s       1,5

Glyceroli 85%                                   6,0

Aq. purif.                                            ad 50,0

M.f.gelat.

 Obalem může být injekční stříkačka nebo unguatorový kelímek s aplikátorem.

Bez znalostí dat o stabilitě volíme exp. 14 dní a uchování při teplotě 2–8 °C.

Je možná i příprava očních kapek v terapii infekcí oka způsobených zejména MRSA a penicilin rezistentním Streptococcus pneumonie. Intravitreální injekcí (1 mg/0,1 ml) je možné jej aplikovat i u endoftalmitid po operacích katarakt. Oční kapky se připravují v koncentraci 0,5–5 %. Možná je příprava konzervovaných i nekonzervovaných variant např. dle receptury:

Rp.

Vancomycini hydrochl.                      0,5

Carbetopendecini bromidum               0,002

Sol. natr. chlor. isotonica                     ad 10,0

M.f.sol.

Při přípravě je možné při nedostupnosti nebo při nutnosti okamžité aplikace použít injekční lékové formy, přípravu ze suroviny je nutné upřednostnit ve všech ostatních případech.

PharmDr. Lukáš LÁZNIČKA