České stopy ve světě vynálezů


Autoři: Havlíček Stanislav
Vyšlo v časopise: Čas. čes. lék., 92, 2020, č. 12, s. 14-17

V celoročním seriálu lékárnických vynálezů, které měnily svět, jsou zastoupena technická zařízení i technologické postupy, ať už průmyslové, kosmetické, potravinové nebo nápojové. Většina z lékárnických vynálezů slouží dodnes a dočkaly se světového věhlasu. Do portfolia vynálezů ve všech těchto oblastech přispěli i lékárníci původem z Čech a Moravy.

Lékárnická kopírka

Asi mi nebudete věřit, že český lékárník vynalezl kopírku, ale je to tak. Nebyla to ta elektronická, jakou používáme dnes. Elektronickou kopírku „xerox“ vynalezl Chester Carlson na podkladě znalostí, že některé materiály působením světla mění své elektrostatické vlastnosti. Technologii patentoval v roce 1942 pod názvem elektrická fotografie. Slovo xerografie bylo vytvořeno z řeckých slov „xeros“ (suchý) a „grafein“ (rýt, kreslit) a přeložené znamená „suché psaní.“


Český lékárník Rudolf Husák vynalezl společně s chemikem Vincencem Kwaysserem mechanický kopírovací stroj. Je jím hektograf, přístroj na tisk bez použití lisu patentovaný v roce 1879. Přístroj má jednoduchou konstrukci a pracuje na principu „razítkování“ naruby. V mělké nádobě je vložena speciální hmota vyrobená ze dvou dílů glycerinu, jednoho dílu želatiny a jednoho dílu vody. Na hmotu se umístí rám o velikosti kopírovaného papíru a do rámu se přiloží papír popsaný nebo pokreslený speciálním inkoustem na bázi anilinu (hektografový inkoust). Protože je tento inkoust dostatečně „agresivní“, proniká do podkladové hmoty a po přiložení a přitlačení čistého papíru se z připraveného podkladu dá pořídit zhruba 100 kopií (proto se přístroj jmenoval hektograf). Výroba jedné kopie trvala asi jednu minutu.

Vynález měl úspěch nejenom na území Rakouska-Uherska, ale brzy se rozšířil do celého světa. Dva roky od uvedení na trh se dostal i do Číny a Japonska. Objednávky jen pršely. Rudolf Husák, lékárník ze Semil v té době zaměstnával 26 lidí a k uspokojení objednávek továrna vyráběla hektografy v nepřetržitém provozu ve dne v noci.

Z hektografu už zbyl jen příběh a exponáty do muzea. Princip hektografie se ale využívá stále. Hektografické inkousty, pera a papíry se používají pro aplikaci dočasného tetování. To nejjednodušší můžete najít třeba v obalech žvýkaček. Až nějaké uvidíte, vzpomeňte si, že za ním stojí semilský lékárník.

Rudolf Husák se narodil v Německém Brodě do početné mlynářské rodiny. Lékárnickou praxi začal v Kouřimi, nižší lékárnické zkoušky složil v Čáslavi, odkud se přesunul do Frýdlantu. V Praze složil vyšší zkoušky a magistrem farmacie se stal v roce 1863. Po krátkém působení v Jičíně si v roce 1868 pronajal Rothovu lékárnu v Semilech. Později koupil od Občanské záložny nový dům s lékárnou, kterou nazval lékárna U České koruny. V Semilech byl zastupitelem, radním a v letech 1913–1919 starostou města. V roli okresního starosty dbal na rozvoj silniční sítě na Semilsku, což umožnilo rozvoj průmyslu, a přímo se zasloužil o vybudování pojizerské silnice a také o výstavbu nové radnice (1874) a kostela (1908–1911) v Semilech. Byl nejenom starostou sboru dobrovolných hasičů v Semilech, ale i starostou župní hasičské jednoty. Také byl ředitelem ochotnického divadelního spolku, ředitelem krajského lékárnického grémia a předsedou výboru organizátorů první semilské výstavy. Publikoval v odborných lékárnických i lékařských časopisech a byl zvolen prezidentem Spolku českých farmaceutů.


Slunce, seno, JAKAMARUS


Mezi slavné rodáky jihočeské vesničky Hoštice patří pražský arcibiskup Václav Leopold Chlumčanský a také filmový režisér Zdeněk Troška. Sto a jeden rok před tím, než začal natáčet film Slunce, seno, jahody, se v Hošticích narodil Alois Kříž (na snímku). Rodiče jej poslali na studia farmacie do Prahy. Po magisteriu si v roce 1916 otevřel na Pankráci lékárnu, ve které, mimo jiné, prodával i bylinný extrakt vlastní výroby k léčení žaludečních obtíží. Od léčebné tinktury už byl jen malý krůček k receptuře na bylinný likér. Dostal název Jakamarus a díky jemné, hořce kořeněné chuti se brzy proslavil v celé tehdejší Československé republice. Obchodní a živnostenská komora v Praze zaregistrovala ochrannou známku bylinného likéru Jakamarus s popisem „dietetická bylinná tinktura amara sacharatu“ 1. února 1932. Likér se pod vedením lékárníka Kříže vyráběl ve firmě „JA-KA-MA-RUS, PhMr. Kříž a spol.“ se sídlem na Pankráci až do znárodnění v roce 1948. Poté byla výroba likéru přesunuta do likérky v Dolanech u Olomouce (součást národního podniku Seliko). V roce 2002 byla dolanská likérka uzavřena a po prodeji ochranné známky obnovil nový majitel (Tosh distillery) výrobu likéru Jakamarus přesně podle původní receptury v palírně whisky v Těšeticích.


A nebyl by to úplný seriál o vynálezech, kdyby do něj alespoň nenakoukl vynálezce nejpovolanější, Jára Cimrman. Hanácký výrobce totiž uvádí i alternativní historii vzniku nápoje, kde hraje Jára Cimrman důležitou roli. Pro ilustraci uvádím alespoň část o vzniku názvu likéru:

Název JA-KA-MA-RUS nebyl zvolen náhodně. Označuje čtyři členy výzkumného týmu. “JA” jsou iniciály Járy Cimrmana, který po fiasku výzkumů v Egyptě používal pseudonym Altman. “KA” samozřejmě ukazuje na parafu, kterou vydané recepty signoval lékárník Kříž Alois. “MA” označuje nemanželského syna akademického malíře Karla Myslbeka, Albína, který je též autorem vzhledu ochranné známky. A konečně “RUS” připomíná technika a inovátora Ralfa Ulricha Singera, nevlastního syna Isaaca Singera – vynálezce šicího stroje. Ralf byl autorem láhve a dohlížel na její výrobu ve sklářské dílně Novosád a syn v Harrachově.

I když není Jakamarus tak slavný jako následující český lékárnický vynález, se svou originalitou a bohatou minulostí se řadí mezi legendy v historii českého likérnictví (a lékárnictví taky).

Anglická hořká

V květnu roku 1807 se v karlovarské lékárně U tří skřivanů začaly pod názvem „English Bitter“ prodávat žaludeční kapky. V lázních, kam většina hostů přijížděla právě s neduhy zažívacího traktu, se zdravotní likér rychle ujal. Složení nápoje je samozřejmě tajné a předávané z generace na generaci, ale pamětníkům by určitě připomínalo složení bylinného čaje Stomaran (květy heřmánku, nať máty, řepíku, třezalky a zeměžluči, listy ostružiníku, fenyklový plod a kořeny anděliky a puškvorce). Na rozdíl od koření a bylin prodávaných na přípravu odvarů se „Anglické kapky“ s obsahem lihu a cukerného sirupu užívaly jako lahůdka.


Otce má nový léčivý likér vlastně dva. Tím prvním byl Angličan Christian Frobrig, osobní lékař knížete Maxmilliana Friedricha von Plettenberg, druhým se stal Josef Vitus Becher, karlovarský lékárník, kterému doktor Frobrig v roce 1805 věnoval recept na bylinný přípravek na léčbu žaludečních potíží. Becher pak recepturu dva roky vylepšoval a výsledkem byly právě žaludeční kapky; jako odkaz na doktora Frobriga pojmenované „Anglická hořká“ . Úprava do podoby likéru se přímo nabízela, vedle lékárničení se totiž Becher věnoval obchodu s kořením a výrobě alkoholu. Vinopalnu si pronajal už v roce 1794. Krátce potom už prodával „italský“ likér Rosolio. Spekuluje se, že byl předobrazem pro výsledný produkt vylepšený o bylinný recept doktora Frobriga. Léčivé kapky „English bitter“ byly možná jen oklikou, aby Becher mohl svůj produkt dostat na trh. Na licenci k výrobě a prodeji vlastního alkoholického nápoje Rosolio totiž před tím čekal dlouhých osm let.


Také proto se „Becherovka“ z „English Bitter“ stala až později. Za zakladatele samostatné továrny na výrobu likéru je považován až Josefův syn Johann Nepomuk Augustin Becher, který dohled nad továrnou převzal v roce 1838. O 30 let později přesunul výrobu z domu U tří skřivanů do nové továrny na Steinberkách.


Dům U tří skřivanů Johann Becher prodal v roce 1872 a byl zbourán roku 1911. Skončila tak historie druhé nejstarší lékárny v Karlových Varech. Rodina Becherů ji (jako jedinou ve městě) provozovala od začátku 17. století po pět generací. Prvním lékárníkem z rodu Becherů byl Jiří, po něm postupně jeho synové Ignác a František, Františkův syn Johan a po něm již zmiňovaný vynálezce Josef Vitus Becher.

Počínaje jeho synem Johannem se rodina Becherů soustředila převážně na výrobu likéru. Johann vedl továrnu do roku 1871. Za jeho vedení začala být Becherovka plněna do typické ploché láhve, kterou v roce 1866 navrhl Johannův (Janův) švagr Karel Laube. Když převzal vedení továrny Janův syn Gustav, pojmenoval firmu po svém otci (Jan Becher) a nechal zaregistrovat ochrannou známku u Obchodní komory se sídlem v Chebu. Podpis Jana Bechera najdete jako záruku kvality na etiketě každé láhve s lékárnickým vynálezem.

A že jde o vynález s lékárnickým puncem, potvrzují i četné varianty „zaručeně pravých“ receptů (sám mám dva), podle kterých se v československých lékárnách různé varianty Becherova likéru vyráběly (a možná ještě vyrábějí).

Na začátku 20. století se likér prosadil i za hranicemi Rakouska-Uherska. Becherovka totiž zachutnala Františku Josefu I. a císařský dvůr odebíral 50 litrů likéru měsíčně. Na lahvi se proto mohlo objevit označení „C. a K. dvorní dodavatel“ a tím se otevřely i dveře do světa. Protože se Becherovka osvědčila na indispozice zažívacího traktu, pálení žáhy, nevolnost, žaludeční křeče a mořskou nemoc, stala se povinnou výbavou všech lodí Lloydovy námořní dopravní firmy.

Becherovka by určitě dělala svému vynálezci radost. Už za jeho života mu napomohla ke společenskému vzestupu. Zatímco na konci 18. století Josef Vitus Becher marně bojoval s vedením radnice o koncesi na výrobu likéru, v roce 1814 byl do vedení města zvolen jako zastupitel. Zásluhou své obratnosti a dobře odváděné práce byl roku 1820 zvolen purkmistrem Karlových Varů a funkci zastával osm let. V té době se zasadil o plán na vybudování nemocnice pro služebnictvo a řemeslníky.

Becherovka nasbírala za dvě staletí své existence celou řadu ocenění. Kromě již zmíněného titulu C.K. dvorní dodavatel (z roku 1907), patří mezi nejcennější známky kvality čestné tituly a medaile ze Světových výstav, včetně nejvyššího udělovaného titulu Grand Prix z Paříže 1900. Úspěchům na výstavách nejrůznějšího zaměření doma i ve světě se pak těšila za dob první republiky a překvapivě bodovala i za socialismu. V 50. letech byla sice továrna vyrábějící buržoazní relikt směřována k ukončení výroby a uzavření, ale v roce 1967 zaznamenala socialistická republika úspěch na výstavě Expo‘67 v Montrealu, kde byl představen „Beton“, asi nejznámější koktejl z Becherovky a toniku. Likér jako hodnotný vývozní artikl také znamenal důležitý zdroj cenných deviz. V roce 1979 získala karlovarská Becherovka poněkud zprofanovaný, ale přesto ceněný Řád práce.

Kofokola

Socialistické státní zřízení už lékárníkům vynálezcům tolik nepřálo. Zdravotnictví bylo státní, vynalézání plánované pro výzkumné týmy a na místech k tomu příslušných. Přesto jsou i z této doby zaznamenány individuální úspěchy farmaceutů. Ten následující se rozvíjel na sjezdu farmaceutů v roce 1959. A stalo se to tak trochu symbolicky v Karlových Varech.


O rok dříve dostal Výzkumný ústav léčivých bylin státní zadání najít alternativu západních kolových limonád. Základem limonády měly ale být výhradně domácí suroviny a přírodní látky. Za splnění úkolu byl zodpovědný tehdy padesátiletý ředitel ústavu doc. RNDr. PhMr. Zdeněk Blažek, CSc. (na snímku), který se v té době zajímal o výzkum látek ovlivňujících chuť a pohyboval se tím na pomyslném rozhraní farmacie a potravinářství. Některé jeho návrhy a náměty byly později realizovány v opavské továrně na výrobu léčiv Galena. Největšího úspěchu se dočkala jeho receptura sirupu pro limonádu Kofola.


K realizaci průmyslové výroby sirupu si Blažek na sjezdu v Karlových Varech vybral čerstvého absolventa farmacie Jaroslava Knapa, který měl v Galeně na starosti výrobu rostlinných tinktur. V té době už měl Blažek recepturu na sirup téměř hotovou, Knapovým úkolem bylo vymyslet a standardizovat postup průmyslové výroby. To se podařilo a na svět přišel originální vícesložkový sladkokyselý sirup Kofo. Limonáda z něho vyráběná se původně jmenovala Kofokola, ale protože byl název příliš dlouhý a panovaly určité problémy s registrací ochranné známky, byla záhy přejmenována na Kofolu.


Kofola má k další tehdy populární domácí limonádě „malinovce“ blíž, než si myslíte. Malinový sirup byl totiž vždycky hlavní součástí sirupu Kofo. Dále byly v receptuře listy ostružiníku, jahodníku a maliníku, skořice, lékořice, karamel, výtažky z jablek, třešní a rybízu a sušená pomerančová kůra. Další tři složky a vzájemné poměry jsou tajné.

Letos Kofola oslavila 60 let. První láhev Kofoly sjela z výrobní linky 27. března 1960 a ještě v tom roce zaznamenala obrovský úspěch na výstavě ExPlzeň. Na rozdíl od západních kolových limonád obsahovala o třetinu méně cukru, polovinu kofeinu a žádnou kyselinu fosforečnou. Kofoly se ročně prodávalo přes 180 miliónů litrů, což začalo porušovat původní zadání. Na její výrobu totiž brzy přestaly stačit domácí suroviny a musely se dovážet.


Kofola si v průběhu let získala velkou oblibu a z trhu jí na začátku devadesátých let minulého století téměř do zapomnění odsunul dravý marketing levných zahraničních kolových limonád. Úspěšný restart značky datujeme do roku 1998 a od roku 2006 patří Kofole přední příčky v prodejích nealkoholických nápojů. K tomu pomohl i reklamní slogan „Když ji miluješ, není co řešit“.

Toho už se Zdeněk Blažek nedožil, zemřel v roce 1970. Jaroslav Knap se po technologické epizodě zahájení průmyslové výroby Kofo sirupu v Galeně vrátil k původní profesi farmaceuta a dalších 45 let věnoval hledání způsobů, jak vylepšovat a vyrábět aerosolová balení léčiv pro jejich nejsnazší a nejefektivnější aplikaci.

Celý seriál vynálezů ukazuje na to, že lékárníci mají k vynalézání blízko a častokrát se jim povedlo mít i příslovečné štěstí a najít skulinu, kterou se „něco“ nejenom povedlo objevit, ale také dostat do širokého povědomí a do běžného užívání. Můžeme být rádi a hrdí. Nejenom, že do této skupiny profesně patříme, ale také v ní s patřičnou národní hrdostí najdeme i naše dřívější kolegy s kořeny v českých zemích.

Neměli bychom zapomínat, že téměř všichni mužové (na ženy příležitosti stále čekají), byli kromě profese lékárníka a vynálezce, také společensky a občansky aktivní. Zapojovali se do společenského života a mnohdy zastávali důležitá místa v komunální, národní i nadnárodní politice. Mnozí kromě technického a vědomostního potenciálu prokázali nebývalý rozhled, sociální cítění a vysokou hladinu humanismu. Jejich odkaz by měl být příkladem nám všem.

Stanislav HAVLÍČEK


Štítky
Farmacie Farmakologie Farmaceutický asistent

Článek vyšel v časopise

Časopis českých lékárníků

Číslo 12

2020 Číslo 12

Nejčtenější v tomto čísle
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu, se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se