O stavovské hrdosti

Z různých diskuzích na sociálních sítích nebo i při osobních setkáních vyplývá, že je trochu nejasné, co je to stavovská hrdost.

Příkladem budiž citace jedné z kolegyň: Stavovská hrdost není provozovat lékárnu, ale dělat farmaceutickou péči, řešte si tohle na provozovatelích, nás zdravotníky toto nezajímá.

V této větě je řečeno mnohé a není to nic radostného. Očekávala bych, že vštípení základních hodnot stavu, jakými jsou svoboda, nezávislosti a hrdost, je základní úlohou Farmaceutických fakult. Jelikož zejména u mladých kolegů nacházím totální nepochopení významu těchto slov, rozhodla jsem se základní terminologii, která by měla být ovšem samozřejmá, zveřejnit a připomenout. Možná studenti jen nedávali pozor. A možná se to na fakultách už neučí.

STAV není stádo jednotlivců platících členské příspěvky. Stav je společenský útvar spojující příslušníky stejného zaměstnání do duchovní sounáležitosti. ZAMĚSTNÁNÍ samo o sobě neodráží vnitřní smysl funkce stavu. Je pouze materiálním výkonem, jehož cílem je získat mzdu pro své živobytí. Zaměstnání shromažďuje sobecké jednotlivce, kteří v něm hledají své zabezpečení. To je normální. Ale pouze orientace na sebe neutvoří srdečné ovzduší sounáležitosti, jaké požadujeme u stavu. Zaměstnání sjednocuje jen funkcí, nikoliv duchem, i když je hmotným předpokladem vzniku stavu.

Základem stavovské jednoty je stavovská MYŠLENKA. Ona dává SMYSL stavovskému zaměstnání. Smyslem stavu je jeho POSLÁNÍ.

Nejde o smluvní organizaci, jde o seskupení duševní, hájící stejné HODNOTY a zákony MRAVNOSTI. Jde o přeorientování se od nastavení služby sobě na nastavení služby zájmům celku. Z kladného postoje ke stavovské myšlence plyne osobní program, ze kterého vyplývá stavovská HRDOST. Ta má vysoké nároky na čest a slávu vlastního STAVU stejně jako své OSOBY. Taková čest a úcta nebo sláva je POCTA. Stavovská ČEST je uznáním stavovské DŮSTOJNOSTI ze strany okolí. Stav ji získá tak, že jednotlivci směrem ven prosazují jeho myšlenku a cíl, nadřazují etiku nad zisk, své zaměstnání vykonávají SVOBODNĚ ve prospěch společnosti, jsou hrdí na TRADICI, konají tak, aby přispívali dobrému jménu a POVĚSTI, udržují soudružnost a zajímají se o směřování a budoucnost.

Pokusím se přeložit do lidštiny a uvedu příklad pro snazší pochopení.

S kolegyněmi odvádíme dobrou odbornou práci a kvalitní lékárenství, naše lékárny mají výbornou pověst a lidé k nám chodí rádi. Že nemáme adekvátní ohodnocení nás mrzí, ale není důvodem pro změnu zaměstnání, protože nám dává smysl, co a jak děláme. Přesto, když ve společnosti řeknu, že jsem lékárník, necítím úctu. Nejde o úctu k mé osobě. Jde o ztracenou úctu k celému našemu stavu jako takovému. A i když za to nenesu přímou odpovědnost, mrzí mě to mnohem víc než hořce humorná suma na výplatní pásce. Potřebuji cítit hrdost na stav, ze kterého pocházím a ke kterému se hlásím. Stav se nerovná lékárnická pozice v zaměstnání ani nesouvisí s naší odborností. Být lékárníkem není jen zaměstnání a odbornost, je to stav mysli.

Pokud praktikuji lékárenství podle etického kodexu, ať již psaného nebo svého vnitřního, zajímá mne nejen vlastní prospěch, ale také prospěch celku, nezapomínám na minulost a historii oboru a není mi jedno, v jakém stavu jej zanecháme pro příští generace, tak mi vadí, když jiným lékárníkům a příslušníkům stejného stavu je náš profesní obraz ve společnosti lhostejný nebo dokonce oboru vyloženě škodí. Vadí mi to, protože mě pak veřejné mínění s těmito lidmi hází do stejného pytle. Proto nemůžu mlčet.

Čest, hrdost a důstojnost pro mě totiž nejsou prázdná slova.

Mgr. Helena SLÁMOVÁ