Editorial

Všichni asi známe dětskou říkanku: Táto, mámo, v komoře je myš. Dnešní vydání časopisu je o komoře lékárnické, o jejím smyslu, nesmyslu, budoucnosti. Jestli do ní vypustit kocoura nebo nastražit důmyslnou pastičku. Jestli do ní umístit dělostřelecký granát nebo dokonalého skladového robota. Jestli ji nezamknout, nezahodit klíč do kanálu a nepředstírat, že nikdy nebyla. Jestli o ni nepečovat, jako o důležitého pomocníka v domě, nebo v ní vlastním nezájmem nechat kvasit smeťák a chaos. Stejně jako komora v domě, je i lékárnická komora prostor, který je možné smysluplně využít. „Může být mocnější, než si myslíme, každopádně mocnější, než si myslí její nepřátelé,“ přemýšlí ve svém textu Dan Cvejn. „Kdo je Komora?“ se zase ptá Martin Kopecký. A dnešní celebrita číslo jedna, Umělá Inteligence v unikátním rozhovoru odpovídá: „Komora jsou lékárníci!“ Když jsem se zeptal 94letého nestora české farmacie, který stál i u zrodu České lékárnické komory a byl jejím „ministrem zahraničí“, doktora Jiřího Dlouhého z Kyjova, jak podle něj současné vedení zvládá boj za lékárnický stav, odpověděl: „Myslím, že kluci se snaží a dělají, co mohou…“ Žádný velký optimismus, jen špetka naděje, že když se to nevzdá, ještě není nic ztraceno. Dělat, co můžu, není snad na nikoho z lékárnického stavu příliš velký požadavek. Je možné dělat i víc, třeba jako respondent naší rubriky „Zeptali jsme se“, Filip Škarda, který v tomto čísle oznámil, že bude letos na podzim kandidovat do představenstva Komory. Dá se dělat spousta věcí, je to na každém. Asi nejhorší by bylo, kdyby to dopadlo jako v té dětské říkance o komoře a vyšťourané myši. „Táto, mámo, už tam není nic…“

Zdeněk POKORNÝ