Ze života právníka v Komoře – díl čtyřicátý pátý, právo na podezření

V únoru kvetly stromy a pak napadl sníh. Uvědomil jsem si, že Ze života právníka nabírá charakter kusé kroniky, tak proč pro příští generace nezaznamenat, že kdysi byl v únoru i sníh. A jezdila auta. Pálilo se uhlí a plyn. A nebyly léky. Příští generace už bude úplně zelená. I v únoru. Na jižních svazích Sněžky bude sklízet pomeranče. Jezdit jen hromadnou dopravou. Anebo žádnou. A neznat nedostatek léků. Anebo nevědět, co léky jsou.

Mgr. MUDr. Jaroslav MARŠÍK

Třeba proto, že na všechny nemoci už bude stačit vpravit DNA robota, který si v těle vyrobí, co bude potřebovat. Nebo proto, že novela, co ji chystá Ministerstvo, bude fungovat tak skvěle, že přežije celá pokolení. Prostě to zařídí. Léky budou, a basta.

Lékárníci s tím určitě nebudou mít žádné trable. Sledovat, jestli na skladě nemají víc, než kolik zhruba vydávali v poslední době. Anebo budou. Vím já? A můžu vůbec nevědět, když jsem ten právník? Nemůžu, ale stejně nevím. Ví to někdo jiný? Jak se v tom vyznat. Někteří lékárníci říkají, že to ví, jiní, že ne, a ještě jiní, že ví, že to nepůjde. Ministerští si myslí, že půjde, sukláčtí, že ne. Do toho se vztekají výrobci, že nemůžou držet na skladě dvouměsíční zásoby navíc, a chtějí ministerstvu vnutit jiný návrh, emergentní.

Ten jsme tu jednou měli. Dokonce to má kontury, o kterých jsem psal posledně. Jenže zásadní pro lékárníka bude, kdo mu zaplatí, že musí každé balení individuálně nejen vydat, ale i objednat. A kromě toho, emergent, jak známo, je cesta k cíli, který se původně skvěl na konci paskvilu zvaného FMD. Jen naiva si může myslet, že celý ten zbytečný systém, jemuž tisíce lékárníků denně otročí úplně zbytečně a pacientům je to fuk, výrobci prosadili jen proto, aby ho mohli celý financovat a donekonečna ověřovat, že padělky v lékárnách prostě nejsou. Nene, oni do toho šli proto, aby věděli, kde se ty krabičky toulají. Jenže tohle trasování neprošlo, tak je třeba vymýšlet jiné způsoby, jak si evidovat, které balení končí v jaké lékárně. A jeden z těch nejlepších je emergent – chceš lékárno lék?, dodej recept a my ti ho pošleme. A dobře si zapamatujeme, kam jsme ho poslali.

Což o to, vždyť ono by to lékárnám nakonec ani nemuselo vadit. Kdyby se to pořádně zaplatilo, kdyby se tyto cenné informace nezneužívaly a kdyby se léky dodávaly za stejných podmínek všem. Ale můžeme věřit tomu, že něco jako dodržování stejných podmínek vůbec může v naší kotlině fungovat? Upřímně, novely a emergenty by vůbec nebyly třeba, kdyby se všichni chovali rozumně. Jenže jsme snad Kanti, abychom v takový kategorický imperativ věřili? Že by náhle nikdo nesyslil do zásoby? Lačně by nešmíroval nabídku distribuce za účelem vyluxování dříve, než to udělá někdo jiný? Ne, to by nebylo lidské. Ba bylo by to přímo nelidské.

A to vůbec nemám na mysli tu skupinu darebáků, kteří si drží lékárnu jen proto, aby přes ní přeprodávali neuvěřitelná množství léků. Kvůli těm šla v lednu ta nehezká tisková zpráva SÚKL a kvůli těm jsme se na Ministerstvu se SÚKL sešli a domluvili, jak na potírání přeprodejů spolupracovat. To je dobrá zpráva. Pro ty poctivé. A varování pro ty ostatní. Zejména vy, kolegové a kolegyně, kteří těmto ostrým hochům poskytujete svou odbornost, myslete na to, že tím ohrožujete zejména svou existenci ve stavu. Míněno lékárenském stavu.

Věřit na stejně dlouhý metr pro všechny nemůžeme. To bychom přeci několik let nevolali na ÚOHS, kterému většina neřekne jinak než Úhos, „Úhosi, jak se na to můžeš jen koukat? Copak to nevidíš? Jak se tu omezuje hospodářská soutěž? Jak se léky určené všem dostávají jen některým?“ Tak dlouho se volalo, až Úhos volání vyslyšel. Abychom si něco nenamlouvali, ono to nebylo jen volání lékárnické, ale o to nic.

A co udělal Úhos? Vymezil si sektor a ten důkladně prošetřil. A dokázal, že je Úhos je Úhos a Úhosem zůstane. Na to, na co byl tázán, odpověděl tak, jak jsme nechtěli, a na to na co tázán vůbec nebyl, odpověděl také, jak jsme nechtěli. Takže jsme se dozvěděli, že v distribuci léků do lékáren vlastně žádný problém není a DTP je jeden velký cajk. A protože úředník vždycky myslí hlavně na blaho občanů, přihodil i nevyžádanou radu z ranku, o kterém neví zbla nic – ať už se konečně zvýší komfort pacientů a léky jim domů vozí dodávky.

My jen dodejme: Nač lékárníci, že?! Úřednickému blahorodí jen vzkažme, že komfortu občanů měřenému touto optikou by zajisté prospělo, kdyby bylo lze řídit auto bez autoškoly, kokain kupovat v supermarketu, domy stavět bez stavebního povolení, odpadky odhazovat pod sebe a hlavně, tak nějak žít bez úředníka.

A tak jen úředník vyvolal jen povyk a podezření, že co má potláčet, protláčí. To je hodně ošklivé podezření, nemám na to důkaz, jen to tak prostě vypadá, jak mi napovídá můj hodnotící soud. Kdo se soudil kvůli pomluvě, ví, co to znamená – hodnotící soud. To je právo na vyslovení podezření.

Také jsme měli představenstvo, přednášel jsem pražským kolegům o aktuální legislativě a online o etice profese lékárníka a řešil spoustu každodenní drobotiny. Ta etika ale, já vám řeknu, že kdybychom ji všichni ctili, jakože všichni, to by byl ráj.