Močovina jako farmaceutická surovina má nejčastěji podobu bílých perliček nebo krystalického prášku. Z chemického hlediska jde o diamid kyseliny uhličité, jehož 2 amidové skupiny umožňují molekule urey snadno vytvářet vodíkové vazby s polárními funkčními skupinami okolních molekul. Díky tomu je močovina výborně rozpustná nejen ve vodě, ale také v glycerolu a 96% ethanolu.
Ve vodném prostředí močovina podléhá velmi pomalé hydrolýze na amoniak a oxid uhličitý, proto čerstvě připravené roztoky bývají téměř vždy neutrální. Při vyšší teplotě nebo odchylce pH směrem ke kyselým či zásaditým hodnotám se rozklad výrazně zrychluje a uvolněný amoniak způsobuje prudký nárůst pH přípravku. Tento jev vede ke snižování účinné koncentrace močoviny, nežádoucímu zvyšování pH, riziku podráždění kůže a v případě emulzí i k potenciálnímu rozpadu základu.
Pro zajištění stability je nutné udržovat pH ideálně kolem hodnot 4–6, například použitím mléčnanového pufru, jehož pufrační kapacita je nejvyšší právě v oblasti pH vhodného pro stabilitu urey.
Pro keratolytické indikace, nejčastěji onycholýzu, se urea zapracovává do vazelíny, tuku z ovčí vlny (Adeps lanae) nebo polotuhých bezvodých základů typu Synderman.
Vysoká (40%) koncentrace představuje pro technologii výzvu – urea nemá možnost se rozpustit, a proto v preparátech zůstává jako pevná látka. Pro dosažení homogenní a současně hladké konzistence, je nutné ji předem velmi jemně rozmělnit, případně ještě navlhčit několika kapkami 96% ethanolu, který zlepšuje smáčení povrchu částic. Poté se přidá malé množství tekutého parafínu, čímž vznikne tzv. suspenzní jádro – hladká pasta s rovnoměrně rozptýlenými částicemi urey. Následně se postupně vmíchá do masťového základu, který je stabilní i při vysokém podílu pevné látky.
Léčba onychomykózy pomocí 40% urey pod okluzí má svůj specifický postup: Po nanesení pasty se místo překryje neprodyšnou fólií a zafixuje náplastí. Za 24 hodin se končetina namočí do teplé vody a změklá část nehtu se mechanicky odstraní. Tento proces se opakuje denně až do úplného vyhlazení nehtového lůžka, obvykle 2–3 týdny.
Takto vysoká koncentrace močoviny zároveň zvyšuje prostupnost zrohovatělé tkáně, a tím usnadňuje penetraci dalších účinných látek.
Acidum salicylicum (kyselina 2‑hydroxybenzoová) se vyskytuje jako bílý krystalický prášek nebo bezbarvé jehlicovité krystaly. Její velmi nízká rozpustnost ve vodě souvisí s převážně lipofilním charakterem molekuly a omezenou schopností neionizované formy interagovat s vodným prostředím. Při rozpouštění ve vodě navíc dochází k výraznému ochlazení roztoku, což dále snižuje rozpouštěcí schopnost prostředí a může komplikovat její následné zapracování do emulgujících základů typu v/o. Roztok lze případně mírně ohřát pouze na pokojovou až vlažnou teplotu (max. 40 °C), a to krátce ve vodní lázni, nikdy však přímým zahříváním.
V alkoholech a ricinovém oleji se kyselina rozpouští výrazně lépe díky kombinaci polárních a lipofilních vlastností těchto rozpouštědel, jež umožňují efektivní solvataci celé molekuly.
Jako slabá organická kyselina může významně ovlivňovat pH výsledného přípravku. Některé masťové a krémové základy jsou na změny prostředí citlivé, což se může projevit změnou jejich viskozity, řídnutím nebo porušením emulgační stability až s oddělením fází. Při kombinaci s ureou urychluje acidita kyseliny její hydrolýzu a uvolnění amoniaku, což vede k posunu pH směrem vzhůru a výše popsaným komplikacím.
Kyselina salicylová patří v lékárenské technologii mezi univerzální, ale z hlediska formulace náročnější účinné látky. Ve srovnání s močovinou se zapracovává do širšího spektra lékových forem a její keratolytické účinky se projevují již od 5% koncentrace. Volba technologického postupu musí vždy zohledňovat nejen její omezenou rozpustnost, ale také charakter lékové formy.
Polotuhé přípravky s obsahem kyseliny salicylové kolem 5 % vykazují zřetelný keratolytický účinek a využívají se k ošetření hyperkeratóz, psoriatických ložisek, chronických ekzémů nebo při ošetřování ztluštělé kůže na patách a loktech. Zatímco výraznější keratolytický efekt nastupuje přibližně od 10% koncentrace, přípravky s vysokým obsahem léčiva (40–60 %) se používají pouze u silně ztluštělých ložisek, kde je cílem intenzivní destrukce keratinové vrstvy.
Při obsahu kolem 25 % se již účinná látka v běžných polotuhých základech nerozpustí, takže se volí příprava homogenní suspenze. Pro účinnost i dobrou kožní toleranci je naprosto zásadní co nejjemnější rozmělnění částic, protože původní jehlicovité krystaly kyseliny salicylové by bez této úpravy mohly pokožku mechanicky dráždit. K vytvoření hladkého suspenzního jádra se standardně používá tekutý parafín, který slouží k důkladnému zvlhčení částic a umožňuje jejich rovnoměrné zapracování do konečného základu bez rizika vzniku hrudek.
Mezi tekuté formy určené k odstraňování hyperkeratotických šupin ve vlasové pokožce patří 5% salicylový olej. Pokud receptura obsahuje pouze kyselinu salicylovou a slunečnicový olej (Helianthi oleum), je třeba počítat s tím, že účinná látka má v tomto konkrétním olejovém základu jen velmi omezenou rozpustnost. Pro přípravu stabilního roztoku je nezbytné přidat ricinový olej (Ricini oleum), a to nejčastěji v poměru 1 : 9. Směs olejů se ve vodní lázni mírně zahřeje (max. 70 °C), což sníží viskozitu ricinového oleje a usnadní rozpouštění následně přidané kyseliny.
Acidum lacticum je viskózní, silně hygroskopická kapalina, která se díky vysoké afinitě k polárním rozpouštědlům mísí s vodou i 96% ethanolem.
Ve srovnání s kyselinou salicylovou vykazuje kyselina mléčná slabší keratolytický účinek, a proto k dosažení obdobného efektu vyžaduje použití vyšších koncentrací. Zatímco nižší podíly (2–6 %) jsou dostačující pro ošetření mírnějších hyperkeratóz, u bradavic a výraznějších otlaků se uplatňují podstatně vyšší koncentrace (40 %). Ty však mohou působit kausticky a výrazně zvyšují riziko lokální iritace. Z tohoto důvodu se kyselina mléčná často přidává do kombinací, v nichž synergicky podporuje účinek dalších keratolytik, případně slouží jako pomocná látka k úpravě či stabilizaci pH výsledné receptury.
Kolodia představují specifickou lékovou formu určenou pro cílené keratolytické působení na ohraničená hyperkeratotická ložiska. Jejich základem je roztok nitrocelulózy v těkavé směsi 96% ethanolu a éteru, tzv. Collodium, v němž organická rozpouštědla umožňují snadné rozpuštění kyseliny salicylové i mléčné. U receptur s vysokým podílem léčiv (až 25 %) se do směsi přidává éter a Ricini oleum.
Ether solvens zajištuje úplné rozpuštění krystalů a rychlé zasychání roztoku, ricinový olej má potom roli plastifikátoru, dodává výslednému filmu pružnost a brání jeho praskání. Po odpaření těkavých složek vzniká souvislá, elastická nitrocelulózová vrstva, která pevně lne k ložisku i při pohybu, čímž se zaručuje dlouhodobé a koncentrované působení obou kyselin přímo v místě aplikace.
Magistraliter příprava vysoce koncentrovaných keratolytických přípravků vyžaduje nejen znalost fyzikálně‑chemických vlastností použitých surovin, ale také pochopení vzájemných interakcí v jednotlivých lékových formách. Pečlivé dodržení technologických kroků je nezbytné hlavně proto, aby byla zachována stabilita a účinnost přípravku po celou dobu jeho použitelnosti.
(zemt)
Zdroje:
1. Elektronický receptář individuálně připravovaných léčivých přípravků (IPLP). Dostupné na: www.iplprecept.cz
2. Hašek J. Novinky v magistraliter přípravě pro dermatologii. Dermatologie pro praxi 2020; 14 (2): 105−108.
3. Husárová M. Inkompatibility v IPLP. ČKFA, 2025. Dostupné na: www.ckfa.cz/files/mgrhusarova-lekarna-galenika-inkompatibility-v-iplp-1242025.pdf
4. Sklenář Z. Magistraliter receptura v dermatologii. Galén, Praha, 2021.
