Po průlomovém objevu Edwarda Jennera se pomalu začaly vyvíjet a do klinické praxe uvádět různé typy vakcín cílené na specifické patogeny. Postupně tak vznikly vakcíny atenuované (obsahující oslabený patogen – bakterii či virus), inaktivované (obsahující usmrcený patogen), toxoidové (obsahující inaktivovaný toxin) či podjednotkové (obsahující pouze část patogenního organismu, například protein vyskytující se na jeho povrchu).
Nové možnosti vnesly do vývoje vakcín moderní metody molekulární genetiky, neboť umožnily testování vakcín na bázi nukleových kyselin. Na rozdíl od tradičních vakcín, které do těla přímo vnášejí cílový antigen, tyto nové typy využívají pouze genetickou informaci ve formě DNA nebo mRNA. Antigen potřebný k vyvolání imunitní odpovědi je pak na základě genetické informace syntetizován přímo v organismu.
V povědomí široké veřejnosti jsou dnes nepochybně nejznámější mRNA vakcíny proti COVID-19. Ačkoli vývoj tohoto typu vakcín byl součástí výzkumu již řadu let, teprve vypuknutí celosvětové pandemie a naléhavá potřeba rychlé výroby účinné očkovací látky výrazně urychlilo veškeré dění týkající se mRNA vakcín. Vzhledem k tomu, že se tento typ ukázal jako účinný nástroj v boji proti infekčním chorobám, je nyní celá řada mRNA vakcín ve stadiu klinického testování.
Do skupiny vakcín založených na nukleových kyselinách patří i výše zmíněné DNA vakcíny. I jejich výzkumu se řada vědeckých týmů věnuje již poměrně dlouhou dobu, do současnosti však byla pro humánní použití schválena pouze jediná vakcína založená na tomto principu. Jedná se opět o vakcínu proti COVID-19, v tomto případě schválenou v rámci procesu Emergency Use Authorization v Indii.
Ve veterinární medicíně jsou však DNA vakcíny využívány již od roku 2005, a to například u lososů k prevenci onemocnění způsobeného virem infekční hematopoetické nekrózy nebo u koní k ochraně před západonilskou horečkou. Celosvětově existuje 6 schválených veterinárních DNA vakcín.
Dalším typem vakcín, které se postupně dostávají na světový trh, jsou vakcíny využívající virové vektory. V takovém případě je vybraný vektorový virus metodami genového inženýrství pozměněn tak, aby produkoval heterologní antigeny patogenu, proti kterému má být imunitní odpověď organismu cílena.
V roce 2019 byla například schválena vakcína proti zairské ebole, ve které byl do vhodně upraveného viru vezikulární stomatitidy (rVSV) vložen gen kódující povrchový glykoprotein viru zairské eboly. Na stejném principu jsou založené také některé dostupné vakcíny proti COVID-19, japonské encefalitidě a horečce dengue.
Nové přístupy ke konstrukci vakcín posunuly hranice moderní imunizace. Poslední roky potvrdily význam inovativních vakcinačních technologií, které umožnily rychlý vývoj účinných přípravků. Tyto nové typy vakcín přinášejí naději na prevenci nemocí, na které bylo dosud obtížně cílit klasickými vakcinačními přístupy.
(eub)
Zdroje:
1. Giersing B., Mo A. X., Hwang A. et al. Meeting summary: Global vaccine and immunization research forum, 2023. Vaccine 2025; 6 (46): 126686, doi: 10.1016/j.vaccine.2024.126686.
2. Pan M., Cao W., Zhai J. et al. mRNA-based vaccines and therapies – a revolutionary approach for conquering fast-spreading infections and other clinical applications: a review. Int J Biol Macromol 2025; 309 (4): 143134, doi: 10.1016/j.ijbiomac.2025.143134.
3. McCann N., O’Connor D., Lambe T., Pollard A. J. Viral vector vaccines. Cur Opin Immunol 2022; 77: 102210, doi: 10.1016/j.coi.2022.102210.
4. Pagliari S., Dema B., Sanchez-Martinez A. et al. DNA vaccines: History, molecular mechanisms and future perspectives. J Mol Biol 2023; 435 (23): 168297, doi: 10.1016/j.jmb.2023.168297.
5. Barton C. Looking beyond mRNA-based COVID-19 vaccines to innovative therapeutics. PharmTech, 2025 Jun 24. Dostupné na: www.pharmtech.com/view/looking-beyond-mrna-based-covid-19-vaccines-to-innovative-therapeutics
