Prof. Alexandr Hrabálek v nové roli


Vyšlo v časopise: Čas. čes. lék., 91, 2019, č. 1, s. 24-26

Po volbách v roce 2018 se primátorem Hradce Králové stal nezávislý kandidát za ODS, prof. PharmDr. Alexandr Hrabálek, CSc., v té době emeritní děkan Farmaceutické fakulty Univerzity Karlovy.

Kdybych vás, pane primátore, neznala a potřebovala o vás něco zjistit, z wikipedie bych se dověděla, že jste český politik, farmaceutický chemik a vysokoškolský pedagog. Je to pořadí správné? Ve které z těch pozic se cítíte nejjistější?

Ještě stále se cítím být farmaceutickým chemikem, protože jsem se této oblasti věnoval hned od nástupu na fakultu, tzn. od srpna 1980, a prakticky jsem se jí nepřestal věnovat doposud, i když je pravda, že v těsné minulosti spíše jako řídící pracovník. Do laboratoře už jsem drahnou dobu nechodil, tuto práci jsem bohužel muset nechat na svých kolezích a žácích.

Jako vysokoškolský pedagog bych se také mohl cítit, nicméně asi jako ne příliš dobrý pedagog, protože v hodnocení výuky studenty jsem se nikdy jako dobrý učitel neobjevil. Je pravda, že během posledních přednášek, až na konci studia, mě celá řada studentů pozvala na panáka, a při té příležitosti jsem se dověděl, že s časem oceňují, jak jsem na ně byl přísný a tvrdý, protože jim to pomohlo projít fakultou, ale v oficiálním ­hodnocení to nikdy nebylo. Ale nelituji toho. Každý učitel a každý člověk by měl znát hranici, za kterou nelze zajít. Možná jsem tu hranici měl pro někoho vysoko, ale myslím, že hranice učitelů Univerzity Karlovy vysoká být musí. Mám radost z toho, že moji dva nejlepší žáci, kteří v současné době působí na fakultě, doc. Roh a prof. Vávrová, za mnou přišli sami s tím, že i přesto jaký jsem, by u mne chtěli pracovat.

A že bych měl být českým politikem? Ano, v současné době politickou funkci zastávám, ale je to pro mě role zcela nová.


Pracoval jste někdy za tárou?

Za tárou jsem se ocitl pouze v období svých povinných praxí, ale v lékárně jsem přesto nějakou dobu pracoval, i když to byla lékárna poněkud zvláštní. V období vojenské prezenční služby jsem byl školen na funkci náčelníka lékárny a strávil jsem takto jeden rok v lékárně ve vojenském útvaru v Havlíčkově Brodě, část vojny ve vojenském skladu v Bystřici pod Hostýnem, a nakonec ve velmi příjemném prostředí vojenské nemocnice Klášterní Hradisko v Olomouci. Tam jsem skutečně za tárou působil, nicméně do styku jsem nepřicházel s pacienty, ale pouze s personálem nemocnice.

Můžete s odstupem času zhodnotit spolupráci fakulty s Českou lékárnickou komorou?

Děkanem fakulty jsem byl zvolen v roce 2005 a do funkce nastoupil 1. 2. 2006, v období snad největší krize našeho lékárenství, jakou si pamatuji, v čase Rathova populismu, kdy začal zcela nevybíravě útočit na lékárníky a v podstatě na celou farmacii. Tehdy jsem ještě jako kandidát na děkana společně s děkanem doc. Duškem oslovil premiéra Paroubka s žádostí, aby svého ministra, který házel špínu na jednu část českých zdravotníků, umravnil. I když jsem dostal odpověď, že jsem nepochopil politickou nadsázku, později se ukázalo, že o nadsázku ve skutečnosti nešlo, dehonestace lékárníků pokračovala. V té době jsem učinil už jako děkan několik prohlášení, ve kterých jsem se snažil bránit lékárnický stav. Tehdy také začali zcela samostatně protestovat čeští studenti farmacie. Měl jsem velkou radost, že jakousi vedoucí úlohu v té jejich činnosti hráli právě studenti naší hradecké fakulty. Jako děkan jsem je velmi podporoval (a oni to věděli) a při 45. výročí vzniku FaF jsem vůdcům tohoto hnutí udělil fakultní medaile.

Po celá moje dvě děkanská funkční období moje spolupráce s komorou v tomto smyslu pokračovala. Svým veřejným vystupováním jsem se vždycky snažil lékárníky, a tedy i farmaceuty bránit a vysvětlovat jejich důležitost a nezastupitelnost v českém zdravotnictví. Výrazem toho snad může být i skutečnost, že prezident ČLnK stejně jako předseda GML byli vždy členy naší (mojí) vědecké rady.

Jací jsou současní studenti farmacie ve srovnání s těmi, kteří absolvovali třeba před dvaceti lety?

Studenti, kteří přicházejí na FaF, často bohužel nejsou zcela seznámeni s náplní ani s obtížností studia, ale zřejmě tomu tak bylo vždycky. Já sám jsem byl v roce 1975, kdy jsem na fakultu nastoupil, docela tvrdě konfrontován se stylem výuky, s obsahem chemických i biologických disciplin, a musel jsem se skutečně velmi rychle tomuto trendu přizpůsobit. Myslím, že současní studenti mají svou roli poněkud ztíženou. Nějak se nemůžu ubránit dojmu, že úroveň středních škol podstatně klesá a studenti k nám přicházejí v těchto dvou hlavních disciplínách – biologie a chemie – hůře připraveni. Bohužel téměř všichni měli z těchto disciplin výborné známky, přičemž někteří z nich si neuvědomují, že jednička na vysvědčení skutečně neznamená hluboké znalosti. Naště stí velké množství studentů si tento rozpor včas správně vyhodnotí a na fakultě začnou skutečně studovat.

Zajímáte se ještě, co se děje na katedře organické a bioorganické chemie? Jakým způsobem teď rozdělíte svůj čas mezi fakultu a město Hradec Králové?

Samozřejmě, že se o dění zajímám, na ­fakultě jsem si ponechal 0,1 úvazku, výuku jedné studijní skupiny, kterou bych chtěl dovést ke zkoušce v letním semestru, mám rozpracován učební text z organické chemie, který bych rád dokončil. Skutečně čas mezi fakultu a město budu muset rozdělit, samozřejmě se budu věnovat především své nové funkci, nicméně na svou Alma mater nikdy ­nezapomenu.

Vzpomenete si, co se za osm let vašeho působení ve funkci děkana na FaF UK v Hradci Králové změnilo, a také co považujete za svůj největší osobní přínos?

Funkci děkana jsem zastával, jak už jsem řekl, po dvě funkční období, a to v letech 2006 až do ledna 2014. Možná si vzpomenete, že to bylo období nastupující a přetrvávající hospodářské krize, přes kterou bylo nutné fakultu převést. Domnívám se, že se to mně a mým kolegům podařilo, protože za toto období nemusela fakulta propustit jediného člověka, a vzhledem k tomu, že jsme začali získávat relativně značné prostředky na vědeckou činnost, podařilo se nám v této oblasti aktivit získávat další prostředky a tak vlastně i v letech ekonomické nepohody zvýšit průměrný příjem na fakultě. Dokázali jsme zainteresovat pracovníky fakulty na vědeckých výsledcích. Tím pádem fakultní učitelé začali publikovat ve větší míře kvalitní výsledky v kvalitních časopisech, což se pozitivně promítlo do financování vědy, a tím celé fakulty. Hmotnými pobídkami se také povedlo získat pracovníky fakulty k podávání evropských projektů. S potěšením mohu říci, že v období od roku 2012 do konce mého funkčního období jich fakulta získala více než deset. V podstatě to znamenalo padesát milionů korun v každém roce řešení těchto projektů.

Mám radost, že nové vedení fakulty v tomto trendu pokračovalo a v novém financovatelném období získalo další významné prostředky, které umožňují téměř nebývalý rozvoj vědeckých aktivit na fakultě.

Máte za sebou bohatou vědeckou dráhu, jste autorem nebo spoluautorem 24 patentů. Na který jste nejvíce pyšný?

Na fakultě jsem vědecky pracoval od roku 1981, už po návratu z vojenské prezenční služby, pod vedením svého kamaráda a vynikajícího vědce doc. Jiřího Vanžury na problematice malých peptidů. Ty v té době vypadaly jako relativně perspektivní antivirotika. Mimochodem, zajímal se o ně i profesor Holý a naše piperazin-2,5--­diony chtěl použít jako analoga nukleových (pyrimidinových) bazí. Bohužel Jiří Vanžura v roce 1988 zemřel a v podstatě si s sebou vzal i plán na další rozvoj této oblasti chemie. Proto vznikla myšlenka zaměřit se na problematiku novou, a tu jsem našel po konzultacích s doc. Pavlem Doležalem z katedry farmaceutické technologie, který mi sdělil novinku ve svém oboru. Byla to právě vznikající kategorie nových farmaceutických pomocných látek – akcelerantů transdermální permeace. Této problematice jsme se začali věnovat v r. 1989 a měli jsme obrovské ště stí. Hned první námi vymyšlená a ihned syntetizovaná a testovaná sloučenina vykazovala vynikající parametry, proto jsme se rozhodli v této oblasti chemie a farmaceutické technologie pokračovat. Naše snahy vyústily v několik publikací a patentů. Za ten hlavní patent jsme na bruselské světové přehlídce patentů a vynálezů Eureka 1997 obdrželi zlatou medaili. Obrovsky nás to povzbudilo a tuto problematiku jsme dále rozpracovávali. Dnes mohu říci, že výsledkem je několik desítek publikací a celá řada patentů, z nichž si obzvláště ceníme patentu amerického.

Tyto práce však především předznamenaly vznik vědecké problematiky, která je na FaF UK řešena doposud. Již na konci 90. let se ukázalo, že naše látky díky své sterické podobnosti pravděpodobně interagují s kožními ceramidy, které jsou zodpovědné za vlastní kožní bariéru, a proto bylo více než vhodné věnovat se právě této oblasti. Velmi rád konstatuji, že problematika akcelerantů a ceramidů se stala v celém období po roce 2000 jednou z nejpublikovanějších a zároveň nejcitovanějších oblastí vědy pěstované na fakultě. V současné době se jí věnuje prof. Vávrová.

Druhou problematikou, o které si troufám říci, že jsem ji na fakultě zavedl, je chemie tetrazolů. Začali jsme je připravovat v r. 1983 jako zakázku od královéhradecké Fotochemy. Později se na základě konzultací s prof. Karlem Waisserem ukázalo, že by tyto sloučeniny mohly být antituberkuloticky aktivní. To se prokázalo především v poslední době, kdy se této problematice začal věnovat doc. Jaroslav Roh se spolupracovníky. Jsem pyšný na to, že po celé řadě patentů, které jsme v této oblasti publikovali, je právě dnes, kdy spolu hovoříme (12. prosince, pozn. red.), podepisována smlouva mezi americkým investorem a Univerzitou Karlovou o koupi našeho posledního patentu na potenciální léčivo tuberkulózy založené na molekule tetrazolu. Považuji to za jakýsi epilog mého vědeckého působení na fakultě a jsem tomu skutečně rád, protože ne každému se podaří tímto způsobem odejít.

Má fakulta z vašeho pohledu přijatelné finanční, prostorové i personální podmínky pro vědecký výzkum?

Finanční možnosti naší fakulty se za posledních osm let podstatně zlepšily. Ekonomika se vymanila z krize. Těší mne, že rozvoji prospěla i opatření přijatá ještě za mého vedení, na kterých fakulta mohla stavět. Tehdy (­leden 2014) se nám podařilo zakoupit celou řadu velmi kvalitních přístrojů, např. v té době v ČR nejkvalitnější hmotnostní spektrometr s vysokým rozlišením pro katedru analytické chemie, které se na fakultě využívají dosud.

Domnívám se, že finančně je na tom fakulta dobře. Co se týká prostorových možností, začali jsme v roce 2012 s realizací budovy kampusu Univerzity Karlovy v Hradci Králové, kam byly přestěhovány dvě katedry naší fakulty a fakulty lékařské. Přesto tento prostorový nárůst fakultě evidentně nestačí. Objevují se nové pracovní příležitosti a nová pracovní místa a pro zaměstnance se jen obtížně hledá volné místo u pracovního stolu, proto se fakulta snaží započatý kampus dostavět. Velmi bych si přál, aby se to podařilo.

Máte přehled, jak se vaši studenti uplatňují v praxi?

O svých studentech, mám na mysli ty, kteří pod mým vedením absolvovali doktorské studium, přehled samozřejmě mám. Řada z nich pracuje ve výzkumných laboratořích (např. v laboratořích TEVA či Fakultní nemocnice Hradec Králové), jeden, i když má práci v lékárně, funguje velmi aktivně jako člen vedení ČLnK, další dva, už zmínění doc. Roh a prof. Vávrová, jsou úspěšnými učiteli na naší fakultě. Domnívám se tedy, že mé pedagogické působení alespoň v této oblasti bylo do jisté míry úspěšné. Tito lidé zřejmě pochopili, že spíše než pedagogický populismus učitele má pro studenta větší význam jeho náročnost. Oni za mnou totiž přišli sami.

Měl by se ještě v této době vysokoškolský pedagog snažit pomáhat studentům formovat – kromě odborných znalostí – i životní postoje (profesionální, občanské, etické apod.)? A je na to ve výuce obecně vůbec časový prostor?

Zcela jistě ano. Už jsem se na začátku rozhovoru zmínil, že ne všichni studenti k nám ze středních škol přicházejí náležitě připraveni. A to nemyslím pouze co do míry znalostí, ale také co do míry ochoty tvrdě pracovat. Právě ve „svých“ ­skupinách se snažím studentům vysvětlit, že bez skutečné a tvrdé práce naši fakultu vystudovat nemohou a samozřejmě nemohou být ani uznávanými profesionály ve svém oboru. Předpokládám, že si toto ponaučení vezmou za své nejen při studiu, ale také ve svém dalším profe­sionálním působení. Myslím si, že tak by na studenty měl působit každý učitel naší fakulty, i když přímá tvrzení tohoto typu nejsou populární a nepřinášejí jim body, resp. z nich vyplývající odměny, do již zmíněného hodnocení výuky studenty.

Věděl jste před svým zvolením do čela města, do čeho jdete?

V hrubých rysech ano. V letech 2013–14 jsem byl zastupitelem města a náplň této funkce jsem si proto tak trochu představit uměl. Skutečnost ale je, jak už to bývá, poněkud jiná, ale možná je to i tím, že jsem funkci přebral před koncem roku, před významnými státními svátky naší republiky a před Vánoci. Z toho důvodu je počet nezbytných setkání a schůzek obrovský. Navíc nám po minulém vedení města zůstala celá řada rozpracovaných, ale bohužel také nedořešených záležitostí, které na nás ze skříní vypadávají téměř každý den. Například zastavení soutěže o výstavbu fotbalového stadionu v Hradci Králové je událost mediálně natolik známá, že se mě na ni ptali i kolegové z Bratislavy.

Jinak mohu říci, že v této funkci mi osm let ve funkci děkana velmi pomohlo, protože člověk je připraven na celou řadu příjemných i nepříjemných jednání a především na nebývalý příval zcela nových „přátel“.

Cítíte podporu svých nových spolupracovníků?

Ano, zcela jistě. I když mi tito spolupracovníci byli „určeni“ volebním výsledkem, a ještě před volbami jsem je neznal, zjistil jsem, že moji náměstkové jsou spolehliví odborníci. Kancelář primátora mi vychází všemožně vstříc, už jsme si na sebe zvykli, proto jsem si jistý, že budeme také spolupracovat velmi dobře.

Kterou oblast považuje širší vedení města i vy osobně za nutné řešit prioritně?

Stotisícové město má samozřejmě ­prioritních záležitostí celou řadu. Velmi nás trápí nedostatečná bytová výstavba, respektive enormně vysoké ceny nájmů bytů zvláště proto, že brání přísunu nových mladých odborníků, často absolventů vysokých škol, které naše město velmi potřebuje. Z toho důvodu bychom se kromě jiného chtěli soustředit na stavbu startovacích bytů.

Samozřejmě se zajímáme také o naše spoluobčany na druhé straně věkového spektra, proto v současné době s krajským úřadem připravujeme rozšíření domova důchodců, pracujeme na výstavbě a zřízení stacionáře pro seniory. Lidí v tomto věku bude neustále přibývat a je naprosto nezbytné zajistit jim důstojné stáří.

Kromě toho každý obyvatel města a jeho okolí ví, že potřebujeme zrekonstruovat Velké náměstí, postavit novou křižovatku Mileta a dokončit opravu Benešovy třídy. Prioritou zůstává už zmíněný fotbalový stadion, kde se snažíme napravit zpackanou soutěž o výběr zhotovitele.

Co všechno dnes ještě hradeckého primátora čeká?

Během dopoledne jsem měl celou řadu jednání s představiteli hradeckých podniků, velmi důležitou schůzku ohledně ­čerpání prostředků z programu ITI, ­odpoledne mě čekají další schůzky a v podvečer jedna velmi příjemná povinnost, ­vítání nových občánků města. Od 19 hodin pak nastupuje další společenské setkání, které snad ukončím někdy po 20. hodině.

Jaká byla a jaká by měla být podle vašeho názoru spolupráce FaF s městem Hradec Králové a kam byste ji chtěl posunout ze své nové pozice?

Spolupráce města s vysokými školami v Hradci byla vždy na velmi vysoké úrovni. Jako děkan fakulty jsem to neobyčejně oceňoval. Město se skutečně zajímalo, ­zajímá a garantuji, že bude zajímat o vysoké školy a fakulty, a pokud to bude možné a bude to v jeho silách, vyjde jim v uspokojování jejich potřeb vstříc. Za svůj zvláštní a téměř privátní úkol považuji realizaci rekonstrukce Pajkrovy flošny na vysokoškolský klub. Tuto myšlenku razím už od svých děkanských dob. Doufám, že nyní by se zahájení rekonstrukce skutečně mohlo přiblížit.

Držíte se ve svém odborném, občanském a politickém životě nějakého osvědčeného „doporučeného postupu“?

Myslím, že se mi vždy vyplatilo jednat slušně, otevřeně a čestně. Samozřejmě, že občas je k těmto třem způsobům vyjednávání přidat i určitou tvrdost, což musím říct, se mi taky někdy vyplatilo. Václav Havel v jednom ze svých prvních rozhovorů řekl, že některá vyjednávání budou muset být tvrdá, a že je odhodlán ukázat, že „i básníci mají zuby“. Musí a měli by je tedy za jistých okolností ukázat i vysokoškolští učitelé.

Jaroslava HOŘANSKÁ


Štítky
Farmacie Farmakologie Farmaceutický asistent

Článek vyšel v časopise

Časopis českých lékárníků

Číslo 1

2019 Číslo 1

Nejčtenější v tomto čísle
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu, se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se