Diskuze k článku v ČČL č. 12/2018: Svou odbornost jsme dávno ztratili


Vyšlo v časopise: Čas. čes. lék., 91, 2019, č. 1, s. 32-33

Místo, kde lékárník zůstane rádcem

Svou odbornost jsme dávno ztratili? Svou odbornost jsme neztratili, necháváme ji však povalovat ve spodním regále zdravotnictví. Tápeme v přístupu k pacientům, lékařům, správcům pojištění, předkladatelům legislativy a též svému biologicko-chemickému vědomí.

Protože umíme naslouchat pacientům, ovlivňují nás také našeptavači nových trendů, nových služeb i tužeb, finanční i distanční vizionáři... Minimálně diskutujeme s tzv. obchodními zástupci, tedy rozsévači často zbytných pochutin, o jejich nabídkách. Šetříme tím snad čas na pacienta? Ne pro jeho edukaci, ale pro vysvětlování doplatků či úhrad nám nenáležející. Toho vstupování do finančních toků se musíme zbavit, než nám zcela podemelou břehy oboru!

Tudy k nám proudí nákaza byznysu, který by (ano, i podle politických stran) neměl ve zdravotnictví zajištěném Ústavou mít zásadní místo.

Čtu si v článku z ČČL 12/2018, jehož autorem je Michal Šebesta, že teoreticky je odbornost sada dovedností získaná studiem a praxí. Doplňuji, že i použitím vlastního rozumu.

Ještě zvládáme klást odpor alespoň P. R. aktivitami, připomenutím, že v lékárně nejde pouze o „lovení krabiček“. ­Schopnost pracovat, umět také hájit svoji profesi, to je ­především známka profe­sionality!

Kontakty s realitou je „opracováván“ každý obor, my svými pacienty, stejně tak politiky i lecčeho schopnými konstruktéry obchodů, kšeftů, byznysu. Zde je nutné stanovit pevnou hranici, na které uhájíme svůj obor, a zároveň jej prezentovat jako lékárenství „s péčí o zdraví lidu“.

Znáte nějaký obor, který by sám za sebe hlásal do světa, že tu nebyl vždy a ani tu nebude věčně? Možná to hlásá pouze někdo, kdo obor opustil.

Soudobá společnost „moderně“ vyhledává „tradiční“ pekárny, řeznictví, „domácí“ kosmetiku. A tradiční lékárna je zastaralá? To „nám uvnitř“ podsouvají ti z vnějšku, kteří náš obor možná obdivují, nebo možná nesnášejí a chtějí parazitovat spolu s „nezbytnou změnou tradičních zastaralých postupů“ především na pa­cientovi, na jeho penězích. Buďme hrdi, že „elektronizaci“ či jinak – PC v první linii zdravotnictví – ukotvili a spustili lékárníci. Byli příkladem ostatním zdravotníkům v předávání dat ZP, vyhledáváním informací, objednáváním, hlášeními dat apod. To ale nebyl nástup na cestu k tzv. distančnímu výdeji, k léčbě ereceptošokem, k slevovým akcím, k řetězení.

Pacient, dokonce i ten pohodlný, musí vždy svou tabletu, čípek procpat přes ... svoje receptory, enzymy. Ne jenom odkliknout v e-shopu a čekat na PPL. Pro pacienta musí být nejdostupnější prvotní volba kamenné lékárny. Zde zůstane ze své biologicko-chemické podstaty lékárník tím směrníkem, rádcem nejen k úspěšné léčbě, ale především k uzdravení pacienta. Snad. Snad to také tak cítíte a chcete být „pouze“ lékárnicí, lékárníkem. Tak diskutujte, diskutujme – nejen na stránkách ČČL.

PharmDr. Jan HENDRYCH

Zamyslet bychom se měli všichni

Po přečtení článku „Svou odbornost jsme dávno ztratili“ v předvánočním vydání ČČL jsem zůstal v údivu a pro jistotu jsem si nalistoval titulní stránku, zda nečtu nějaký „Rohlík“. U všech kontroverzních článků vždy zkoumám, kdo je autorem, abych správně pochopil smysl textu. V tomto případě jsem zjistil, že autorem není člen komory, což mě ještě více znepokojilo, a začal jsem pátrat dále.

Zjistil jsem, že předmětný článek měl začít spíše takto: „Píši Vám jako bývalý lékárník, studoval jsem 5 let jednu z nejtěžších VŠ – farmaceutickou fakultu. Na fakultě jsem byl prezidentem Unie studentů farmacie a člen kolegia děkana. Po pětiměsíční praxi v lékárně Dr.Max a následném zaměstnání u dalšího řetězce jsem natolik frustrován a znechucen jednadvacetiměsíční zkušeností se současným stavem lékárenství, že odcházím pracovat mimo lékárny a z lékárnické komory jsem vystoupil.“

Já se ptám, proč tento mladý člověk, tak aktivní a zapálený pro obor lékárenství, po jednadvaceti měsících práce v tomto oboru znechuceně odchází a ještě svojí deziluzí dehonestuje slušné lékárníky, kteří jsou za tárou deset, dvacet, třicet či více let, a mnohdy se sebezapřením, na pokraji vyčerpání psychických sil bojují se současným stavem lékárenství. Místo toho, aby se věnovali pacientům, tak skenují, opisují kódy z mnohdy nečitelných displejů starých mobilů. Za tárou odpovídají na dotazy na to, jaký mají doplatek, zda také mají 50% slevu z doplatků (které jsou často nulové), jak říkali v televizi, jestli v lékárně mají slevové kartičky a jaké, a proč nemají digoxin, prestarium, to či ono, protože jsou již v páté lékárně a „nikde to nemají“… Takhle bych mohl pokračovat velmi dlouho, protože problémů je mnohem více, ale bylo by to pouze nošení dříví do lesa. O finanč­ním ohodnocení se raději nebudu zmiňovat, vydalo by to na celý další článek.

To, že byl tento článek napsán, je podle mého názoru selhání jednotlivce v důsledku kolapsu systému. Pokud však je toto většinový názor budoucí generace lékárníků, pak je situace velmi vážná a měli bychom se nad sebou všichni zamyslet, co jsme nastupující generaci předali, protože důsledky ponesou všichni občané ČR včetně nás, kteří máme co do činění s naším dříve krásným a užitečným oborem. Od asistentů a profesorů na fakultách přes činovníky komory a jiných lékárenských spolků až po posledního lékárníka v zapadlé vísce.

Mgr. Tomáš KREJČÍ

Odbornost je to poslední, co nám zbývá

Jsem pravidelný přispěvovatel ČČL. Jestli někdo mé články čte, nevím. Jednou jsem takhle seděl v restauraci a lékárnice, která netušila, že u vedlejšího stolu sedí kolega, který se angažuje trochu více, mluvila právě o našem měsíčníku. Říkala, že ho používá jako podpěru kývajícího se stolu, takže ta si asi mé články nečte.

Já se vždycky snažím pročíst celý časopis. V prosincovém čísle jsem narazil na článek kolegy Šebesty. Po prvním přečtení mě zvedl ze židle. Potěšilo mě, že mi volalo několik kolegů, kteří mě upozornili na článek „Svou odbornost jsme dávno ztratili“, a to s tím, že bych právě já měl reagovat. Ano, určitě. Ale po druhém přečtení už moje reakce nebyla tak prudká. Zřejmě proto, že jsem kolegu poznal už v době svých studií a střetli jsme se v rámci našich funkcí ve studentských organizacích. Ale…

Možná bych za titulek tohoto článku vložil otazník, tedy „Svou odbornost jsme dávno ztratili?“.

Kolega celý článek vymyslel jako „provokaci“. Úspěšně. Působím v rámci ČLnK přes tři roky. Jako lékárník BENU řetězce ještě o něco déle. Sáhněte si do svědomí a přiznejte, jestli vás článek naštval, nebo ne. Mě ano. Ale každého určitě z trochu jiného důvodu. Distanční výdej? To je realita, které se neubráníme. Je to realita, se kterou se musí do budoucna počítat. I když s ní vnitřně nesouhlasím, i ostatní kolegové (nehledě na jejich zaměstnavatele) v představenstvu už jsou o tomto „problému“ ochotni diskutovat, protože tuší, že nás to nemine. V našem složitém systému to bude ještě chvíli trvat, ale tato situace nastane. Bohužel skutečnost je taková, že komora zrovna není tím hybatelem dějin ve farmacii. Jsou to bohužel mnohdy nefarmaceuti, kteří si z našeho oboru udělali obchod. Ale kde je napsáno, že zrovna distanční výdej nemůže být vázán pouze na lékárnu a farmaceuta? Německý model navíc říká, že v tak velké zemi je využíván pouze ze tří procent celkového obratu v lékárnách. Není to mnoho. A jaká bude Česká republika?

Ale článek se věnuje také zcela jinému tématu – odbornosti. Pardon, ale zde se musím výrazně ohradit. Jestli si autor myslí, že o odbornost přišel, tak ať mluví za sebe. Každý den v předních řadách otroků systému pomůžu nejednomu pacientovi, který si nevěděl rady se samoléčbou, s doporučením lékaře nebo s doporučením od jiného kolegy. Pořád si připadám velice významný třeba jen v řadě případů při terapii kašle nebo pomoci a doporučení při léčbě onkologického pacienta. Odborností žiju a poslední tři roky se snažím pro kolegy zařizovat nepřeberné množství vzdělávacích akcí, včetně garantovaných kurzů, a už ani nedokážu spočítat, kolikrát jsem byl na schůzce se zdravotními pojišťovnami. A proč se zdravotními pojišťovnami? V řadě zemí na světě je zcela běžné, že právě za odbornost se platí, a hradí se tehdy, pokud se odbornost týká prevence. Kolega, který článek psal, není členem ČLnK, a proto nemůže pracovat v žádné lékárně jako farmaceut. Je otázkou, jakou odbornost ztratil nebo ztrácí. Z mého pohledu je odbornost to poslední, co nám ještě zbývá. Úvahy o tom, zda radit pacientům podle evidence based medicine, nebo podle zisku, mi přijdou zcela scestné. Ani v jednom z velkých řetězců se tak neděje, protože nám všem jde předně hlavně o pacienta.

Co říci závěrem? Článek svůj účel splnil. Vyburcoval. Zvedl lidi ze židle, ale bude to stačit? Některé myšlenky nejsou špatné, možná to jednou tak bude, ale rozhodně je třeba, abyste vy všichni, kteří jste se z té židle zvedli, pokračovali ve snaze udržet naši odbornost na co nejvyšší úrovni.

PharmDr. Aleš NOVOSÁD


Štítky
Farmacie Farmakologie Farmaceutický asistent

Článek vyšel v časopise

Časopis českých lékárníků

Číslo 1

2019 Číslo 1

Nejčtenější v tomto čísle
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu, se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se