Nový prezident: Budeme vystupovat hrdě, přiměřeně tvrdě, ale korektně a slušně


Vyšlo v časopise: Čas. čes. lék., 91, 2019, č. 11, s. 9-12

Je pár dní po zvolení prezidentem komory? Nelituješ? Jak to vnímáš s odstupem?

Když se člověk k něčemu rozhodne, tak asi není na místě hned zase litovat. Spíš by člověk litoval, kdyby to nezkusil, takže určitě nelituju a musím říct, že se na to i docela těším.

Jak se promění Komora s novým vedením, s čím přijdete nejdřív?

Je opravdu pár dní od voleb, ty dny pro mě byly neskutečně hektické. Přesto jsem se už stihl domluvit se všemi nejdůležitějšími úředníky, v uvozovkách úředníky. Jsem v kontaktu s ministrem, s ředitelkou SÚKL, s náměstkem ministra Filipem Vrubelem, to jsou lidé, kteří jsou pro náš obor nesmírně důležití a já jsem přesvědčený, že s nimi musíme vycházet v dobrém. Ne že bychom měli být servilní, to v žádném případě, ale domluvili jsme si nějaký způsob komunikace mezi sebou, abychom si zbytečně neposílali vzkazy přes média nebo nějak podobně. Dohodnuli jsme se tak, abychom si nejdřív vzájemně napsali, zavolali a situaci si vysvětlili, dřív, než se bude něco zbytečně pouštět na veřejnost.

Komunikace se státními orgány tedy byla zásadní priorita. ­Samozřejmě budeme řešit další věci, ve vztahu k rozpočtu, jak bude fungovat sekretariát Komory atd. Tento rozhovor děláme ve chvíli, kdy máme teprve před prvním standardním zasedáním nového představenstva a tam si s kolegy musíme říct jednak, jakým způsobem si rozdělíme práci a jakým způsobem si rozdělíme i plnění usnesení sjedu, který právě proběhl, takže to je to, co nás čeká. Ale v první řadě jsem si chtěl srovnat, vzhledem k tomu, jak rychle se mění legislativa a co nás čeká, vztahy se státními orgány, to považuju za absolutní prioritu.


Aktuálně se řeší snahy o zlepšení podmínek pro lékárníky v mnoha rovinách, linkách, co z toho bude mít prioritu, respektive, co vidíš, že by se mohlo podařit dotáhnout do konce jako první?

Jako první asi budeme v nejbližších dnech řešit stanovisko ministerstva k FMD. Stanovisko takové, abychom mohli v klidu vydávat léky. Máme schůzku s náměstkem ministra a chceme se domluvit na tom, aby byl postoj ministerstva i po novém roce přijatelný pro lékárníky i pro pacienty. Bohužel FMD tady reálně existuje, není to čistě výmysl ČR, je to evropské nařízení, z toho neutečeme. Zrušit se to jednoduše nedá, všichni s tím nějak bojujeme. To je jedna z těch věcí. Další věc, kterou považuju za přínosnou a řekněme, že mám signály, že není ani zásadně problematická pro širší okruh provozovatelů, je změna systému odměňování lékárenské péče. S panem ministrem máme dohodu, o níž koneckonců mluvil i na sjezdu, že to bude řešit v první polovině příštího roku. Mělo být jít o nějaké systémové opatření, které by pomohlo stabilizovat financování lékáren. Je dobře, že tady funguje fond na podporu lékáren v nedostupných oblastech, v tuto chvíli jim to pomáhá, ale je potřeba udělat systémovou změnu, která by lékárníky odměňovala více za práci, za péči, kterou věnují pacientům a ne za to, jak drahé nebo levné léky vydají. To je způsob, který je do značné míry přežitý. Jsem trochu už pamětník a je třeba si přiznat, že jsme si to sami před jedenácti roky zkomplikovali. Zdá se ale, že znovu přichází doba, kdy víc stakeholderů přichází na to, že by to nemuselo být špatné a že je reálná šance dotáhnout to k nějakému cíli. Vím, že to nebude za půl roku nebo za rok, ale jsme v situaci, kdy s tím opravdu můžeme pohnout. Pro ministerstvo je taky důležité, pokud se to má promítnout v legislativě, abychom to probrali v první půlce příštího roku. Ale věřím, že to je jedna z těch věcí, které mohou nyní zafungovat.

Nemůžu se nezeptat, jak moc věříš slibům ministra? Případně dalších státních úředníků…

Někdo by řekl, že sliby se slibují… Ale vážně. V tuto chvíli nemám důvod veřejně prohlášeným slovům nevěřit. Samozřejmě člověk musí mít nějakou obezřetnost, to zcela nepochybně. Ale když padne nějaká dohoda a já nepotřebuju mít všechno napsané na papíře, pro mě je i podání ruky závazek pro obě strany, tak jestliže je tady v tuto chvíli nějaká podaná ruka od ministerstva, od SUKL nebo od dalších orgánů, tak jí přijímám. Ale samozřejmě beru na sebe i ten závazek, že pokud to nesplní, tak se k tomu jako Komora nějakým způsobem budeme muset ­postavit. Když něco slíbím, tak mám osobní povinnost to naplňovat a jestliže od ministerstva zazní některé přísliby, tak očekávám, že je i oni budou plnit. Myslím si, že jsou si toho taky vědomi, takže v tuto chvíli nemám důvod tomu, co třeba bylo na ­sjezdu slíbeno od ministra, nevěřit. No a uvidíme. Takže v tuto ­chvíli ­věřím. Na druhou stranu, pokud mě někdo zklame tím, že ­nedodržuje dohody, tak pak samozřejmě ten přístup bude logicky jiný.

A jak moc jsi připraven být rázný? Kam až jsi ochoten zajít, pokud sliby nebudou plněny? Jaké míry protestu, odboje, stávky atd. jsi připraven využít?

Pan magistr Cikrt, když psal o sjezdu, tak mě tuším nazval mužem kompromisu. Kompromis někdo vnímá, že je bezbřehý, ale on není bezbřehý, má nějaké hranice, a není to slabost. Ať chceme nebo nechceme, tak toto už se týká svým způsobem politiky a politika je o hledání kompromisů a já ten kompromis vidím i jako hledání nějakého věcného řešení. Všechno má své limity. Musím říct, že není moc lidí v mém okolí, kteří vědí, jak to vypadá, když se opravdu hodně naštvu.


Není to škoda?

Myslím si, že to není škoda, to je až krajní řešení. Na druhou stranu dokážu ve věcech jednat zatvrzele a cílevědomě, což si myslím, že je důležité právě pro hledání společných řešení. ­Koneckonců my jsme stav, který je vzdělaný, jsme stav, který by se měl prezentovat hrdě, nemá smysl se před kýmkoliv ponižovat. S tím souvisí, že musíme i vůči těm státním orgánům vystupovat hrdě, přiměřeně tvrdě, ale korektně a slušně. Nelíbilo se mi třeba historicky na některých sjezdech, že tam v rámci kritiky zaznívaly až vulgarity, to mi prostě vadí. S úředníky jsem zvyklý se bavit i tak, že mám fakta podložená čísly, konkrétními věcmi, a ono se jim pak taky jedná hůř, když musí vyvracet věci, které vyplývají z jejich vlastních statistik. Kompromis je pro mě win-win strategie, tedy dohoda musí mít pro obě strany nějakou výhodu, aby se žádná strana necítila dohodou poškozena, to by bylo špatně. Kompromis nemůže být porážka a nemůže to být slabost.

Takový „historický“ rozhovor je určitě i příležitostí popsat, koho vlastně zastupuješ, kdo jsou ti „lékárníci“?

To je docela složité. V první řadě Komora zastupuje lékárníky. Lékárníků je široké spektrum. Zpravidla to bývá členěno, jestli ten či onen pracuje tam či onde. Přiznám se, že to úplně nemám rád. Protože základní zájmy všech lékárníků jsou, jestli ne totožné, tak poměrně blízké, ať se to týká odměňování, ať se to týká péče o pacienta, ať se to týká dalších věcí v našem profesním životě. Například hrozně nemám rád takové to: Já jsem byl zvolen ZA… Není to přece pravda, volby jsou tajné a když má někdo většinu hlasů, tak není zvolen ZA nějakou skupinu, je prostě zvolen lékárníky a je zvolen pro to, aby hájil jejich zájmy. Vím, že ty zájmy nikdy nebudou úplně stejné a je na nás všech, abychom se bavili o nějakém společném řešení, a dostáváme se zase k tomu kompromisu, k řešení, které bude pro všechny přijatelné. A vlastně z tohoto důvodu je docela dobře, že je představenstvo navoleno takhle barevně a že si každý ze segmentů může říct k věcem své slovo a uplatnit svůj pohled. Strašně rád chodím přednášet studentům nebo na Mladé lékárníky, protože tam se objevuje spousta inspirace, spousta zajímavých názorů, které už člověka třeba nenapadnou nebo jenom proto, že se na to dívá trochu z jiného úhlu pohledu. Najednou zjistí, že ten pohled toho druhého je taky zajímavý a že se to dá dobře využít…


Takže když jdeš třeba právě dneska do bojovné arény pořadu Máte slovo, tak za koho se tam budeš bít, koho reprezentovat?

Samozřejmě všechny lékárníky. A taky pacienty, protože na ně se někdy tak trochu zapomíná. A tady na tom místě současně říkám, že zůstanu i nadále lékárníkem. Možná to někde někdy důrazně nezaznělo, ale jsem přesvědčený, že i nejvyšší představitelé Komory by měli být i lékárníci za tárou a měli by v nějakém úvazku pravidelně pracovat v lékárně, ne formálně, ale tak, aby zůstali v kontaktu s pacienty.

Dá se to fyzicky zvládnout?

Dá se to určitě zvládnout. Když si s kolegy dobře rozdělíme práci a kompetence. Je to o vzájemné důvěře, o tom, že budou pracovní skupiny pro ostatní členy představenstva připravovat podklady. Dá se to zvládnout, nehledě na to, že ta funkce je skutečně fulltime job. Fulltime job se vším všudy a lékárna do toho zapadá, ta musí být součástí této práce, protože se nechci v žádném případě dostat do situace, že mi někdo z mých oponentů třeba někde na ministerstvu ukáže, že o tom ví víc, než já. To se nesmí stát, proto musí člověk zůstat v kontaktu s pacienty, být s nimi, znát problémy lékárny zblízka, už jsem to říkal mnohokrát, že jednou si to zažít, je lepší, než o tom stokrát slyšet a to je jasná pravda.

Sjezd odmítl zvýšení příspěvků a schválil schodkový rozpočet s tím, ať si s tím coby nové vedení nějak poradíte. Jak si s tím poradíte? Zrušíte Časopis?

To bude těžké. Na sjezdu zaznělo mnohé. Když děláme rozhovor pro Časopis, tak musím říct, že jsem části té diskuze nebyl přítomen, protože jsem měl povinnosti vůči médiím. Ale z toho, co tam zaznělo a co jsem slyšel, se jednoznačně přikláním k závěru, že by Časopis měl zůstat v té papírové podobě, v jaké je, tištěný, klasicky, že to je něco, co po nás zůstává do historie, že to je něco, co dokumentuje naši práci. A říkám to s tím vědomím, že jsem Časopis po několik měsíců taky vedl, takže vím, co to obnáší. Je to pro mě zkušenost, kterou mám a mluvím svým způsobem zevnitř. Kdo tu svou historii ztratí, tak není. Vím, že se elektronická média vyvíjí naprosto bouřlivě, ale tohle si myslím, že by byl špatný krok, že tohle bychom neměli dělat. Profesní časopis je něco, co by po nás mělo zůstat, aby naši viděli potomci, jakým způsobem jsme pracovali, jaké jsme měli problémy. V elektronickém prostoru, který je ohromný a vlastně nekonečný, se tyhle informace rychle ztratí a to netrvá ani rok, ani měsíc, ani týden a po té informaci neštěkne ani pes a nikdy nikdo to nebude nikde vyhledávat. Takže v tomhle jsem jednoznačně pro, aby časopis zůstal v tištěné podobě. Spíše si myslím, že by se mohlo a mělo diskutovat o obsahu, jaké rubriky tam mají dneska smysl, jaké třeba už ne a co by bylo dobré přinést nového, což je spíš inspirace pro tebe...


Děkuji. Každopádně asi zrušení nebo nezrušení tištěné verze Časopisu stejně není to „zázračné řešení“, které by nějak systémově a trvaleji změnilo hospodaření Komory…

Nepochybně to budeme muset rozebrat na novém představenstvu. V první řadě se musíme sejít s naší daňovou kanceláří, ale myslím ne sejít se v duchu, že si lidově řečeno sedneme ke stolu a kávě, ale uděláme opravdu velkou analýzu, kde, za co a jak komora utrácí. To pokládám za nezbytné pro to, abychom si řekli, jak pokračovat dál, jak by se představenstvo mělo rozhodnout v jednotlivých kapitolách, a je jedno, jestli to je kapitola PR, vzdělávání nebo něco jiného… Současně neříkám, že něco z toho je zásadně špatně, ale musíme mít přesný přehled. Do toho teď běží nějaká jednání ohledně sponzoringu vzdělávacích akcí, to bude taky důležité, co se podaří a nepodaří zajistit pro příští rok, protože abych pravdu řekl, tak firmy jsou na peníze čím dál tím obezřetnější. Nebude to tedy úplně jednoduché. Na druhou stranu nemá smysl nesmyslně šetřit a ořezat činnosti do té míry, že to začne dělat problémy nám ve vedení a sekretariátu v jeho práci, nebo v nějakém servisu vůči členům, to si nemůžeme dovolit, to radši nechť je o něco deficitní ten rozpočet. Je pravda, že nemám rád zadlužování se, že jsem to nikdy v životě osobně nijak nedělal. Je málo věcí, na které jsem si v životě půjčil, ale to byly věci, které byly důležité a zdůvodnitelné, dohromady bych to napočítal tak na prstech jedné ruky.

Není vlastně dobře, že to sjezd takhle schválil, že to bude alespoň motivace hledat rezervy?

To se asi teprve ukáže. Ale když jsem do toho šel, tak jsem měl stejně v plánu udělat nějakou revizi. Z té taky vypadne, co je podstatné a co ne. To by se stalo i bez ohledu na sjezd, ale možná, že se na to teď podíváme ještě podrobněji, to ano. Ale můžeme se na to dívat z obou stran. Řekněme dobře, udělalo se takhle, přinutí nás to víc šetřit. Druhá stránka je ale ta, že ve stávajícím deficitu si utrácíme nějakou finanční zásobu, kterou máme a která taky není nekonečná, co si budeme povídat. A pokud budeme chtít nebo potřebovat řešit sídlo, což je taky jeden z úkolů sjezdu, tak bych nerad, abychom se dostali do situace, že se budeme muset zadlužovat a pak nás to ve výsledku vyjde třeba i dráž. I na to je dobré myslet dopředu, není žádným tajemstvím, mluvíme o tom už nějakou dobu, že se do stávajícího sídla vejdeme jen velmi těžko, takže toto je druhá strana mince. Vždycky se snažím vážit pro a proti, co je výhodnější i z dlouho­dobějšího hlediska. On ten finanční polštář z minulých let už není zas tak velký a musíme se k němu chovat velmi obezřetně.

Jak funguje sekretariát Komory?

Podle mě funguje dobře a musím říct, že to je pro mě velké ště stí, že se na něj mohu spolehnout, servis i pro mé ­zapojení do nové funkce je ohromný. Za mě je současný sekretariát ve vynikajícím stavu. Možná bychom o tom měli nějakou novou formou dát vědět členům Komory, protože mám zkušenost, že když věci fungují, tak to vypadá, že fungují víceméně samy, bez práce, že to jen tak v poklidu pluje po řece bez problémů. Samozřejmě to tak není. Za veškerou aktivitou, o kterou se stará sekretariát, za celým tím servisem, který je pro členy ve všech oblastech, počínaje vzděláváním, konče licencemi, za vším, co se tady řeší, jsou konkrétní lidé, kteří dělají konkrétní práci a že té práce opravdu nemají málo.

A co rodina, teď to asi bude těžké.

Rodina je pro mě základ života a především jí musím poděkovat za to, čeho jsem dosáhnul a jak je tolerantní. Pravda, manželka je lékárnice, takže ví, o co jde, a v práci pro komoru mě vždycky podporovala, byť to pro ni asi někdy nebylo lehké, protože viděla, co, kdy a jak dělám, kdy se třeba vracím domů a že mě některé věci eufemisticky řečeno nedělají radost. Ale třeba se nám podaří využít okolností ke společnému objevování Prahy, v tom máme rezervy. Bude to možná složitější, ale linka Olomouc – Praha je dnes už poměrně rychlá a věřím, že se to dá zvládnout. Rodina je taková tichá podpora, která za člověkem stojí a která mu pomáhá. Když přijde domů, vidí, jak se na něj děti vrhnou, to je něco, co se nedá popsat, to je přesně o tom prožitku, který člověka nabíjí. Za to opravdu všem děkuju, bez nich bych toho nedosáhl. Stejně jako bez přátel, kteří jsou kolem mě a kteří mi pomáhali, podporovali, třeba ve chvílích, kdy mně nebylo úplně hej, tak mi vždycky dokázali pomoct, pozvednout, podat ruku. Bez toho to nejde. Byť to někdy vypadá tak, že je prezident solitér, ale pro mě to není práce jednotlivce, to musí dělat víc lidí dohromady, těch „neviditelných“, kteří jsou v pozadí, stejně jako tady na sekretariátu, kde dělají spoustu černé, neviditelné práce a bez ní to nikdy nešlo. Toho jsem si vědom velmi dobře. A všichni tihle lidé zaslouží ohromné ocenění, ohromné poděkování nejen ode mě, ale zasloužili by si i poděkování od ostatních lékárníků, protože jak říkám, věci sice fungují zdánlivě ­samozřejmě, ale samozřejmé to není, musíme o ně dobře pečovat.

Jak by měla vypadat Komora, až budeš opouštět funkci prezidenta?

Je to otázka vize a toho, co si člověk představuje pod pojmem Komora. Pokud si vezmu prostředí, kde teď sedíme, tak aby tady byl pořád kolektiv slušných pracovitých lidí, kteří táhnou za jeden provaz a kteří dělají pro lékárníky skvělý servis. A Komora jako lékárníci? Aby lékárenství fungovalo tak, jak ho většinově chceme, aby bylo zajištěno jeho financování, aby bylo spravedlivější než je dnes, aby se nám aspoň podařilo přiblížit a nejlépe dotáhnout dlouhodobější cíle, které se nám prolínají sjezdy už mnoho let zpátky. Moc bych si přál, aby si lékárníci k sobě hledali a našli cestu napříč oborem, protože hledání cesty, naslouchání tomu druhému člověka vlastně velmi rozvíjí dál a tím se posunou všichni ve své mysli a v tom, jak budou jednat. Samozřejmě bych si přál, abychom naše povolání, protože děláme vlastně rozhovor téměř třicet let po Sametové revoluci a skoro stejnou dobu je tady s námi Komora, zůstalo svobodné, abychom si udrželi svobodu v myšlení, svobodu v rozhodování, svobodu v péči o pacienta. Samozřejmě bych si přál, aby si pacienti, pokud by se měli rozhodovat, rozhodovali mezi námi na základě toho, kdo jim jakou péči poskytuje z hlediska odborné stránky. Chtěl bych, abychom se posunuli dál v rozvoji odborných služeb, protože budoucnost není jenom výdej v lékárně, technologie postupují neskutečně rychle dál. Určitě pro mě zůstává zásadní osobní kontakt lékárníka s pacientem, ten nesmíme ztratit. Kdysi jsem v jedné přednášce řekl, že náš nejlepší PR je těch 8 tisíc, dneska už přes 9 tisíc lékárníků za tárou. Ten se nedá nahradit žádnou, sebepromyšlenější kampaní. Protože si dobře pamatuji situaci po opakované dehonestaci našeho stavu před více než 10 lety, tak si ale troufnu závěrem říct, že nás dnes veřejnost vnímá mnohem příznivěji a to je pro mě povzbuzením, že se dlouhodobá slušná práce vyplácí.

Zdeněk Pokorný


Štítky
Farmacie Farmakologie Farmaceutický asistent

Článek vyšel v časopise

Časopis českých lékárníků

Číslo 11

2019 Číslo 11

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se