Tatínek navštívil maminky

O Lékárnicích maminkách jsme poslední dobou psali v časopise mnohokrát. Ještě jsme ale nezkusili, co se stane, když se na jejich akci vypraví nelékárník a navíc tatínek.

Takže uprostřed dnes již zarostlého a zatepleného českolipského sídliště z dob uranové „slávy“, s dobově banálním názvem Sever, se schovává Slůně, rodinné centrum, ve kterém se některá setkání maminek konají.

Jako když vstoupíte do většího dětského pokoje se spoustou hraček, krabic, různých sedacích příležitostí a v tom pokoji posedává polehává kromě několika dětí předškolního věku i deset maminek věku příjemně postgraduálního.

Začíná seminář, beseda, setkání, maminka lékárnice Saša Hašková spouští prezentaci na téma Nachlazení –⁠ nutné zlo? V žádném případě nejde o monolog, maminky se hned ptají, jak naložit s různými projevy nachlazení, rýmy, kašle, jakou medikaci na různé neduhy tohoto typu použít a jakou ne, přestože je internet nebo i jejich okolí doporučuje coby zaručené. ­Diskutuje se na téma, kdy, proč a jak použít ibalgin, paralen, jak dlouho nechat pracovat horečku a kdy už proti ní zasáhnout. Magistra Hašková zdůrazňuje přirozené, ověřené a pokud možno jednoduché postupy a co se týče řešení nachlazení, rýmy, kašle spíše návrat k tradičním metodám našich babiček a prababiček. (Dědečků i pradědečků, dodávám si já.) Maminky taky většinou souhlasně přikyvují, když se mluví o tom, že není nutné pokládat dítě za nějak výjimečně nemocné, se sníženou imunitou, pokud prodělá za rok šest až osm respiračních onemocnění. „To je normální a v pořádku a není potřeba se tím nějak dlouhodobě znepokojovat,“ říká maminka lékárnice Saša. Diskutuje se o imunitě a o tom, v jakém okamžiku se nebát zavolat záchranku, „kde vám minimálně odborně poradí a vy můžete být ve větším klidu.“ Na přetřes přijde i potřeba dobrého vztahu se „svým“ lékárníkem, jehož odbornost by maminky měly více využívat, nebát se ho zeptat na konkrétní léčivé přípravky, případně požádat o doporučení přírodních postupů.

O monolog nejde i z toho důvodu, že celou dobu si přítomné děti žijí svým vlastním životem a rozdíl mezi suchým a vlhkým kašlem je rozhodně netrápí.

Nejdřív je tatínek trochu zaskočen, ale brzy se přesune pár let dozadu a připomene si, že jeho synek taky nebyl úplně tiše sedícím dítětem a že malé halasící, křičící a pobíhající děti holt k tatínkům a maminkám patří.

Rozdíl je pravda trochu v tom, že tatínek nevládne schopností utišit hladového potomka tím nejlepším, imunitu zvyšujícím přípravkem, jaký existuje. Ano, během besedy občas proběhne nenápadné kojení, které dodává celkové atmosféře zvláštní kouzlo.

„Začalo to tím, že já sama jsem nosila na besedy jedno svoje dítě v šátku,“ vypráví Saša. A říkala jsem maminkám, děti berte s sebou, jsou naší součástí. Nicméně první náraz byl patnáct maminek, každá měla jedno dvě děti, já jsem z toho ochraptěla a polovina maminek z toho nic neměla. Zpětná vazba byla, že perfektní, ale „půlku věcí jsme neslyšely“. Už od druhého setkání jsme věděly, že to musíme stáhnout a na ty děti mít jenom nějakou omezenou kapacitu, domluvenou dopředu.“

Tatínek si ale všímá, že některé maminky se znají a vzájemně si i s dětmi vypomáhají, uklidňují je a nikdo se nezlobí a neuráží, ačkoliv je někdy těžké slyšet přednášející.

Jak moc se utíká od tématu?

„Tak asi dvaceti procenty vždy utečeme od tématu a myslím, že to je dobře. Je to už moje asi patnáctá beseda na téma nachlazení a pokaždé řešíme i něco jiného, většinou očkování, chřipky, biogáju, vigantol, tím nečekaným je pro mě beseda zajímavá a pro maminky doufám taky.“

A tatínkové mají vstup dovolen?

„Mají, mají, ale nehlásí se. Já jsem třeba ještě žádného neměla, ale kolegyně v Olomouci hrdě hlásila, že už se jeden přihlásil...“

Obracím se na maminky Terezu a Nikolu. Měly pro vás ty dvě hodiny povídání smysl?

Tereza: „Určitě to mělo smysl, budeme vědět, jak postupovat při rýmě… mně se třeba líbilo zdůrazňování přírodních léků…“

Nikola: „Já minule, jak byl kluk nemocný, tak jsem jela k doktorovi, tam jsme hodinu a půl čekaly mezi chrchlajícíma dětma, pak jsem stejně šla ještě do lékárny a stejně jsme to nakonec řešily především tam.“

Je pro vás důležité, že Alexandra je nejen lékárnice, ale i maminka?

Obě:„To rozhodně, to je zásadní. My jsme třeba taky měly nějaké názory, ale pak jsme se staly maminkami a bylo to úplně jinak.“

Přišly byste, kdybych vám něco úplně podobného říkal já, ­tatínek nelékárník?

Obě, velmi souhlasně: „No to asi ne. Já teda určitě ne!

Tatínek nelékárník chápe a nenápadně se vytrácí. S pocitem, že svět je v pořádku…

Zdeněk Pokorný