Editorial

Letošní ohňostroj zůstane dlouho nezapomenut. To, co rozsvítilo lékárny na přelomu roku, byla neuvěřitelná paleta barev, tvarů a rachotu. Mnozí pejskové se třesou ještě teď.

Ze svátečních lékáren se stalo bojiště, jaké pamětníci nepamatují. Nekončící fronta, nedostatek munice, zbraní, spánku, všichni nervní a infikovaní. Výpadky, kteréžto slovo vypadá, že jde o výjimečné události. Možná by se mělo spíš říkat VÝPADEK, jeden, velký, trvalý, zoufalý. Do toho chřipková epidemie a snaha národa zásobit se na několik let dopředu.

Je to celosvětová záležitost, utěšují nás generálové. My nic, my muzikanti. Lékárníci ale tuší, že tenhle akord je trochu kakofonní. Samozřejmě je na vině výroba v Číně, Indii, Asii, ale díl zodpovědnosti drží i zasněně utopická EU. Průzračnost takové argumentace ovšem kalí i desetiletí neřešené problémy českého zdravotnictví, především problematická cenotvorba léků. Držíme se rezavého zábradlí, které už dávno nedrží ve zdi. Proč řada léků nechybí kousek za hranicemi? Proč se nabízí zahraniční dovozci, ale když zjistí, jaké jsou u nás regulované ceny, o charitativní byznys nemají zájem? Proč pojišťovny hradí za týdenní antibiotickou léčbu 150 korun a za Lagevrio na mírný a středně těžký covid-19 platí 19 tisíc? Čeho je asi pak logicky nedostatek?

Je jisté, že současné vedení ministerstva zdravotnictví přišlo k této situaci jako blahoslavený císař Karel I. ke světové válce. Snaha řešit nezpůsobenou probíhající řež, je evidentní. Nicméně se nesmí zapomenout, že důvody jejího vzniku jsou hlavně u nás a nikdo se světovým lékovým mírem na podnose nepřijde.

Zákopová válka mezitím pokračuje. Smyslem zákopové války asi nikdy nebylo zvítězit, ale přežít. A lékárny přežijí. Dokonce se zdá, že by rok 2023 nemusel být z těch nejhorších. Lidé si všímají, že se bez lékáren neobejdou. A dokonce i první ministr už lékárníkům veřejně poděkoval a ocenil jejich práci. Přeji nám všem v novém roce hodně zdraví a naděje!

Zdeněk POKORNÝ