Gastroskopie z pohledu lékárníka

Omeprazol, Itoprid, Buscopan injekce či lidocainový sprej, jsou jen krátkým seznamem léků, které nám často proplouvají pod rukama a kterými pravidelně zásobujeme buď pacienty nebo na žádanku přímo oddělení gastroenterologie, specializovaného pracoviště zaměřeného na péči o neduhy spojené se zažívacím ústrojím.

My, moudří lékárníci víceméně víme, k čemu všemu tyto léky slouží, na jaké indikace se používají a jak by je měli naši pacienti správně používat, aby byla léčba maximálně efektivní, bezpečná a účinná. Málokdo z nás ale vidí na úplný začátek celého procesu. Přitom, jako správní lékárníci, bychom měli znát vše do detailu, včetně diagnostických metod, které dotyčného lékaře vedly k předepsání obyčejného inhibitoru protonové pumpy nebo prokinetika. A konečně, kam sakryš mizí tuny gázových přířezů, které musíme neustále dokola objednávat? A to nemluvím o jednorázových rukavicích. Takže omeprazole, odkud pochází racionalita tvého použití a správné indikace?

Zapomeňme nyní na činy některých praktických lékařů (není pravidlem), kteří střílí omeprazolem od boku po každém, kdo si jen trochu „užbluňkne“. V případě zažívacích potíží spojených s tzv. „škrundáním“ (spasmy) v břiše, nadměrnou plynatostí nebo hlasitým říháním se můžeme totiž na základě doporučení od pečlivého praktického lékaře ocitnout až u gastroenterologa. S velkou pravděpodobností nás pak bude čekat vyšetření zvané esofagogastroduodenoskopie, zjednodušeně gastroskopie.

Královská disciplína všech diagnostických metod. Strašák strašáků téměř u všech pacientů. Já ji zažil na vlastní žaludek, a tak se o své dojmy s vámi rád podělím.

Bylo nebylo, břicho bolelo…

Onoho sychravého pondělí, kdy jsem se po šichtě, zcela vysílen, dobelhal z lékárny domů, nevymyslel jsem nic lepšího, než že zakončím náročný den výtečnou manželčinou bramborovou polévkou (neplavala v ní, jen ji vařila), monstrózní jitrnicí a to celé dokonám obří porcí dietní vanilkové zmrzliny. Následovala probdělá noc, z větší části strávená na záchodové míse. Objevilo se ono škrundání, které bylo opravdu nesnesitelné. Zprvu jsem si myslel, že jsem se určitě musel přiotrávit nějakou tou prašivkou a že je se mnou amen. Když ovšem křeče trvaly několik dní, houbovou otravu jsem zcela vyloučil. Muselo to být tou zpropadenou jitrnicí!

Nadcházející dny potíže neustávaly, naopak se spíše zhoršovaly. Každé jídlo pro mě bylo utrpením, znamenalo nový kolotoč křečí a nevolnosti a vyvrcholilo návštěvou mé praktické lékařky (velice milé a šikovné). I zdánlivě neškodné křeče v žaludku se mohou totiž časem zvrhnout v nepříjemné komplikace, jako je vřed či nádor, a je proto dobré jít tomu zdraví trochu naproti a nic nepodcenit. V mém případě následovala návštěva gastroenterologie a rezervace termínu na již zmíněnou gastroskopii. Podezřelé úšklebky od mé praktické lékařky, když mi vypisovala žádanku ve smyslu: „Vážně to chcete?“, „Nerozmyslíte si to ještě?“, „Omeprazol to jistí, tím jsme si jistí,“, a „Na to bych sama nešla, pane magistře,“, se mi zdály krajně podezřelé a možná mě měly od mého úmyslu odradit. Bohužel neodradily, bral jsem to tehdy s úsměvem a naivní představou, že jde o neškodné vyšetření, něco jako příjemný ultrazvuk varlat. Ano, jsme si jistí. Nejsme přece zbabělci, co se z nějaké hadičky hned sesypou. Ne, gastroskopie teď nebo nikdy. Mám doma tři hladové krky, musím být zdravý jako řípa, vyhlašuji konec škrundání. Maximalizace prevence je u mě na prvním místě.

Nejprve ke gastroskopii samotné. Jde o vyšetřovací metodu, při které lékař pomocí tenkého, zdůrazňuji „tenkého“, ohebného přístroje zvaného endoskop zkoumá vnitřek horní části trávicího traktu – konkrétně jícen, žaludek a dvanáctník. Endoskop je vybaven světlem a kamerou, díky čemuž může lékař na monitoru vidět sliznici těchto orgánů a případně odhalit abnormality, jako jsou záněty, vředy, krvácení, polypy nebo nádory. Často se během gastroskopie odebírají vzorky tkáně (biopsie) k dalšímu vyšetření, například na přítomnost bakterie Helicobacter pylori.

Je nutné, aby pacient minimálně 6–8 hodin před vyšetřením nejedl (a nepil), aby byl žaludek prázdný. Zákrok samotný trvá obvykle 5–15 minut a provádí se v ambulanci nebo na endoskopickém pracovišti. Pacient leží na levém boku. Ke zmírnění pocitu dávení se často aplikuje lokální anestetikum do krku (např. sprej s lidokainem) a někdy i mírné sedativum či spasmolytikum (injekčně nebo intravenózně), aby byl zákrok příjemnější. Někteří pacienti zůstávají při vědomí, jiní jsou v lehkém polospánku. Do úst pacienta se vloží plastový chránič, aby se zabránilo skousnutí endoskopu. Poté lékař opatrně zavede endoskop přes ústa a jícen do žaludku a dvanáctníku. Po vyšetření může být krk lehce podrážděný nebo můžete cítit nadýmání, ale tyto pocity obvykle rychle mizí. Jíst a pít lze zpravidla po 1–2 hodinách, pokud lékař neurčí jinak.

Teorii bychom měli, teď ještě praxe. Nejprve načerpáme moudra a zkušenosti u někoho, kdo tento zákrok již absolvoval. Dojmy z první ruky nemůže nic nahradit. Zeptám se proto naší babičky:

„Babi, ta gastroskopie, jak jsi byla před rokem, bylo to v pohodě nebo to bylo nepříjemné?“ následuje její odpověď: „Nic to není, bylo to úplně v pohodě,“ výborně. Pro jistotu ještě skoukneme několik videí s vezíry polykajícími meče a plivajícími oheň.

Dodáme si tak dostatečnou odvahu a jde se na to!

V ordinaci si sednu na lehátko, sestřička mi do krku stříkne několik dávek lidokainového spreje a počkáme, dokud nezabere. Mezitím s paní doktorkou probíráme počasí, neschopnost pojišťoven a také to, že vezír nejprve spolkne pochvu (obal) a až poté meč, ale i tak z toho vyplyne, že je to nezdravé a nebezpečné povolání, protože může dojít k poškození dolního jícnového svěrače a chronickému refluxu.

„Lehněte si prosím na bok, pane magistře, skloňte trochu bradu, tááááák,“ instruuje mě sestřička, hlavu mi podloží dvěma kousky přířezů a jeden mi dá opatrně na tričko, abych si ho náhodou nezašpinil, „tohle zkousněte, nebude to vůbec bolet, dýchejte zhluboka a pomalu.“