Nový začátek – možná si natluču, ale každopádně nechci zmeškat šanci
Vyšlo v časopise:
Čas. čes. lék., 98, 2026, č. 9, s. 10-14
To lidské moře nezná odpočinu, ty též ho neznej, stále měj se k činu! Napsal pěkně klasik. Odpočinu neznají ani ti, kteří se vydávají na tenký led nového začátku. Mezi lékárníky jsou to i ti, kteří nedbají na mnohá varování, strašení a útrpné pohledy a plní si sen mít vlastní lékárnu. Patří mezi ně i magistr Michal Klivický z Jindřichova Hradce.
Nebude to příliš originální, ale začněme otázkou,
kterou dostali respondenti ankety Zeptali jsme se.
Co si představíte, když se řekne Nový začátek?
Co byste ve svém životě pokládali za Nový začátek?
Mohlo by to být třeba otevření vlastní lékárny,
změna zaměstnavatele, získávání nových odborností?
Pro mě asi nový začátek znamená vyběhnout ze zajetých kolejí a zkusit něco nového, co třeba člověk chtěl vyzkoušet celý život a když přišla šance, odhodlal se jí využít.
Jaká šance k vám přišla?
Ke mně šance přišla naprostou náhodou. Potkali jsme se s kamarádkou mojí manželky, která je lékárnice, a z legrace se mě zeptala, jestli by Benu, kde jsem tehdy pracoval, nechtělo novou lékárnu, že ví o jednom dobrém místě. A já jsem z legrace odpověděl: Co Benu?! Já bych chtěl lékárnu! A ona se nad tím zamyslela a řekla: No vlastně proč ne… A zkontaktovala mě s jejím kamarádem, což byl zároveň majitel objektu, ve kterém by se mohla lékárna otevřít. A my už jsme to pak domluvili.
Zní to velmi snadně… Co na tom bylo nejtěžší?
Těžké bylo čekání, protože naše úvodní setkání proběhlo už skoro před třemi lety a od té doby se to hodně odkládalo a odkládalo, takže nejtěžší byla nejistota, jestli se to opravdu uskuteční.
Co bránilo, abyste lékárnu otevřel dřív?
Nejvíc asi trvající dostavba a rekonstrukce domu, což se pořád protahovalo.
Kolik musí mít člověk financí, aby si mohl otevřít lékárnu?
Moje náklady se pohybují kolem milionu bez zboží. Na vybavení, dělal jsem tu i podlahy, nejvíc peněz stála oficína, nábytek. Navrhoval jsem si to sám, ale objevil jsem docela kreativního truhláře, který mi s tím pomohl.
A co se vám vůbec v životě přihodilo, že si ho chcete tak zkomplikovat a otevřít si vlastní lékárnu?
Přece jen asi jako lékárník mám v sobě touhu se osamostatnit, i když byla hodně potlačovaná v dobách, kdy jsem o tom moc nepřemýšlel. Ale když jsem dostal šanci a zamyslel se nad tím víc, řekl jsem si: „Proč ne?“ A přišlo to v dobrou dobu, už jsem měl dokončenou stavbu vlastního domu a najednou se neměl čemu dál věnovat, tak jsem si říkal, že to můžu zkusit.
Měl jste nějaký vzor v rodině?
Ne, rodina neměla s lékárenstvím nic společného. To, že se to stalo tady na sídlišti v Jindřichově Hradci, nebyla moje volba, to bylo spojené s onou šancí v nově budované poliklinice. Pocházím z Jindřichova Hradce, tady na sídlišti jsem kdysi i chvíli bydlel, tak jsem rád, že to můžu uskutečnit právě tady.
V Jindřichově Hradci je nicméně na 20 tisíc obyvatel sedm osm lékáren, což není málo. Neuvažoval jste o tom, že si najdete nějaké jiné místo, kde nebude ta hustota tak velká?
Jak jsem říkal, předtím jsem neuvažoval, že bych měl vlastní lékárnu, takže jsem to aktivně nehledal. Ale myslím si, že tady v okolí jsou všechna menší města a vesnice docela obsazené a šance najít volné místo pro novou lékárnu je naprosto minimální. Takže se mi zdá, že jediná možnost je, když jde o nový objekt, poliklinika s lékaři, ještě náhodou na místě, kde lékárny v nejbližším okolí nejsou. Tady mi to smysl dává.
Poliklinika vypadá nicméně zatím dost prázdně, co by v ní časem mělo být?
V ideálním případě je tady místo třeba pro deset ordinací.
Sice jich tu ještě moc není, ale mění se to každým dnem. Poliklinika je teprve krátce otevřená.
Kdy otevíráte?
Původně jsem chtěl otevřít už 1. září, ale není to tak jednoduché, vždycky se to na něčem zdrží. Teď nemám pevný termín, prostě až bude všechno hotové, což předpokládám tak během 14 dnů, včetně prvního závozu léků.
Jak jste domluvený s distributory?
Zatím mám jenom jednoho, někteří vůbec nereagovali a ne všechny jsem zatím oslovil.
Jaká je struktura lékáren v Jindřichově Hradci?
Jakou mají zkušenost ostatní nezávislí lékárníci?
Tady jsou dvě soukromé lékárny, které fungují už dlouho. Jedna je u nemocnice, druhá na menší poliklinice, kde mají lékaře, kteří je uživí. Na běžné ulici už tady žádná soukromá není. Ale zrovna s lékárníky ze zdejších soukromých lékáren se úplně neznám, tak moc nevím. Inspirací mi byla ale lékárna v Nové Bystřici, kde teď bydlím. Je to místo tak akorát na jednu malou lékárnu. Nějaký čas jsem tam vypomáhal a poznal, že to jde. Že je stále ještě možné mít a udržet nezávislou lékárnu.
Čím chcete zaujmout a lišit se od ostatních lékáren?
Otevřete, budete stát před prvními pacienty, jak je chcete získat, aby se k vám vraceli?
Určitě je nemůžu zaujmout cenou, velmi rychle jsem pochopil, že to nepůjde. Snažil jsem se odlišit lékárnu už třeba oficínou, kterou jsem se rozhodl udělat trochu jinak. Myslím, že někteří lidé budou slyšet i na to, že nebudu dělat, co dělají řetězce. Nebudu zaměňovat, ani jim nutit privátní značky. Nevím samozřejmě, kolik lidí tím oslovím, ale doufám, že aspoň někoho ano.
Vy máte právě dlouhou zkušenost z práce v řetězcích a jiných větších lékárnách, můžete to nějak srovnat? Je to pro vás i nějaká zkušenost, kdy si říkáte, kudy chcete nebo rozhodně nechcete jít?
Nechci určitě převzít, že v řetězcích přichází příkazy shora, co musí lékárníci dělat, co musí vydávat, co prodávat. Ten tlak se přece jen trochu přenáší i na pacienty, kteří dost často neodejdou s tím, pro co přišli. To bych určitě ve své lékárně nechtěl. Zdá se mi, že řetězcové lékárny se odklánějí od toho, aby byly zdravotnickým zařízením, mnohem víc je to obchod. Je to o reklamě, o kartičkách a podobných věcech a lékárenství je do jisté míry upozaďované. To bych chtěl dělat jinak. Jestli s takovým přístupem můžu dneska uspět, ale ještě nevím.
Kolik času dáte tomu, abyste si mohl říct, že jste uspěl nebo neuspěl?
Pokud to nebude hodně špatné, tak dva roky, po kterých bych to chtěl vyhodnotit. Taky bych dlouhodobě nechtěl být v lékárně úplně sám. Pokud do dvou let nebudu schopen zaplatit alespoň část dalšího úvazku magistra, asi nebude dávat smysl pokračovat.
Budete připravovat magistraliter?
Když bude poptávka, rád. Zdejší nemocniční lékárna připravuje, ale jinak asi už nikdo přímo v lékárně nepřipravuje. Bude to ale asi spíš o lékařích, když tu bude ordinovat kožní, budu rád připravovat. Jinak se to asi moc nevyplatí.
Jaké máte zkušenosti se spolupráci s lékaři?
Nevzpomínám si, že bych měl nějaký zásadní konflikt, telefonátů byla samozřejmě spousta, to zná každý lékárník. Některé byly příjemnější, některé méně, ale zásadní problém jsem nikdy neměl. Tady je zatím jenom zubařka, na další lékaře se čeká.
Kolik takových nových začátků už máte v životě za sebou? Kolikrát jste vykročil na mírně zamrzlý rybník a nevěděl,
jestli se propadnete nebo ne?
Asi žádné zvláštní velké zlomy jsem v životě neměl.
Všechno to tak nějak postupně následovalo. Toto je pro mě asi největší nový začátek.
Máte z toho obavy?
Určitě mám, ale už jsem se jednou rozhodl, že to udělám a zatím nenastala žádná skutečnost, kde bych cítil nebezpečí nebo ohrožení. Je to spíš takové očekávání než vysloveně obavy.
Letos budete delegátem komorového sjezdu, jak se díváte na současnou situaci v českém lékárenství?
Samozřejmě čelí mnoha výzvám. Ohledně Komory si myslím, že se k tomu staví správně a že věci řeší aktivně, jak se dá a jaké jsou možnosti. Obavy o lékárenství ve stávající formě, která ovšem mizí, cítím, ale ne zase tolik, aby mi to zabránilo se pustit do vlastního projektu.
Bude vás otevření vlastní lékárny motivovat k větší účasti na komorovém životě, co třeba kandidovat do představenstva?
Abych řekl pravdu, úplně mě to neláká. Nejsem připravený jezdit pravidelně daleko do Prahy a ani v tuto chvíli nevím, jestli bych měl co přinést a nabídnout.
Existuje něco, co byste změnil, když teď získáváte i jiný pohled, než má většina lékárníků–zaměstnanců?
Ani ne. Se současným vedením Komory souzním a jsem rád za to, co dělají. Snad jen jedna věc mě napadá: když se vloni řešila demografická pravidla pro lékárny, měl jsem z toho trošku hrůzu, protože kdyby se to schválilo, možná bych lékárnu neotevřel, protože bych nová kritéria nesplnil. Tam jsem šel asi proti většinovému názoru lékárníků, ale to bylo z mých čistě soukromých potřeb, protože kdyby se geografická pravidla schválila, zabrzdí i takové věci, jako je otevření mé lékárny. Asi to nebylo domyšlené do všech detailů a napáchalo by to i nějakou škodu. Záměr jako takový samozřejmě schvaluji, ale nebylo by to úplně zadarmo.
A sjednocení doplatků?
Jsem určitě pro. To by byla věc, která by hodně pomohla všem lékárnám bez rozdílu.
Bojíte se zásilkového výdeje?
Nijak zásadně. Samozřejmě to z lékáren nějaké peníze odvede, ale nemyslím si, že to v blízké době lékárny ohrozí, že by se zavíraly a končily. Ale v tom se můžu mýlit. Vycházím ze zkušeností z volného prodeje po jeho uvolnění na zásilkový. V řetězcové lékárně jsem pracoval, tak vím, že „e-shopu“ je sice hodně, ale i tak přijde spousta lidí do kamenné lékárny pro volný prodej a jeho obraty jsou pořád vysoké.
Předpokládáte, že byste se zásilkovému výdeji receptových léků věnoval ve své lékárně?
Zatím mi to nedává smysl. Uvidíme, jaký bude v případě schválení systém této formy výdeje, ale teď nevidím důvod, proč by si někdo ode mě objednával něco přes internet. To se může samozřejmě změnit.
Doufám, že tady budu schopen navázat blízký vztah s pacienty, kteří jsou z okolí a kteří by mohli chodit ke mně, že je budu znát a budu se jim moci opravdu a naplno věnovat. V lékárnách, kde jsem pracoval, to bylo mnohem anonymnější, asi i tím, že jsem pracoval v jiném městě, než jsem bydlel. Tady si myslím, že je šance velká a mohlo by se podařit mít mnohem lepší vztahy.
A už máte všechno schválené, vyřízené?
Ano, ukázalo se, že největší brzda jsou pojišťovny, takže ještě čekám na některé pojišťovny a na ověření váhy. A to už je vlastně všechno, co mi k otevření chybí.
Taky ještě nemáte plášť s jmenovkou…
Ano, ještě nějaké drobnosti jako jmenovka a vizitky. V pondělí mi přijedou instalovat program a už budu připraven. Byla to docela anabáze všechno vyřídit. Napočítal jsem 35 různých institucí, se kterými jsem jednal, telefonátů a mailů bylo nepočítaně.
Nezalitoval jste svého rozhodnutí během procesu vyřizování?
Ne, to ne. Nečekal jsem, že toho bude až tolik, pořád se objevovalo něco nového, co ještě musím zařídit, co mě předtím nenapadlo, ale nelitoval jsem toho.
Měl jste tu už dokonce kontrolu ze SÚKL. Co je zajímalo?
Nic zvláštního, kontrolovali vyloženě jen ty prostory, jestli odpovídají předem schválenému plánku, základní vybavení jako váha, sušárna, ledničky, žádný problém nebyl.
Co si myslíte, kdy musí být v lékárně vedoucí lékárník nebo jím pověřený zástupce, farmaceut? Musí být i u příjmu zboží nebo jednou, až si pořídíte robota, tak musí být přítomen farmaceut, i když bude robot přes noc naskladňovat léky?
Těžko se mi to soudí, určitě je ale vedoucí lékárník za toto všechno stále zodpovědný, ale jestli musí fyzicky být u příjmu, to nevím, pro to asi není úplně důvod. Určitě musí být u výdeje, to je to zásadní.
Robota mít nechcete?
To je ještě hodně daleká vize a cesta. Rád se dostanu do stavu, kdy to sám nebudu stíhat a budu potřebovat robota, ale to ještě není aktuální.
Co ta svatá Anna v oficíně, tak se bude lékárna jmenovat?
Název jsem převzal po zdejší poliklinice, její majitel má dceru Aničku, takže si pojmenoval polikliniku U svaté Anny, takže já jsem nic nevymýšlel a jen jsem ten název převzal a líbí se mi.
Co si myslíte o síle určitého tajemna v lékárně?
Mnozí mají v lékárnách více či méně nápadné ochranitelské symboly: anděly, orly, hady, všichni známe brněnskou fakultní nemocnici U svaté Anny a její lékárnu…
Tak to mě upřímně ani moc nenapadlo, nejsem tímto směrem úplně orientován. Ale asi bych si měl o svaté Anně něco nastudovat, budu se snažit mít asi modernější lékárnu i přístup.
Působíte velmi mírumilovně, co když přijde nepříjemný pacient, umíte se rozčílit?
Na pacienty se většinou nerozčiluji. Oni mě občas rozčílí, ale povahou jsem dost kliďas, takže se nenechám moc rozhodit. Beru jako součást práce, když na mě někdo křičí, nadává mi, občas se to stane.
A teď bych si rád přihřál časopiseckou polívčičku.
Před chvílí jste mi mimo záznam říkal, že vás inspiroval
i náš první letošní rozhovor s Markétou Nezvedovou,
která rovněž nedávno otevřela vlastní lékárnu…
My se s Markétou známe ze školy a líbilo se mi, když jsem ji viděl na obálce lednového čísla. Rád jsem si to přečetl a překvapilo mě, že se do toho pustila, úplně jsem to od ní nečekal.
Viděl jsem inspiraci v tom, že to jde, ona už měla v tu chvíli pár měsíců za sebou a prošla vším, čím jsem teď prošel já a určitě mě to motivovalo. Hned jsem ji zkontaktoval, že se jí budu ptát, co budu potřebovat, že ona to všechno ví. Takže mi vlastně taky trochu pomohla. Moc jí to přeji, pamatuji si, že už na škole jsme se o tom bavili, ona se bála, že bude pracovat někde v řetězci, že jí to šlo hodně proti srsti…
A vám? Kolik lidí třeba u vás v ročníku mělo podobný sen mít vlastní lékárnu?
Nevybavuji si. Ale mě to tehdy taky nenapadlo. Ne, že bych chtěl jít prvoplánově do řetězce, ale byla to suverénně nejjednodušší cesta, takže jsem tam po škole skončil a nemůžu říct, že bych toho vysloveně litoval.
Tak asi jít po škole hned do vlastního není nejspíš úplně rozumný nápad…
To určitě ne. Bez zkušeností, které mám teď, bych to nikdy neudělal. Myslím, že v řetězcích, a samozřejmě nejen tam, je to hrozně moc o konkrétním šéfovi. Přímý nadřízený ovlivňuje skoro vše a já jsem měl většinou ště stí na manažery. Nemůžu říct, že bych se v řetězcích cítil úplně špatně. Na druhou stranu to postupně přitvrzovalo, bylo víc a víc konkrétnějších požadavků, co a jak dělat, a kolik toho dělat. A to mi začalo čím dál víc vadit. Ze začátku to šlo, a měl jsem i šéfy, kteří to zas tak netlačili, takže se s tím dalo žít. Později už to nebylo úplně ono. Otázkou je, jak na to vlastně nahlížejí sami pacienti, kolik lidí odrazují kartičky nebo vnucování vlastních přípravků, komerce a kolik si budou ochotni připlatit, že budou v jiném prostředí, ve kterém podobné věci nepotkají.
To je velká otázka. Zatím to vypadá, že je velká část pacientů s tímto systémem spokojena nebo volí především cenou, doplatky atd. Důležité bude pro vás asi čím to nahradíte, jak pacienty získáte bez marketingu. Trénujete nějakou komunikaci?
To úplně ne, nějakou praxi za tárou už přece jenom mám.
Co byste dělal, kdybyste nebyl lékárník?
Proč jste si vybral tohle povolání?
Nemůžu říct, že by mě něco vysloveně od dětství táhlo do lékárny. Ani v rodině jsme tu tradici neměli, ale bavila mě chemie a biologie. To se mi spojilo, že farmacie by mohla být docela zajímavá. Co bych dělal jiného? Těžko říct. Teď jsme ale víceméně svépomocí stavěli dům, tak mě bavilo pracovat rukama s nějakou přidanou hodnotou. Umím si představit, že bych u toho chvíli vydržel.
Čili zedník…
To jsem úplně nemyslel… J Spíš třeba projektant nebo něco takového. Je to exaktnější než biologie, zdravotnictví. Mě baví, že můžu ovlivňovat úplně všechno, v řetězcích člověk pořád jen expeduje a na všechno ostatní jsou tam jiní. To mi vlastně začalo vadit. Rád to mám pestřejší a neláká mě jen stát 12 hodin za tárou.
Co tomu všemu říká vaše rodina?
Děti mám malé, ty se těší, těm se to tady líbí. Žena, myslím, že se teď už taky těší. Trošku hůř nesla, že se to stále odkládalo, já jsem vlastně už před rokem dal výpověď v práci, že tady každou chvíli už otevřu. Pak to ale stále nebylo a nebylo a nevěděli jsme, co se bude dít. Tehdejší nejistota byla trochu problém. Teď je zase nová nejistota, jestli to bude fungovat, ale už se aspoň začne. Manželka je farmaceutická asistentka. Chápe, že to není všechno tak jednoduché. Na začátku ne, ale pokud se to chytne a uživí nás to, mohli bychom pracovat spolu. Už jsme spolu pracovali, protože jsme se v lékárně seznámili.
Zkuste na závěr znovu odpovědět na úvodní otázku, na smysl toho všeho, proč vy a nový začátek?
Hlavní motivací bylo nepřijít o tu samotnou příležitost.
Aby si člověk jednou nemusel vyčítat, že mohl a neudělal. To bylo asi to nejdůležitější. A samozřejmě je zásadní osamostatnění. Vždycky jsem měl touhu si dělat věci po svém a omezovalo mě mít nějakého šéfa, který mi říkal, jak to mám dělat, a já s ním často nesouhlasil a bojoval. To byla a je velká motivace. Možná si natluču hned na začátku, ale každopádně si to kdyžtak zkazím sám…
Zdeněk Pokorný
Štítky
Farmacie Farmakologie Farmaceutický asistentČlánek vyšel v časopise
Časopis českých lékárníků
2026 Číslo 9
- Využití diklofenaku ve formě gelu v terapii seboroické keratózy
- Aceklofenak v léčbě muskuloskeletálních onemocnění – srovnání s dalšími NSAIDs z hlediska účinnosti a bezpečnosti
- AI může díky přesnému rozlišení nádorových buněk změnit onkologickou léčbu
-
Všechny články tohoto čísla
- Nový začátek – možná si natluču, ale každopádně nechci zmeškat šanci
- První rok s vlastní lékárnou
- Rok 2007 – Jednadvacet slov
- Osvědčení k výkonu lékárenské praxe
- GARANTOVANÉ KURZY ČLnK
- Novinky v celoživotním vzdělávání České lékárnické komory II.
- Tak to vidím já
- Lékárenství a zajímavé lékárny na jednotlivých světových kontinentech
- Právní poradna
- Okénko klinické farmacie
- Editorial
- Nové nebo méně známé léčivé rostliny
- MOLEKULA MĚSÍCE - Daraxonrasib
- Světové dny zdraví - říjen
- Vzpomínka na Evu Eisertovou
- Významná JUBILEA - září
- Konec a začátek
- Ze života právníka v Komoře – díl osmdesátý třetí, taškařice o držácích a pojišťovnách
- Zeptali jsme se
- Skončil cyklus celoživotního vzdělávání 2023–2026
- Časopis českých lékárníků
- Archiv čísel
- Aktuální číslo
- Informace o časopisu
Nejčtenější v tomto čísle
- Nový začátek – možná si natluču, ale každopádně nechci zmeškat šanci
- Lékárenství a zajímavé lékárny na jednotlivých světových kontinentech
- Konec a začátek
- Osvědčení k výkonu lékárenské praxe