Tak to vidím já

Vracím se z jednání revizní komise a hlavou mi probíhají projednávané případy. Vnímám, že se stále dokola opakují principiálně stejné nebo velmi podobné, až by se daly roztřídit do skupin podle druhu. Jednou takovou skupinou podnětů jsou stížnosti pacientů na zacházení s generickou substitucí. Neuvědomuji si, že bychom někdy došli k závěru, že byl porušen zákon či vyhláška a že bychom takovou záležitost navrhovali k zahájení disciplinárního řízení se členem Komory před Čestnou radou. Proto tyto případy obvykle končí vyrozuměním stěžovatele a vytrácejí se z dalšího šetření. Jejich společným znakem bývá nedorozumění mezi pacientem a lékárníkem, které bohužel někdy vedlo i nevydání důležitého léku. Ale skutečně jde jen o komunikační záležitost? Nestojí to přece jen za uvažování v širších souvislostech zasazených do reálné situace v české společnosti?

Dovolím si krátkou, pro většinu dnes praktikujících lékárníků už spíše historickou exkurzi do podzimu roku 2007.
Tehdy se v pražském hotelu Diplomat konal II. evropský lékárnický kongres, který fakticky odstartoval novou éru pojetí fenoménu generická substituce. Byla to doba emotivního varu projednávání zdravotnické legislativy, původně v balíku pěti zcela nových zákonů, z nichž na mediální, ale především politický přetřes nejvíce vyvěraly regulační poplatky. Vespod se ale také hnětlo těsto něčeho, co jsme do té doby znali jen jako „záměnu“ a měli ji spojenou především se seznamy nedostupných léčiv, které jsme v předlistopadové době donekonečna sepisovali a posílali lékařům. Zapátrala jsem ve svých starých poznámkách z této konference a našla docela zajímavé myšlenky o systémech tehdy používaných v praxi v několika evropských zemích. O tom, že je smyslem generické substituce úspora nákladů na léčiva v systému zdravotní péče, že soutěž o cenu léku probíhá mezi výrobcem a pojišťovnami (nebo jinou státní institucí), někde dokonce povinně a na konci je pro pacienta cena stejná. Také o posilování kompetencí lékárníka a jeho odpovědnosti, aby pacient neužíval duplicitně léky se stejnou účinnou látkou pod různými komerčními názvy. A podtržené mám varování: Naprosto nutný je konsenzus mezi lékaři, lékárníky a pojišťovnami!

Se začátkem roku 2008 se generická substituce skutečně zabydlela v legislativě a v praxi postupně začala košatět tak, že jsme se nestačili divit. Jistě, legislativní rámec s paragrafy o záměně při stejné účinné látce a formě dodnes plní ochrannou funkci pro obstání před zákonem. Pojišťovny dostaly složitý nástroj revizí cen a úhrad a také možnost pokoušet se o snižování nákladů smluvními dohodami s výrobci, lékařům byl dán příznak „nezaměňovat“ (původně pro spíše výjimečné případy z výhradně odborných důvodů, později nastavený přímo v lékařských software z důvodů zcela jiných). Výrobci se vyzbrojili armádou obchodních zástupců, provozovatelé lékáren slevami z doplatků a rozličnými nabídkami modrého z nebe a další si snadno doplníte podle svých zkušeností. Generická substituce se po vypuštění do českého terénu stala nástrojem konkurenčního boje, v jehož chaotickém prostředí se ocitá znejistěný pacient, který odmítá i zcela racionální nabídky záměny přípravků z důvodu nedostupnosti těch jemu předepsaných.

K uplatnění bohulibých myšlenek, které na oné konferenci zaznívaly, nedošlo. Vlastně alespoň jeden pokus uskutečněn byl. Tehdejší představenstvo ČLnK vydalo Stanovisko k provádění generické substituce v zařízeních lékárenské péče. Schválně si ho zkuste vyhledat, obzvláště vy, kteří jste nuceni zacházet s generickou substitucí jako s komerčním nástrojem ve prospěch svého zaměstnavatele. Na webu komory je toto stanovisko stále dostupné. Osobně se domnívám, že by zasluhovalo aktualizaci, zohledňující již pomalu dvě desetiletí zkušeností. Zároveň se ale obávám, že ani to staré není v praxi využíváno tak, jak by si zasloužilo. Možná, že i jen jeho důsledné uplatňování by stačilo, aby vymizela celá skupina stížností od pacientů.

Jarmila Skopová,
revizní komise