Rok 2007 – Jednadvacet slov

Manifest Dva tisíce slov byl v roce 1968 jeden ze dvou nejvýznamnějších dokumentů Pražského jara. Apeloval na občanskou odpovědnost a kontrolu moci a vyzval česko­slovenský lid, aby od strany požadoval dodržování standardů otevřenosti. Po letech pak Česká televize v jednom ze vzpomínkových textů uvedla, že Dva tisíce slov stačilo ke komunistické hysterii.

K rozpoutání lékárnické hysterie stačilo skoro totéž. Stačilo spojit slova a substandardní míru otevřenosti směrem k členské základně. Jen slov tentokrát nebylo dva tisíce. A nebylo to vlastně ani v názvu zmíněných dvacet jedna slov z tehdy platného znění Organizačního řádu Komory, stačilo delegátům Sjezdu devíti slovy navrnout hlasování, aby v něm už nebyla: „Odstavec 4 § 15 Organizačního řádu ČLK se ruší.“

Už v březnovém čísle jsem avizoval příběh, který v únoru 2002 zahájilo oznámení o omezení rozsahu činností prezidenta Komory a jeho následná rezignace ze zdravotních důvodů. Protože se závěrečné dějství příběhu odehrálo o pět let později, přichází jeho čas. Ale ne hned, až ve finále.

Dvě dobré zprávy přineslo druhé číslo časopisu ročníku 2007: Poslední lednový den toho roku obnovil činnost Královéhradecký Spolek farmaceutů České farmaceutické společnosti a první přednáškový večer byl věnován Lékovým chybám a jejich řešení v praxi. O tři týdny později, 20. února, se pro prezentace a zasedání komorových orgánů slavnostně otevřely nově zrekonstruované prostory sídla České lékárnické komory v Poliklinice Budějovická na předchozí adrese Antala Staška 80. Že připomínka téhle konkrétní historické události vychází přesně na dobu, kdy Komora po devatenáti letech otevírá nové jednací prostory na současné adrese, sice můžeme připsat na vrub velmi intenzivní a pečlivé přípravě redakčního plánu, ale je to spíš vítaná náhoda, to se naplánovat nedalo.

Rok 2007 lékárníkům nepřinesl snížení marže ani nové úhrady léčiv. Jako organizátor vzdělávacích akcí ale začala fungovat 100% dceřiná společnost Komory –⁠ Lékárnická akademie s. r. o. Vzbudilo to podobně negativní odezvu jako již „tradiční“ novoroční změny. Na vzdělávacích akcích se totiž začaly vybírat účastnické poplatky. Není to ale tak, že by lékárníci odmítali platit nebo přispívat. Ukázalo se, že dokáží nejenom se do vybírání příspěvků zapojit, ale také sami být velmi štědří. V dalším kole projektu „Klokánkovi do kapsičky“ se totiž do pokladniček umístěných v bezmála pětistech lékáren vybralo 3 412 214 korun a celková výše podpory za uplynulé 3 roky přesáhla 5 milionů. Na benefici spojené s předáním šeku se navíc dražily dětské kresby s tématikou lékáren a do dražby se zapojily i přítomné lékárnice. Druhý dražený obrázek za 11 000 korun získala Eva Eisertová, na kterou na jiném místě tohoto čísla vzpomínáme. Pro anketu v časopise tehdy řekla: „Já sama jsem záhy ovdověla. Děti už mám dospělé, ale léta jsem měla v podvědomí, kde by skončily, a jestli by jim někdo pomohl, kdyby se se mnou něco stalo. Léta proto sponzoruji dětský domov v Chomutově…“ Za největší, osmnáctitisícový příhoz v dražbě získala Tatiana Mikušová obrázek, kterému dala název „Fronta na lásku v lékárně“ a podle vlastních slov si nekoupila jenom to, co se jí líbilo, ale dala peníze na něco, co pro děti, které moc
ště stí a lásky nemají, hodně znamená.

Je to i po letech důležitý vzkaz. Láska v lékárně je důležitá, láska k profesi a k pacientům možná zachraňuje lékárenskou péči. Láska možná pomůže tradičním lékárnám, aby odolaly e-shopům. Lásku totiž nejde poslat kurýrem.

Dění roku 2007 ale rozhodně nebyla jen romantická idylka, alfou i omegou bylo sledování připravované reformy zdra­vot­nictví v podobě pěti nových zákonů, z nichž největší porci mediálního prostoru dostávaly připravované regulační poplatky. Představenstvo odmítlo myšlenku zavedení výběru dvacetikorunového poplatku za recept v lékárně už v únoru a když bylo před jarní poradou předsedů jasnější, že to nebude dvacka, vyjádřilo představenstvo názor, že by se v případě 30 Kč poplatku mělo jednat o poplatek za vystavení receptu vybraným lékařem, aby zůstala zachována jeho regulační funkce, byl za­jiš­těn přehled o compliance pacienta a aby poplatek vybíraný lékařem nesplýval v očích pacienta s doplatkem na léky v lékár­ně.

Závěrem porady pak logicky bylo zjištění, že Lékárníci regulační poplatek vybírat nechtějí. Ke změně názoru je nepřiměl ani ministerský náměstek Hroboň, který poplatky hájil ve velmi dlouhé a občas emotivní diskusi s účastníky porady.

Následně formulované připomínky k zákonům byly odeslány na ministerstvo, a protože zůstaly až do léta bez reakce, byl prezident Komory pověřen, aby informoval vedení MZd ČR, že pokud nebudou připomínky akceptovány, trvá Komora na tom, aby byl regulační poplatek vybíraný za položku na receptu po odečtení nákladů spojených s jeho vybráním odveden příslušné zdravotní pojišťovně a stal se jejím příjmem… V další komunikaci pak Komora tento argument podpořila varováním, že ­­nebude-li
tento princip akceptován, doporučí Komora lékárnám, aby regulační poplatky nevybíraly.

Obojí zadělalo lékárníkům na další problémy v následujících letech; jednak to byly odvody části regulačního poplatku vypočítané v příliš složitém a nevysvětlitelném vzorci pomocí cyklometrické funkce arctg (arkus tangens) a na opačné straně spektra stála marketingově motivovaná rozhodnutí řady provozovatelů lékáren regulační poplatky nevybírat. Jen už si nikdo nepamatoval, že obojí kdysi, ještě v plenkách legislativního procesu, navrhla sama Komora. Škoda, že nebyl přijat i další komorový návrh, aby bylo nevybírání regulačních poplatků sankcionováno, jen by to dokreslilo chaotickou nekonzistenci, v jaké byla celá reforma projednávána.

V souvislosti s projednáváním novely zákona o léčivech bylo nutné sledovat i další důležitá témata: prodej vyhrazených léčiv mimo lékárny a hrozící rozšíření jejich seznamu, generická substituce, bujení pravomocí SÚKL a mnohé další dílčí změny, u nichž se představenstvo většinou shodlo na způsobu řešení. Jedinou výjimkou byla problematika týkající se funkcí a rolí odborného zástupce a vedoucího lékárníka: V dubnu představenstvo navrhovalo pojmy „odborný zástupce“ a „vedoucí lékárník“ sloučit a v otázce zastupitelnosti se Komora měla snažit o prosazení povinnosti absolvovat specializaci.

Tento poslední záměr byl ovšem v průběhu roku opakovaně vracen na jednání představenstva a podle počtu přítomných ze dvou názorově protichůdných týmů odhlasováván a následně revokován k novému hlasování. Na květnovém jednání došlo k revokaci rozhodnutí z dubna se závěrem, že lékárník, který zastupuje vedoucího lékárníka, nemusí mít specializovanou způsobilost a na konci letních prázdnin představenstvo odsouhlasilo záměr, aby vedoucího lékárníka mohl v lékárně v době jeho nepřítomnosti zastupovat vždy jen lékárník s příslušnou specializací. Diskuse k tomuto tématu ovšem nebyla zdaleka ukončena a představenstvo se rozhodlo tento záměr neuplatňovat v probíhající novele zákona o léčivech.

Balíček zákonů startujících reformu zdravotnictví byl nakonec přijat a zásluhu na tom, že se podařilo odvrátit většinu hrozeb skrytých v původních návrzích, musí celá lékárnická obec objektivně přiznat tehdejšímu prezidentovi Chudobovi. Věnoval tomu tehdy prakticky všechen svůj čas a energii. Je i lidsky pochopitelné, že mu jí nezbývalo na podrobnější interní komunikaci s členskou základnou a že možná podcenil snahy a nevyjádřenou opozici některých členů vlastního představenstva i dalších, tehdy možná ještě stínových aktivistů v členské základně.

Stranou zájmu představenstva Komory zároveň nemohla a nesměla být ani poslanecká snaha o významný zásah do zákona o Komorách. Poslanec ODS Josef Kochan navrhuje zrušení povinného členství v lékařské komoře… Kochanův návrh narazil na odpor všech dvanácti profesních komor v ČR. Prezident České lékárnické komory Lubomír Chudoba v otevřeném dopise poslanci Kochanovi napsal, že by bylo velmi krátkozraké rušit léta pracně budovaný systém profesních komor, že by to bylo spíše projevem určité slabosti a rezignace politické reprezentace na činnost jediné zákonem zřízené profesní komory. Trochu riskantní už byl dovětek dopisu: Nicméně pokud jsou poslanci ODS již rozhodnuti, musí být přijato řešení systémové, tzn. že případná změna zákonů bude rušit povinné členství ve všech dvanácti profesních komorách zároveň. Risk se tenkrát vyplatil a nechejme mu proto jeho odvážný mušketýrský význam „Jeden za všechny, všichni za jednoho!“ Nezbývá než věřit, že by největší a nejsilnější profesní komora s nejdéle sloužícím prezidentem v čele podobnou solidaritu nabídla i v případě ohrožení nejen té naší, ale jakékoliv z ostatních, řádově menších.

A u Komor a jejich vnitřních záležitostí už musíme zůstat. Je ­totiž ideální čas na dokončení slibovaného příběhu, ve kterém „Jeden za všechny, všichni za jednoho!“ pomalu přestávalo platit.

Stejně jako v roce 2003, ani v probíhajícím roce 2007 nebylo před Sjezdem moc kandidátů do voleb komorových orgánů. Nebyl ani zájem o místa delegátů a někdejší apelační povzdech Dr. Ládka (Nehlaste se všichni) v časopise mnohonásobně přebil říjnový výkřik Dr. Maršíka: „Vážení lékárníci, vzpamatujte se!“ Bylo to o žalostném zájmu členů Komory o práci v představenstvech, revizních komisích i v čestných radách na okresní i centrální úrovni. Zhruba týden před konáním Sjezdu už Maršíkův příspěvek v časopise pravděpodobně zájem kandidovat moc neovlivnil. Možná mu ale přiznejme malý podíl na tom, že se na kandidátní listině do představenstva Komory objevilo rovných 30 jmen. Jedenatřicátým se až na samotném sjezdu stal stávající prezident Lubomír Chudoba.

A tady se musím vrátit na začátek k manifestu Dva tisíce slov a jeho požadavku na dodržování standardů otevřenosti. Připsání se na kandidátku až těsně před volbou nebylo z hlediska transparentnosti úplně taktické. Úplně srozumitelná nebyla ani „možná prezidenská kandidatura dr. Chudoby podmíněná ovšem změnou Organizačního řádu“, kteroužto informaci získali předsedové okresů na podzimní poradě. Ani vlastní provedení změny nebylo nijak transparentně avizováno, takže když JUDr. Bakešová až na Sjezdu okamžitě po zprávách o činnosti navrhla změnu Organizačního řádu, dopadlo to na delegáty jako blesk z čistého nebe, nebo, chcete-li, jako ledová sprcha.

Těch jednadvacet slov určených k odstranění totiž znělo: „Do funkce prezidenta a viceprezidenta může být člen komory zvolen v dalším, přímo na předchozí období navazujícím funkčním období, pouze jedenkrát.“

Ne všichni byli překvapeni. Na místě bylo zjevné, že to není novinka minimálně pro členy tehdejšího představenstva. Ani pro ty, kteří změnu podporovali, ani pro ty, kteří proti ní sice v období před Sjezdem nic nenamítali, ale na Sjezd přijeli vyslovit zásadní nesouhlas. K podpoře nesouhlasu pak argumentačně připravili nejenom sebe, ale i předem vybranou skupinu dalších delegátů. Spekulovalo se, kdo z nich před Sjezdem anonymně rozeslal vybranému souboru delegátů doporučení stávajícího prezidenta nevolit.

Sjezd delegátů Komory nesl v roce 2007 pořadové číslo 17 a s větší mírou nadsázky snese paralelu se 17. sjezdem KSČ. Ten se konal roku 1986 a po něm přišla revoluce, blamáž a konec strany toho jména. Lékárnický Sjezd blamáží začal a jeho předvolební průběh nebyl slavnostní ani důstojný. Mimo jiné zazněly argumenty o hrozícím syndromu teplého křesla; od setrvačnosti a rutinérství, přes provozní slepotu v zajetých kolejích, ztrátu drajvu, rigiditu, vyhořelost a odtržení od reality praxe až k ad personam zveličenému sklonu k auto­ritativním praktikám a pojistce proti totalitářství a korupci.

Vášně plály, padala ostrá slova, používaly se unfair prostředky. Pro návrh nakonec hlasovalo 45 ze 115 delegátů. Poté se do diskuse přihlásil Dr. Chudoba, oznámil stažení své kandidatury do představenstva a poděkoval za možnost být 5 let v čele organizace. Nedůstojnost průběhu voleb se promítla i do dalšího sjezdového dne, aby se po jeho skončení otevřela jako žumpa sprostoty a hulvátství. Diskuse na uzavřené části stránek Komory jím přetékala až do celostátních médií, takže byla na nějaký čas uzamčena a skryta. Jednotlivé diskusní bitvy ani jejich pikantní nebo nechutné fragmenty časopis neotiskl, uhlazenější komentáře účastníků sjezdové diskuse ale našly prostor v prosincovém čísle.

Obávám se, že Sjezd –⁠ doufejme jen dočasně –⁠ rozdělil komorově angažovanou členskou základnu na dva názorové tábory, které se mnohdy až nevraživě pustily do diskusí, zda se na Sjezdu stalo, či nestalo cosi nepatřičného. Obecný princip zakotvený v řádu Komory narazil na konkrétní situaci a začal překážet části voličů.

Z názorové pozice „účel světí prostředky“ představenstvo chtělo prezidentovi umožnit ve volbách o nejvyšší pozice
bojovat potřetí. Po bitvě jsem také generál a musím
konsta­tovat, že i končící představenstvo situaci podcenilo
a ani samo nikterak nediskutovalo, a tím pádem žádné své stanovisko nedeklarovalo.

Emotivně laděná diskuse na našem webu mě jednoznačně utvrdila v názoru, že mandát jakéhokoliv funkcionáře má být časově ohraničený. Předchází se tak mimo jiné trapným situacím, osobním útokům, nevraživosti, urážkám a vulgaritám. Mocenský boj, který je legitimní při volbě jakéhokoliv funkcionáře, musí mít jasně definovaná pravidla.

Sjezdové ozvěny přineslo i první číslo následujícího roku. Právě článek „Každý jsme nahraditelný“ si v něm vysloužil téměř celostránkovou reakci, v níž byla pasáž „o jasné definici pravidel legitimního mocenského boje“ označena za autorovu licoměrnost. Souhlasil jsem s tím tenkrát a souhlasím i teď, s odstupem času. Jen si k licoměrnosti přidávám ještě názorovou nekonzistenci a sebepopření nebo velkou zapomnětlivost. To proto, že pevně utvrzený názor, že mandát jakéhokoliv funkcionáře má být časově ohraničený, dávno potlačil. Za 18 let ve funkci předsedy Grémia majitelů lékáren totiž od roku 2008 zažil dvanáct ministrů zdravotnictví, sedm premiérů a tři prezidenty lékárnické komory, některé ze všech tří vyjmenovaných skupin opakovaně.

Ale zpátky k 17. sjezdu a otevřenosti k členské základně. Šlo to určitě jinak a z taktického i lidského hlediska lépe. Nejčistší bylo začít o tom jednat hned v prvním zkráceném období, nebo ten poslední a zároveň první rok „vydržet“ v roli „výkonného viceprezidenta“. Ale kdo to tenkrát mohl vědět? Když už se nediskutovalo na žádném předchozím Sjezdu, byl i v probíhajícím roce čas otevřeně probrat možnost třetí kandidatury na některé z porad předsedů a ne jim to tak nějak pod čarou naznačovat. Tím spíš, že už v závěru roku 2006 sám prezident v přání do nového roku napsal: „Pokud vyzývám k dostatečnému předstihu, musím jít sám příkladem. V představenstvu Komory pracuji už druhé období –⁠ nejprve ve funkci viceprezidenta, potom jsem dostal vaši důvěru být prezidentem. Osm let práce ve vrcholných funkcích profesní organizace je ale myslím dostatečně dlouhá doba pro předání štafety. Budu proto skutečně rád, když se mezi kandidáty do představenstva co nejdříve vyprofiluje příští prezident či prezidentka.“

I proto přistupovali delegáti k navržené změně tak vlažně. Tím spíš, že do sjezdových kuloárů někdo pustil informaci, že třetí období ve funkci prezidenta ani nemusí být celé, protože má sloužit jen jako odrazový můstek pro kandidaturu ve volbách do Senátu. Nepomohlo ani déle trvající skryté špičkování a kritika určitého sebenadhodnocování Grémia. Obojí v časopise „mezi řádky“ naznačovaly jak příspěvky představitelů Grémia tak prezidenta Komory: „Za jednu z hlavních podmínek další spolupráce Komory s Grémiem majitelů lékáren považuji jeho nezávislé vystupování bez ohledu na vazbu s exkluzivním sponzorem, ať už jde o výrobce léčiv nebo distributora.“
Nelze se proto divit, že největšími zastánci principů a pravidel byli ve sjezdovém boji o moc zejména osoby (nikoliv osobnosti) nějakou formou spojené s aktivitami Grémia.

Rozpory mezi Komorou a Grémiem už jsme připomínali
z období Rathova „panování“, ale opravdová polarizace a eskalace ani­mozit měly teprve přijít. To už je ale jeden z příběhů následujících let, jejichž součástí jsem byl v roli nově zvoleného prezidenta Komory i já sám.

Stanislav Havlíček