První rok s vlastní lékárnou

Před necelým rokem jsem na stránkách Časopisu vyprávěla o svém rozhodnutí otevřít vlastní lékárnu v malé obci.
K rozhovoru přitom došlo úplnou náhodou. Pan šéfredaktor se mi po mém příspěvku (o lékárně v Bruggách) ozval, zda bych zase o něčem zajímavém nenapsala. Na to jsem odpověděla, že když mě něco napadne, ozvu se. Dodala jsem, že zrovna řeším zprovoznění malé vesnické lékárny, ale že na tom není nic zajímavého. Přitom to podle pana šéfredaktora bylo to nejzajímavější, o čem by se dalo psát. J

Tak vznikla i myšlenka na celý cyklus představující lékárníky s různými profesními příběhy. Po zveřejnění rozhovoru se ozvalo několik kolegů, že mi fandí, a jedním z nich byl i Michal Klivický, můj kamarád z fakulty. Napsal, že mi drží palce a svěřil se, že se chystá chopit podobné příležitosti mít vlastní lékárnu. To mě tehdy velmi potěšilo. Od té doby jsme víc v kontaktu, zvlášť když je potřeba praktická rada ve spojitosti s chodem lékárny. A když pan šéfredaktor zjišťoval, zda bych nevěděla o někom pro rozhovor do dalšího čísla časopisu, hned jsem věděla, na koho můžu odkázat.

Já mám za sebou téměř rok práce ve vlastní lékárně a můžu se na své tehdejší rozhodnutí podívat s odstupem. V rozhovoru jsem říkala, že jednoduše uvidím, jak vše půjde a když nepůjde, skončím a nebudu litovat. Kdybych to nezkusila, mrzelo by mě to. Zatím ale můžu říct, že mě alespoň do dnešního dne při fungování mé lékárny nic moc nezaskočilo. Samotná práce lékárníka mě vlastně baví čím dál víc. Hlavně proto, že mám víc času na komunikaci s pacienty a víc možností věnovat se jim, jak považuji za správné.

Je jasné, že když člověk pracuje v malé lékárně prakticky sám, musí si všechno sám pohlídat. Snad nikomu nebude vadit můj optimismus, ale i to považuji za velké plus. Sama mám ráda možnost mít vše pod kontrolou a mít tak větší jistotu, že je snad vše v pořádku. Navíc při tom získávám další nové zkušenosti, což považuji za další kladnou stránku své cesty.

Kdybych se měla podělit o konkrétní případ, je to zkušenost s komunikací s jednotlivými pojišťovnami a v mém případě jejich bonifikace lékáren v nedostupných oblastech. V rozhovoru jsem na otázku bonifikace odpověděla, že se na ni nechci spoléhat vzhledem k její nenárokovosti. Samozřejmě, že se jedná o příjemný a důležitý bonus, který významně usnadňuje počáteční finanční situaci a zvyšuje lékárníkovu jistotu, že chod vesnické lékárny zvládne udržet. Když jsem zjistila, že mi jedna z pojišťoven přiznala výrazně nižší bonifikaci, než jaká byla původně dohodnuta, mírně jsem znejistěla. Jednalo se o omyl, a nakonec se vše podařilo napravit –⁠ ale bylo potřeba si toho všimnout a ozvat se, jinak bych o část této výhody zbytečně přišla.

Já se rozhodla pro lékárnu v nedostupné oblasti, Michal bude mít tu svou ve městě. Podmínky budeme mít mírně rozdílné, ale spojuje nás stejné povolání a určitě i stejná chuť dělat svou práci po svém. Když jsem tehdy do e-mailu napsala, že na malé vesnické lékárně vlastně není nic zajímavého, netušila jsem, že právě tahle věta odstartuje nejen můj rozhovor v časopise, ale podpoří v rozhodnutí o vlastní lékárně i někoho dalšího.

Před rokem jsem byla na začátku já. V blízké době začne svou vlastní cestu Michal. Přeji mu, ať se mu daří a je ve své vlastní lékárně spokojený jako já.

PharmDr. Markéta Nezvedová