Parafiny tvoří skupinu lipofilních látek, které se dlouhodobě využívají při výrobě dermatologických extern, kosmetických přípravků a nacházejí uplatnění i v magistraliter přípravě. Jsou dostupné ve formě lékopisných surovin v různém skupenství (Paraffinum liquidum, Paraffinum perliquidum a Paraffinum solidum) a také jako součást polotuhých galenických základů, kde plní funkci pomocných a částečně i účinných látek. Všechny tyto formy se vyznačují typickými vlastnostmi, jež přinášejí určité výhody i nevýhody.
Jedná se o tekuté směsi nasycených alifatických uhlovodíků (alkanů), které se získávají z ropy pomocí frakční destilace. Následně procházejí hlubokou rafinací a hydrogenačními procesy, jejichž cílem je odstranit nežádoucí a potenciálně škodlivé příměsi, zejména polycyklické aromatické uhlovodíky. Chemický charakter alkanů, zejména absence nenasycených vazeb, spolu s vysokým stupněm čistoty zajišťují jejich stabilitu vůči oxidaci (nemají tendenci žluknout), minimální alergenní potenciál a inertnost vůči ostatním látkám. Během destilace se frakce oddělují podle délky řetězců jednotlivých sloučenin.
Tekutý parafin obsahuje směs alkanů s delšími řetězci, což mu dodává o něco vyšší viskozitu než Paraffinum perliquidum.
V magistraliter praxi je nezbytný pro přípravu suspenzních systémů, protože umožňuje předmísení a následně rovnoměrné rozptýlení nerozpustných léčivých látek v nosném základu. Typicky se takto zapracovává kyselina salicylová, betamethason-dipropionát, chloramfenikol nebo oxid zinečnatý.
V emulzních systémech usnadňuje zapracování látek, pomáhá stabilizovat lipofilní fázi a přispívá k příjemné konzistenci hotového přípravku. Lipofilní charakter parafinu podporuje změkčení zátky z ušního mazu, a proto se používá ve formě ušních kapek.
Tekuté parafiny mají na kůži okluzivní, emolientní a ochranný efekt. Po aplikaci vytváří na povrchu stratum corneum tenký hydrofobní film, který omezuje transepidermální ztrátu vody (TEWL − transepidermal water loss) a tím zvyšuje hydrataci pokožky. Tento účinek je sice slabší než u vazelíny, ale z hlediska kosmetické přijatelnosti výrazně příjemnější, protože parafín zanechává lehčí pocit a méně mastný film. Vyhlazuje povrch epidermis, částečně zaplňuje intercelulární prostory, zlepšuje pružnost a poskytuje ochranu před vnějšími vlivy, zejména před iritačními látkami a mechanickým třením.
Právě díky všem těmto vlastnostem si tekuté parafiny zachovávají své racionální opodstatnění i u závažných indikací, jako jsou těžké formy xerózy, ichtyózy nebo chronická ekzémová ložiska, stejně jako u pacientů vyžadujících cenově dostupnou a dlouhodobou emolienční terapii.
Nejednotnost v laickém pojmenování však často vede k tomu, že se termínem „parafinový olej“ označuje jak Paraffinum liquidum, tak Paraffinum perliquidum.
Tuhý parafin představuje směs dlouhořetězcových nasycených alkanů, které mu dodávají pevnou voskovitou konzistenci a vyšší bod tání. Díky tomu zůstává chemicky inertní, hydrofobní a stabilní vůči oxidaci. Tyto vlastnosti určují jeho hlavní funkci − ztužování měkčích masťových základů a úpravu konzistence přípravku. Dodává se ve formě buď bloků, nebo pecek, které jsou výhodnější pro manipulaci a rychlejší tavení.
Polotuhé základy typu Synderman a Pontin patří mezi klasické bezvodé emulgující masťové základy s obsahem parafinů. Paraffinum liquidum spolu s vazelínou tvoří v Syndermanu hlavní lipofilní vehikulum a zajišťuje výrazný okluzivní efekt, zatímco Paraffinum solidum upravuje konzistenci a bod tání přípravku. Pontinové základy se odlišují nižším obsahem lanolinu a rozdílnými poměry vazelíny, Paraffinum liquidum a Paraffinum solidum.
V posledních letech se kolem parafinů šíří řada tvrzení propagovaných influencery či samozvanými odborníky, kteří je označují za „chemické“, škodlivé a údajně nebezpečné látky narušující přirozenou obnovu kůže a bránící její „prodyšnosti“. Často se objevují i nepodložené obavy z rizika nádorových onemocnění, tvorby akné, ucpávání pórů nebo urychlení vzniku vrásek. K šíření těchto představ přispívá také kosmetický průmysl, protože parafiny nejsou povoleny v certifikovaných bio či přírodních produktech, což vytváří mylný dojem, že jde o ingredience nevhodné nebo méně bezpečné.
Ve skutečnosti však tato kritika často nerozlišuje mezi technickými minerálními oleji a vysoce rafinovanými farmaceutickými parafiny, jež splňují zcela odlišné kvalitativní a bezpečnostní standardy.
Přehledové práce k minerálním olejům a voskům používaným v kosmetice i ve farmaceutických přípravcích opakovaně potvrzují, že vysoce rafinované minerální oleje splňující specifikace Evropského lékopisu a nařízení EU o kosmetice vykazují velmi nízkou dermální absorpci, prakticky nulovou systémovou dostupnost a mají dlouhou historii bezpečného použití. Obavy z karcinogenity, vycházející z experimentů s málo rafinovanými technickými oleji, proto nelze jednoduše přenášet na dermální použití farmaceutických surovin.
Účinek těchto lipofilních základů je převážně okluzivní; neobsahují ceramidy, cholesterol ani esenciální mastné kyseliny, které by přímo doplňovaly kožní bariéru. Některým pacientům nevyhovuje vysoký stupeň mastnoty, což snižuje adherenci k léčbě. V případě predispozice k akné nebo folikulitidě mohou okluzivní preparáty přispívat ke vzniku komedonů, i když důkazy o jednoznačné komedogenitě farmaceutických parafinů nejsou přesvědčivé a problém je spíše multifaktoriální. V neposlední řadě je třeba zmínit rovněž subjektivní odmítání „ropných produktů“ částí pacientů, které − byť věcně mnohdy neopodstatněné − hraje roli při výběru vehikula a může si vyžádat potřebu hledat alternativy.
Otázka možných náhrad parafinů není tak jednoznačná, jak naznačují populární texty o přírodní kosmetice. Některé rostlinné oleje, například kokosový či slunečnicový, mohou nabídnout srovnatelný hydratační účinek a dobrou snášenlivost, jiné však kožní bariéru naopak spíše narušují. U olivového oleje bylo prokázáno zvýšení TEWL především u kojenců. Rostlinné oleje navíc obecně více podléhají oxidaci a mohou vytvářet iritační či alergenní produkty. Samotný „přírodní“ původ suroviny tedy není zárukou vyšší bezpečnosti ani účinnosti.
V souvislosti s kosmetickými přípravky je vhodné připomenout rozdíly mezi názvoslovím lékopisným a INCI. Lékopisné názvy parafinů přesně definují jejich fyzikálně-chemické vlastnosti, jakými jsou viskozita, bod tání, limity čistoty a stupeň rafinace. Naproti tomu systém INCI, vytvořený pro harmonizaci označování kosmetických surovin mezi Evropou a USA, nerozlišuje parafiny podle přesných fyzikálních parametrů, nýbrž je řadí do širších funkčních kategorií podle původu a použití. V důsledku rozdílného vývoje obou systémů se některé názvy používají paralelně, a proto mohou různé lékopisné varianty sdílet stejné označení INCI nebo být naopak uvedeny pod více názvy.
Tekuté parafiny (Paraffinum liquidum a perliquidum) jsou v INCI označovány nejčastěji jako Mineral Oil nebo Paraffinum Liquidum, velmi tekuté varianty také jako Light Liquid Paraffin. Pevné parafiny odpovídají v INCI názvu Paraffin nebo Paraffin Wax.
(zemt)
Zdroje:
1. Elektronický receptář individuálně připravovaných léčivých přípravků (IPLP). Dostupné na: www.iplprecept.cz
2. Chuberre B., Araviiskaia E., Bieber T. et al. Mineral oils and waxes in cosmetics: an overview mainly based on the current European regulations and the safety profile of these compounds. J Eur Acad Dermatol Venereol 2019; 33 (Suppl. 7): 5–14, doi: 10.1111/jdv.15946
3. Lundov M. D., Moesby L., Zachariae C. et al. Contamination versus ingredient: a review on the presence of mineral oil hydrocarbons in cosmetic products. Int J Cosmet Sci 2017; (5): 511–518, doi: 10.1111/ics.12960.
4. Petry T., Bury D., Fautz R. et al. Review of data on the dermal penetration of mineral oils and waxes used in cosmetic applications. Toxicol Lett 2017; 280: 70–78, doi: 10.1016/j.toxlet.2017.07.899.
