Pojem inhalátor označuje jakékoliv zařízení určené k podání léčiva do dýchacích cest. Nejčastěji si pod ním představujeme malé přenosné („kapesní“) inhalátory, v běžné řeči se však takto někdy označují i nebulizátory.
Prostřednictvím těchto systémů se léčivá látka dostává do dýchacích cest ve formě aerosolu či jemného prášku. Podle způsobu uvolnění dávky se rozlišují tlakové aerosolové inhalátory s odměřenou dávkou (pMDI), jejich dechem aktivované varianty a suché práškové inhalátory (DPI).
Tlakové aerosolové inhalátory vyžadují přesnou koordinaci mezi stiskem zařízení a nádechem. To bývá problematické zejména u dětí a seniorů. Tento nedostatek řeší dechem aktivované systémy, které uvolní dávku automaticky v okamžiku dostatečně silného nádechu, nebo inhalační nástavce u dětí. Práškové inhalátory naopak koordinaci nevyžadují, kladou však nároky na dostatečnou intenzitu a rychlost nádechu, což může být limitující u pacientů s těžším stupněm obstrukce.
Každý výrobce používá vlastní patentovaný systém – známé jsou například Turbuhaler, Diskus, Easyhaler či Genuair. Přestože mohou obsahovat stejnou léčivou látku, jednotlivé systémy se liší způsobem přípravy dávky i samotnou technikou inhalace. Pokud pacient přejde na jiný typ bez řádného zaučení, může to výrazně snížit množství léčiva, které se dostane do jeho dýchacích cest.
Nebulizátory, lidově označované jako stolní inhalátory, vytvářejí z kapalného léčiva aerosol tvořený jemnými kapénkami. Díky vhodné velikosti částic aerosolu se léčivo snadno dostává i do distálních částí dýchacích cest, aniž by pacient musel zvládat koordinaci nádechu s aktivací přístroje nebo specifickou dechovou techniku. Představují proto vhodnou volbu pro malé děti, seniory, osoby s kognitivním deficitem i nemocné při akutním zhoršení stavu, kteří nejsou schopni dostatečně silného nádechu. Současně umožňují podávání vyšších dávek léčiva i přípravků nedostupných ve formě klasických inhalátorů, například některých antibiotik.
Podle způsobu generování aerosolu se nebulizátory dělí na kompresorové, ultrazvukové a mesh (síťkové), přičemž volba typu ovlivňuje jak spektrum použitelných léčiv, tak dobu a komfort inhalace.
Kompresorové neboli tryskové nebulizátory vhánějí stlačený vzduch do nebulizační komory, kde proud vzduchu vysokou rychlostí strhává léčivo a vytváří jemný aerosol. Umožňují nebulizaci i hustších roztoků a suspenzí, například suspenze budesonidu k rozprašování nebo roztoku tobramycinu u pacientů s cystickou fibrózou.
Výhodou je také širší rozmezí velikostí vznikajících částic. V praxi to umožňuje zásah různých úrovní dýchacích cest – větší částice ulpívají v horních dýchacích cestách, což je výhodné mimo jiné při akutní laryngitidě, menší pronikají hlouběji do průdušek a plic.
Moderní nebulizační sety, například PARI LC Sprint nebo SideStream Plus, využívají ventilový systém reagující na dechový cyklus pacienta. Aerosol je vytvářen zejména během nádechu, čímž se snižují ztráty léčiva do okolí a zvyšuje se jeho množství vdechnuté pacientem. Díky této konstrukci lze dobu inhalace zkrátit přibližně ze 20 na 5−7 minut, což zvyšuje komfort inhalujícího a podporuje jeho ochotu, respektive adherenci k pravidelné léčbě.
Ultrazvukový nebulizátor vytváří aerosol pomocí drobné destičky, která se po zapnutí přístroje velmi rychle, ale téměř neslyšně chvěje. Vibrace se přenášejí do tekutiny a z její hladiny uvolňují jemné kapénky (1−5 µm). Tento proces je rychlejší a efektivnější než tvorba aerosolu proudem vzduchu u kompresorových typů. Proto je chod tišší a inhalace efektivnější a kratší (3−5 minut).
Mesh (síťkové) nebulizátory vytvářejí aerosol průchodem léčiva přes vibrující membránu s mikroskopickými otvory. Jejich hlavními výhodami jsou malé rozměry, velmi tichý provoz a snadná přenosnost, což umožňuje pohodlné používání i mimo domov.
Součástí originálního balení nebulizátoru bývá kromě samotného přístroje také nebulizační set – soubor příslušenství tvořený inhalační hadičkou, náustkem či maskou a nádobkou na léčivo. Do této nádobky se nalévá léčivo, fyziologický roztok nebo minerální voda, z nichž přístroj vytváří aerosol. Minerální vodu je ovšem možné použít pouze tehdy, pokud ji návod k danému přístroji připouští.
Podoba nádobky se liší podle typu přístroje.
Volba náustku nebo obličejové masky závisí především na věku a schopnostech pacienta. U dospělých se obvykle upřednostňuje náustek, který pacient pevně sevře rty a při inhalaci přes něj pomalu a klidně dýchá ústy. U malých dětí se používá obličejová maska. Farmaceut by měl rodiče upozornit na její správné přiložení a kontrolu doléhání k obličeji, aby se minimalizovaly ztráty aerosolu.
Ať už si pacienti nebulizátor kupují sami, nebo si ho vyzvedávají na ePoukaz, měli by při výdeji dostat jasné a srozumitelné pokyny k jeho používání i údržbě. Prvním a nejdůležitějším krokem je vždy důkladné prostudování návodu k obsluze konkrétního modelu a přesné dodržování pokynů výrobce.
Řada studií totiž jednoznačně prokázala, že zanedbaná nebo nesprávná péče vede nejen ke zvýšenému riziku mikrobiální kontaminace a zanesení kontaminovaného aerosolu do dýchacích cest, ale také ke změnám parametrů aerosolu. Pokud se totiž nádobka na lék a její vnitřní části, například klobouček u kompresorových přístrojů nebo mřížka u mesh nebulizátoru znečistí, zbytky léčiv či minerálních látek obsažených v používaných roztocích v nich zasychají. To ucpává mikroskopické otvory, mění velikost vytvářených kapek a výrazně snižuje účinnost inhalace.
Po každém použití je vhodné rozebrat omyvatelné části nebulizačního setu, zejména nádobku na léčivo a náustek či masku. Mytí i následná dezinfekce se vždy řídí manuálem k danému typu přístroje. U odolnějších plastových nádobek či náustků výrobci nejčastěji uvádějí vyvaření ve vroucí vodě po dobu 5 minut nebo použití parního sterilizátoru. Vysoké teploty však nesvědčí měkkým obličejovým maskám, které by se deformovaly, a vyvařovat či drhnout se nesmějí ani citlivé mřížky mesh nebulizátorů, jež vyžadují pouze šetrný proplach.
Opomíjet by se neměla ani pravidelná obměna jednotlivých částí. Masky, náustky a hadičky by se měly měnit za nové nejpozději po 1 roce. Vzduchové filtry, které brání vniknutí prachových částic do kompresoru, je pak nutné měnit v intervalech doporučených výrobcem (často přibližně každé 3 měsíce).
Volba konkrétního kapesního inhalačního systému je obvykle součástí rozhodnutí lékaře a souvisí s předepsaným léčivem i schopnostmi pacienta. Úlohou lékárníka při výdeji je ověřit správnou inhalační techniku, připomenout zásady používání daného typu inhalátoru a upozornit na případné chyby, jež mohou snižovat účinnost terapie. Při výběru nebulizátoru farmaceut pomáhá vybrat vhodný typ přístroje a připomíná pravidla správné inhalace i péče o celý přístroj.
(zemt)
Zdroje:
1. Arnott A., Watson M., Sim M. Nebuliser therapy in critical care: the past, present and future. J Intensive Care Soc 2023; 25 (1): 78–88, doi: 10.1177/17511437231199899.
2. Fink J. B., Stapleton K. W. Nebulizers. J Aerosol Med Pulm Drug Deliv 2024; 37 (3): 140–156, doi: 10.1089/jamp.2024.29110.jbf.
3. Rigby D. Inhaler device selection for people with asthma or chronic obstructive pulmonary disease. Aust Prescr 2024; 47 (5): 140–147, doi: 10.18773/austprescr.2024.046.
