Quo vadis, farmacie?

Ve velmi krátkém období necelých sta let, tedy jen několika málo generací, se společnost od základu proměnila. Poměr mezi pohlavími za tárou byl na přelomu 19. a 20. století nekonečno mužů proti jedné ženě. Výroční zpráva České lékárnické komory za rok 2016 uvádí poměr mezi muži a ženami do 50 let věku přibližně 1:7. Vůbec tyto změny nehodnotím. Ani genderově, sociologicky, ani nijak jinak. Nemám na to aparát, ale pro odborníky v daných oborech může být tématem vypátrat konsekvence těchto změn. Ovšem jako lékárník „slabšího“ pohlaví, jak tento termín s oblibou používal doc. Bohuslav Mánek, náš učitel jazyků v Hradci Králové, jsem se s jevem feminizovaného oboru musel nějak vyrovnat. Muži lékárníci mi asi rozumí a každý na to má svůj recept. Je určitě terno studovat s krásnými kolegyněmi, z řad lékárnic máme přece i Miss 2004, a nemůžu pominout nejpodstatnější fakt, že jsem si mezi kolegyněmi našel i životní partnerku.

Jsem poměrně tupý chlap a ženské „komunikační nuance“ jsem nepochopil dodnes. Jsme dva světy a jsme dvě mentality. Až na malé výjimky jsem v lékárnách všude potkával pouze kolegyně, střední personál tvoří také ženy a pomocné profese jsou obsazeny také a pouze ženami. I tento článek budou číst hlavně ženy a musím se při psaní snažit, abych jeho publikování přežil. Tedy, práci kolegyň hodnotím vysoko, svou ženskou inteligencí, pílí, výkonem, vůlí, pečlivostí a nevím, čím vším ještě náš společný obor přetvořily sobě na míru. Reálně ­lékárenství reprezentují i před pacientskou veřejností. Přiznám se, že pro mě bylo v praxi těžké k lékárenství přistupovat jejich způsobem. Odchylky systém netoleruje.

V roce 2005 ve slavné zahajovací řeči k promoci na Stanfordově univerzitě Steve Jobs říká: „Kdyby dnes byl poslední den mého života, chtěl bych dělat to, co mám dnes v plánu? A kdyby moje odpověď byla: ,Ne,’ příliš mnoho dní v řadě za sebou, vím, že musím něco změnit.“ I já jsem ke konci působení v různých lékárnách byl přesně v tomto bodě. A vyhlíd­ky na změnu k lepšímu jsem v léká­renství nikde neviděl. Naště stí náš obor a charakter vzdělání obsahuje i zajíma­vý prvek atraktivity ve zjištění, že farmacie není jenom samotné lékárenství. Farmaceuti jsou vítáni i v řadě dalších oborů zdravotnictví. Jak se píše v knize Kazatel, „o všem rozhoduje chvíle a náhoda“. Jedna taková „chvíle a náhoda“ mne přivedla do představenstva České lékárnické komory a také díky tomu jsem měl paradoxně i více kontaktů s muži lékárníky. V představenstvu komory je totiž genderový poměr 10:3 ve prospěch mužů. Díky těmto kontaktům z jiného než ženského lékárnického světa přišla i příležitost a možnost najít nová přátelství, rozšířit si obzory a přijmout nové výzvy.

Od jednoho z kolegů jsem se dozvěděl také o jiných možnostech uplatnění farmaceuta. Mezi spoustou zajímavých myšlenek mě hodně oslovilo vyprávění o tkáňové ústředně. Když v ní pak z důvodu generační obměny vypsali výběrové řízení, přihlásil jsem se a byl jsem přijat. A tak začal nový příběh a další etapa v mém profesním životě.

Nudná prohlášení mě nebaví, raději zprostředkovávám sebereflexi, svoje myšlenkové boje, svoje otazníky, ze kterých často vyčuhují ostny. Kupříkladu moje dávné polemiky se zastánci homeopatie, což je pro mě pavěda postavená na placebo efektu, měly svoji odezvu. Vytvořil jsem si pracovní hypotézu, že poměr mezi jejími odpůrci (homeopatie je placebo efekt v atraktivním obalu a za předražený peníz) a příznivci (homeopatie je věda, která léčí) je mezi lékárníky 1:9 a je v čase konstantní. To není dobrá zpráva a nikdy jsem se s tímto stavem nedokázal smířit. Víra v homeopatii je stejného druhu jako víra v škodlivost očkování, víra ve spiknutí stojící za vypouštěním chemtrails, víra, že Miloš Zeman je státník hodný zastávat úřad prezidenta, či víra, že je země placatá.

Boj s hloupostí je úmorný, nedá se v něm zvítězit, ale nesmíme ho vzdát. Není náhoda, že všechna použitelná štěpící témata umně využívá propaganda jedné východní satrapie a hloupost s frustrací našich spoluobčanů jim jde na ruku ­takovým způsobem, že jsme krok od ­prohry i na poli hybridní války. Řešení vidím ve vzdělání a rozvíjení kritického myšlení. Víra nemá co dělat ani ve zdravotnictví jako léčebná metoda a ani v přírodních vědách jako nástroj poznání. Víra má patřit do osobního tajemství každého z nás, odkud někdy nachází cestu prostřednictvím náboženské praxe. Ale to jsem příliš odbočil, vraťme se k ­lékárenství.

Zlatá privatizační 90. léta, kdy se v republice zhaslo, aby státní mohlo přejít do soukromého, rozhodně ukázala lékárníkům přívětivou tvář. Významné množství kolegů přišlo díky vhodné „chvíli a náhodě“ k majetkům. Vyrostly nové domy, vykopaly se bazény, nakoupila se nová auta, jezdilo se na dovolené. Byl to tehdy fofr. Lékaři v té době na tom nebyli tak dobře jako dnes a lékárníci porušili jedno důležité pravidlo: „Žrát ano, ale nesmí se u toho moc mlaskat.“ Mlaskání, sice nemnohých z nás, ale podepřené lehkou arogancí, podráždilo některé skupiny našich spoluobčanů, a světe div se, nějak nás pořád nemají rády. Jsme v situaci, kdy bychom chtěli nějak lékárnickou značku lépe prezentovat a vytvořit si pevnější vyjednávací pozici. Otázka zní: Jak se budeme profilovat?

Zjednodušení do dvou možností bývají zavádějící, jejich výhodou je však větší srozumitelnost. Pokusím se rozcestí se dvěma cestami nastínit.

Lékárenským symbolem jsou od nepaměti váhy. Výběr suroviny, její pečlivé vážení a následná příprava léčivého přípravku podle umění lékárenského nás zdobí. A také náš projev by měl tyto aspekty odrážet. Naše slova a naše prohlášení mají být přesně odvažována, za nimi má stát důstojná serióznost a kompetentnost. Takového lékárníka chcete jako pacient v lékárně najít. Tento obraz jsem prosazoval v představenstvu a pevně si za tím stojím.

Na opačných pozicích stojí naši vaši lékárníci naspeedovaní prostředky, které jim přiklepl loňský sjezd delegátů. Je-li farmacie žena, pak má podle nich stát na pavlači s pěkně prořízlými ústy a slovníkem pavlačové drbny štěkat stížnosti na svět. Občas by neškodilo, kdyby na pověšené prádlo od sousedů kydla trochu bláta. Křik všichni uslyší a...

Střih.

Dostaví se šťastná budoucnost, protože se do sličné farmacie z provinčního činžáku všichni zamilují a splní jí všechno, co jí v krásných očích uvidí. Zejména na Ministerstvu zdravotnictví a ve vedení zdravotních pojišťoven to budou romance z červené knihovny. A tato utopická vize začíná mít navrch.

K práci v představenstvu ČLnK jsem přistupoval vždy odpovědně a s vědomím závazku vůči těm, kteří mi zvolením dali důvěru. Vidím za námi spoustu poctivé údržbářské práce. Vykonat zázraky se nepodařilo.

Na sjezdu delegátů 22. 9. očekávám spoustu iracionálních a zbytečných řečí, nesmyslných usnesení a vzrušených emocí. Je mým rozhodnutím už u toho nebýt. Pro mě prozatím skončila etapa práce v lékárně a tím i ve funkci člena představenstva komory. Všechno je jen „chvíle a náhoda“ a přeji si, aby lékárníkům přinesla pozitivní obrat v záchraně naší profese. Protože cítím, že jednou lékárník, pořád lékárník. Tyto kořeny v sobě neumím a ani nechci zničit.

Hodně štěstí, kolegové.