Jak nejmenší lékárny bojují o přežití


Vyšlo v časopise: Čas. čes. lék., 91, 2019, č. 4, s. 9-12

Česká lékárnická komora usiluje o podporu jedinečných lékáren v malých obcích. Navštívil jsem proto tři lékárny z těch, kterým byla podpora už schválena. Tři lékárny, každá na jiném konci republiky, každá přežívající v jiných podmínkách, v každé jsem ale našel za tárou osobnost, která se nerada vzdává.

Třeba se to zlepší

Velké Hamry, malé městečko v nejsevernější části země, 2,5 ­tisíce obyvatel, coby kamenem dohodil do Polska, o něco dál do saské Žitavy. Obec přitulená z obou stran k řece Kamenici a hlavní silnici Železný Brod – Tanvald. A na té hlavní tepně E65 najdete i lékárnu magistry Kateřiny Karbanové. „No ale když přijde zákazník, tak to povídání musíme přerušit,“ připomíná zbytečně samozřejmou věc.

Lékárna tu prý byla „odjakživa“, ale minimálně od roku 1926, kdy postavili dům. Lékárník Rubner, který tenkrát lékárnu vedl, byl velmi oblíbený a lidé chodili pro léky ze širokého okolí.
A to i v době, kdy nedaleko vedla hranice mezi Protektorátem a Třetí říší.

Pak se vystřídalo několik majitelů, po roce 1989 restituenti a nakonec, po dalších peripetiích včetně dražby, dům i s lékárnou skončil v majetku obce. Ta hledala někoho, kdo by v něm provozoval lékárnu, a na scéně se objevila Mgr. Karbanová. „Dělala jsem tenkrát v roce 2005 v řetězcové lékárně v Jablonci a po dvou letech jsem toho měla dost. Pořád tam chodili ti jejich páni, ukazovali nějaké tabulky a budgety, tvrdili, že máme nadzásoby a podobně, a přitom nám tam sami vozili zboží, které jsme vůbec nechtěli. Řekla jsem si, že takhle to dál dělat nechci, že tohle není to pravé lékárenství, do kterého jsem šla a kvůli kterému jsem studovala.“

A jaké je to pravé lékárenství?

To je to, že přijde člověk, vy si s ním normálně pohovoříte,
poradíte mu, proberete i jiné věci, co se kde stalo, jak se mu daří, prostě pravé lékárenství je nejen o medicíně a farmacii,
ale i o osobním kontaktu s lidmi. V řetězcích na to není čas
a často ani chuť.“

Kateřina Karbanová se tedy v roce 2005 domluvila s městem Velké Hamry a nejdříve v nájmu lékárnu probudila a provozo­vala. Později dům s lékárnou od obce odkoupila. To je ­typické i pro další dvě lékárny, které jsem navštívil, že existují ve ­vlastním. ­Absence nutnosti platit nájem asi bude jednou z ­podmínek přežití lékárny na malé obci.

Mají lidi vůbec ještě zájem poklábosit si s lékárníkem?

Ale jo, ptají se, někdy jim poradíte a doporučíte konkrétní přípravek, jindy je musíte poslat k doktorovi, když jde o něco závažnějšího. Stalo se, že mi hodinář přivezl po opravě tady ty mírně starodávný hodiny a svěřoval se: Jsem jedinej hodinář od Žitavy až nevím kam, a ztrácím cit v rukou. Bylo mu přitom jen něco kolem padesáti let. Tak jsme probírali, čím by to mohlo být a nakonec jsem z něho dostala, že je diabetik a že necitlivost v prstech by tedy mohla být způsobena touto nemocí. Poslala jsem ho k neurologovi nebo k jeho lékaři. Takhle nějak si představuju smysl lékárnické práce. Poradit nebo třeba jen zorientovat člověka v jeho problémech a doporučit mu, co dál.
Občas přijdou lidi poděkovat, z toho mám samozřejmě radost.“

S technologickými novinkami se snaží existovat bez fňukání. „Na eRecepty si už zvykli i doktoři, co dlouho odolávali. Pokud funguje úložiště, tak není problém.“

A pokud nefunguje?

Když ten člověk má v ruce tzv. průvodku receptu, což je papír, kde to je napsaný, tak dejme tomu, když vím, že to je babka, která sem šla několik kilometrů a teď bych ji měla nechat odejít zase bez léku, tak jí to klidně vydám a dám si to do počítače později. Problém je trochu s léky, u kterých je doplatek a ten ­aktuální bez vstupu do systému neznáte. Snažíme se ale vycházet lidem vstříc, takže třeba si myslím, že je doplatek 30 korun, tak řeknu, jestli mi tady necháte 30 korun, tak vám to vydám. No a pak to později dávám do počítače a vidím, že je doplatek 50 Kč.“

Na protipadělkovém systému ale nenechává magistra nit suchou. „Není to vůbec připravený, vzniká řada problémů a trpí tím především pacienti, kteří nechápou, proč musí čekat, až se to vyřeší, případně výjimečně mohou odejít i bez léku. Žádné padělky nikdy v lékárně nebyly, podle mě se to dělá jen proto, aby firmy měly data, co se kde píše a čeho se kolik vydá. Kdyby to zrušili, udělali by mi velkou radost, je to taková degradace lékárnictví…“

Ve Velkých Hamrech je obvodní lékař a několik dalších pracuje v blízkém okolí. „Problém je, že skoro všichni jsou tady v důchodovém věku a už dlouho opakují, že budou končit, ale nikdo to neřeší.“ Část hamerských obyvatel spíš jezdí do blízkého Tanvaldu, kde si léky vyzvedne v řetězci při nákupech a jiném ­vyřizování. Paradoxně tak jsou pro přežití hamerské lékárny důležití lidé z okolních menších obcí opačným směrem, jako jsou Plavy, Zásada, Držkov, Zlatá Olešnice.

Magistra Karbanová pracuje v lékárně nonstop sama už několik let, bez dovolené, s výplatou podle toho, kolik vydělá, na půl dne v týdnu má záskok, aby si stihla vyřídit důležité věci. Zatím se jí neozval nikdo ohledně zmiňované podpory, neví přesně, jak bude podpora konkrétně vypadat, jak dlouho se bude poskytovat atd. „Nikdo nám nic nesdělil, tak čekáme, co se z toho vyklube.“ Podporu by využila na zaplacení lékárníka, který by jí vypomáhal častěji, než půl dne v týdnu. Byly by třeba dokončit některé opravy domu a lékárny, například napojení na kanalizaci. „Taky by to mohlo pomoct k tomu, že až odejdu do penze, snáze by se našel nějaký mladý lékárník, který by tady chtěl pokračovat, protože by věděl, že ho to uživí.“

Ještě pořád jste ráda lékárnicí?

V sedmé třídě jsem si chodila kupovat do lékárny celaskon, chutnal mi, protože byl hodně kyselej, a mně se v té lékárně líbilo, to prostředí, pan lékárník… V deváté třídě jsem napsala sloh, že budu lékárnicí. To jsem ale vůbec nevěděla, co to obnáší,“ směje se. „A kdyby za mnou teď přišel někdo z rodiny a ptal se, jestli má jít stejnou cestou, jestli se má stát lékárníkem, řekla bych mu, že v současné situaci by to nebyl dobrý nápad. Pokud by chtěl mít svoji soukromou lékárnu, nechtěl být součástí řetězce, zaměstnancem někoho jiného, tak by to v dnešních podmínkách nebyl dobrý nápad. Tečka. Třeba se to ale zlepší.“

Nějaká ta magistraliter se i ve Velkých Hamrech stále připravují.
Nějaká ta magistraliter se i ve Velkých Hamrech stále připravují.

Zrušení by byla tragédie

Je mi jasné, že o těch slepicích vedle napíšete,“ usmívá se lékárník ve Čkyni, doktor farmacie Luboš Vančura, majitel i ob­sluhující personál v jedné osobě. Šumavské podhůří, s kostelíčkem svaté Máří Magdalény na kopečku, kde při mé návštěvě zrovna probíhal nějaký slavný pohřeb s průvodem a hudbou. Z hlavní ulice byla cesta k lékárně dobře značená. Lékárna sídlí v úzké uličce v novém domě z roku 1995 a ano, sousedi chovají slepice. Přestože PharmDr. Vančura nabízí i veterinární přípravky, opeřenci si do oficíny netroufnou.

Ve Čkyni žije přibližně tisíc pět set obyvatel, ordinují zde dva praktici, jeden s pediatrickou aprobací. Nejbližší lékárny jsou ve Vimperku nebo Volyni, tak deset kilometrů daleko.

Klasická veřejná lékárna, recepty, příprava, kromě sterilních léčiv, ty nedělám,“ charakterizuje doktor Vančura svůj podnik. „Prostě klasická lékárna, jakou potkáte všude, třeba v Praze na Václaváku.“

Ptám se, co by se pro něj změnilo, kdyby byl schválen zásilkový prodej receptových léků po internetu. „No to bychom asi skončili, polovina lidí sedí u internetu a my bychom nemohli konkurovat.“

Zvonek. Vstupuje zákazník. Starší muž, špatně slyší. Když si vyndá špunt z ucha, je to lepší. „To by mě teda dost mrzelo, kdyby tady lékárna skončila! To bych musel do Volyně, tam je lékárna, ale tady ta je lepší. Jsou tu ochotní a je to při ruce…“ Po vyřízení svého nákupu odchází a ještě se otáčí s nešťastným výrazem: „Snad to nechtěj zrušit, to by byla tragédie. Na těch vsích se všechno ruší, oni to snad dělaj pro lidi, aby se prošli.“

Chůze ale ještě nikomu neuškodila, stejně jako čistý šumavský vzduch. Neprojevuje se zdejší zdravé klima na menší nemocnosti lidí? Jsou tu lidé zdravější?

Nemyslím si, je tu spousta alergiků, kolikrát někdo přijde a diví se, tady na horách musíte být tak zdraví, ale není to pravda, jsou tu všechny nemoci a nectnosti jako na tom Václaváku.“

V lékárenské obci se diskutuje o možnosti zavedení jakési návštěvnické služby, kdy by lékárníci jezdili za svými zákazníky a vozili jim zboží až domů. Shodou okolností všichni tři lékárníci, které jsem navštívil, tuto službu občas a pro některé, skutečně potřebné pacienty už dávno nenápadně poskytují. Vzhledem k tomu ale, že jsou ve svých oficínách na vše sami, bojí se, že bez nějaké další podpory by to ve větším měřítku nemohli zvládat.

Je jasné, že by to navíc ti lidé zneužívali,“ říká doktor Vančura.
„Když jsem pracoval v Prachaticích, byli schopni si poslat sanitku pro Rennie na pálení žáhy. Kdybych ale mohl zaměstnat ­pochůzkáře, tak by to šlo. Tam by mohla směřovat třeba i nějaká konkrétní podpora.“

Zvonek na dveřích během našeho povídání často zvoní, sousedovic slepice na provoz nebudou mít žádný vliv. Přichází jeden zákazník za druhým. „Tady je zaměstnanost docela dobrá, už po revoluci se sem natlačily německé firmy. Aktuálně jsou ve Čkyni asi tři zahraniční továrny, ve kterých pracují kromě místních i lidé z daleka. Až si člověk říká, co je vede k tomu, že jedou přes půl světa pracovat do fabriky zrovna do Čkyně, ale asi to tam je ještě horší.“

Jako na potvrzení jeho slov zazvoní zvonek a vstupuje mladá žena s havraními vlasy.

Bych vás poprosila něco na bolesti krku, krční svaly, co jsou tu,“ svěřuje se a ukazuje.

Doktor Luboš Vančura je stejně usměvavý, jako oblíbený.
Doktor Luboš Vančura je stejně usměvavý, jako oblíbený.

Zablokovaná páteř?“

No jo, je to z roboty, děláme dvanáctky, tak z toho, jak mám pořád tu hlavu takhle, tak mě to strašně bolí.“

Dám vám něco na uvolňování ztuhlejch svalů, dvakrát denně, večer před spaním, přes den moc ne, ono to trošku tlumí, abyste v práci třeba nespala.“

Po obsloužení a odchodu ženy, která evidentně nebyla ve čkyňské lékárně poprvé, říká lékárník Vančura: „Tihle lidi jsou v podstatě chudáci, tu paní znám, pracuje v jedné z těch firem a kdyby nedělala dvanáctky, byla by na minimální mzdě. No tak, když jste se ptal, za jakých okolností bych tu skončil, tak třeba kdybych dopadl, jako tady ta žena, kdybych byl v situaci, že bych tu pracoval víceméně za minimální mzdu nebo to nedejpánbu měl dotovat.“

O prodeji lékárny například řetězci ale neuvažoval. „No to ne, jednou jsem se namanul na nějaké školení, chlápek říkal, já jsem manažer, tak si takhle stoupnu před lékárnu a odhaduju, a když to nemá obrat přes dva milióny měsíčně, tak se tam ani nejdu zeptat,“ vypráví pobaveně doktor Vančura. „Tak to je asi tak náš případ, sem nikdo nepůjde, takže toho se nebojím.“

Navíc je mladý lékárník místní rodák, s řadou lidí se zná od dětství a nerad by o tuto familiérní atmosféru přišel. A k ní bezesporu patří i slepice v sousedství.

Dočasné zrušení coby záchrana?

První dojem z Vysokého Veselí je smutný. Zapomenuté místo, opuštěné obchody v sešlých domech, historická památka na náměstí jen pomalu se vzpamatovávající z mnohaleté devastace. Lékárna ve vedlejší ulici, hned v sousedství několika dalších zavřených a zpustlých obchodů. PharmDr. Alice Dvořáková zde působí od roku 1992. Tehdy v obci fungovalo několik ordinací. Obvoďák, dětský lékař, zubařka, dojížděl gynekolog. Zůstal jediný, obvoďák, který navíc v minulosti posílal své pacienty do vzdálenější řetězcové lékárny. Alice Dvořáková je tak závislá především na zákaznících z okolních obcí. Vysoké Veselí leží v kraji mezi Jičínem, Kopidlnem, Novým Bydžovem. Člověku, který přijíždí poprvé, se spíš vybaví atmosféra Zapadlých vlastenců.

Oficína z dob, kdy bylo lépe
Oficína z dob, kdy bylo lépe

Nastává doba zapadlých lékárníků?

Myslím, že ne. Takhle nikdo z mladých dneska nebude chtít žít. Být tady sám, každý den od rána do večera, bez dovolené, za minimální, někdy téměř žádný příjem, uvázaný jak pes u boudy,“ říká Alice Dvořáková.

Lékárna ve Vysokém Veselí přitom má dlouhou historii. Byla založena magistrem Karlem Šroubkem už v roce 1905, přes mnohé peripetie, zničení nebo rozkradení původního vybavení, přežila a skončila v rukou Alice Dvořákové. Ta se snaží v obci s 900 obyvateli přežít, ale je na první pohled zřejmé, že pokud nezačne fungovat nějaká reálná podpora malých lékáren, tak skončí. K lékárně patří ještě výdejna v nedaleké Ostroměři, která překvapivě prosperuje lépe. „Je to tím, že v Ostroměři byla lékárna zavřená víc než tři roky, takže si lidé zažili, co to znamená být bez lékárny. Sami místní si o alespoň výdejnu řekli a využívají ji víc, než lékárnu tady ve Veselí.“ Zdá se to absurdní, ale možná by i lékárně ve Vysokém Veselí prospělo její dočasné zrušení. Alespoň podle slov doktorky Dvořákové.

Zeptal jsem se starosty Vysokého Veselí, jak situaci místní lékárny vidí a jestli si umí představit, že by skončila. „To si představit neumím, na to připraveni nejsme, ale jsme ochotni být nápomocni k zachování lékárny,“ říká starosta Luboš Holman a dodává: „V loňském roce obec vybudovala nový chodník s bezbariérovým přístupem do lékárny.“

Na což lékárnice kontruje: „Bezbariérový přístup jsem si zařídila přes jednoho zastupitele, protože starosta mi asi pět let tvrdil, že se tak dezolátní chodník nedá ani opravit, protože je pod úrovní silnice.“ Každopádně Alice Dvořáková netouží po sporech a hašteření s radnicí. Naopak je ráda, že i starosta občas zajde jako pacient. „Ano, naposledy jsem byl v lékárně před 14 dny, zařídil jsem, co jsem potřeboval a odešel spokojený.“

Vysoké Veselí a ulice s lékárnou. Nic veselého.
Vysoké Veselí a ulice s lékárnou. Nic veselého.

Podle doktorky Dvořákové ale není ani řešením, že by obec o velikosti Vysokého Veselí lékárnu sama převzala a provozovala. „V žádném případě by nezaplatili lékárníka, který by sem dojížděl.“

Lékárna ve Vysokém Veselí je z těch tří, které jsem se tady snažil alespoň v základních rysech představit, tou nejpotřebnější. Její budoucnost bude přímo záviset na rychlé a smysluplné pomoci.

Pokud jim někde přidají 12 tisíc měsíčně, tak je to třeba nevytrhne, ale tady je to taková katastrofa, že by to tu lékárnu mohlo zachránit. Já sama jsem schopná existovat za minimální mzdu, ale třeba v té Ostroměři mám jednu úžasnou mladou lékárnici, která dojíždí až z Hradce, a já po ní opravdu nemůžu chtít, aby tady s celou tou zodpovědností, kterou má, pracovala za minimální mzdu. Uvidíme, pokud podporu skutečně dostaneme, udržíme obě provozovny, pokud ne, tak asi tady ve Veselí i v Ostroměři skončíme.“

Což není zrovna veselý závěr, ale taková je realita.

Zdeněk POKORNÝ


Štítky
Farmacie Farmakologie Farmaceutický asistent

Článek vyšel v časopise

Časopis českých lékárníků

Číslo 4

2019 Číslo 4

Nejčtenější v tomto čísle
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu, se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se