Editorial

Ptáte se, jak to teď vypadá v redakci, jejíž provoz v Ostravě končí 30. dubna. Popravdě řečeno je to tu jako u sněde­ného krámu. Z několika lékáren si přijeli (a doufám, že ostatní zájemci se ještě dostaví) vybrat z nábytku a dalšího funkčního a fungujícího vybavení, aby se do už skoro bývalých redakčních prostor v centru města mohli nastěhovat noví nájemníci.

Kdybyste si chtěli, čtenáři ČČL, v těchto dnech přijít do redakce popovídat, což nebývalo v uplynulých letech nic mimořádného, bylo by to, jak se říká na stojáka, protože už nám zbyly poslední dvě židle, na jedné sedí šéfredaktorka, na další úřaduje externí účetní. Dokonce byste si museli přinést vlastní občerstvení, a to, jak mnozí z vás víte, v naší pohostinné redakci nebývalo zvykem. S radostí jsme teď totiž rozdali i hrníčky a příbory „na památku“, přestože jsme nikdy žádné firemní kousky s logem nevlastnili.

Kromě zájemců o vyřazený inventář se po šichtě překvapivě dostavily dva nepočetné, zato kompletní kolektivy malých lékáren, kolegyně a kolegové, kteří si sice nechtěli odvézt vůbec nic, zato si přáli na poslední chvíli vidět, jestli to v lékárnickém časopise vypadalo jako v menších Timesech nebo v podobných redakcích z kdovíjakého amerického seriálu. Samozřejmě to nemysleli vážně, zato my si moc považujeme, že se přišli do redakce rozloučit, poděkovat za to, že časopis vycházel každý měsíc, ať to bylo v letech klidnějších nebo bouřlivých, navíc nikoliv v Praze, ale v kraji razovitem. Díky, vážení přátelé, za vaše milá slova, drsné vtípky (prý abychom si o sobě moc nemysleli), všechny veselé příběhy z natáčení v lékárně a za naději na setkání s vámi jinde a jindy. Časopis bude vycházet dál, po 26 letech už ale s jiným principálem. Vám i jemu přeji, ať se společnému dílu daří.

Jaroslava HOŘANSKÁ