Klinické lékárenství a farmaceuti v lékárnách

Je dobře, když farmacie obecně nestojí v koutě a snaží se na svoji práci upozorňovat. V Lékařském domě v Praze se 28. února konala tisková konference České odborné společnosti klinické farmacie ČLS JEP, která měla být pro veřejnost jakýmsi Úvodem do klinické farmacie.

Zájem novinářů byl bohužel minimální. Většina účastníků pocházela z představenstva ČLnK a z akademické sféry a v jejich pohledech bylo pozorovatelné očekávání, v jakém duchu se konference odehraje, jak moc budou prezentace i diskuze konfrontační. Nic takového se nestalo, nikdo se nepopral, ministerstvo i lékárníci byli pochváleni, což se zdálo být v jednu chvíli hlavním smyslem konference. Setkání moderoval předseda ČLS JEP profesor Štěpán Svačina. Prezentace byly přehledné, shrnu­jící, doporučitelné mnohem širšímu publiku. Doktorka Alena Linhartová vymezila základní pojmy. Kdo je kdo – farmaceut, lékárník, klinický farmaceut. Následoval příspěvek doktorky Ireny Murínové o tom Co doporučuje Evropa v oblasti farmacie? A hlavní Zprávu o stavu české klinické farmacie podala předsedkyně ČOSKF doktorka Jana Gregorová.

Ze čtenářů ČČL jistě nikdo nepochybuje o tom, že klinická farmacie tu je, má své opodstatnění především v nemocniční praxi a na lékárnickém nebi bude klinicko-farmaceutických hvězdiček rok od roku přibývat. Nicméně počet klinických farmaceutů je u nás stále nepatrný, srovnatelný s počtem lékárníků například v Olomouci. ČOSKF uvádí počet členů 177 a přestože ne všichni čeští kliničtí farmaceuti jsou z různých důvodů členy ČOSKF, o moc víc než 200 jich v ČR aktuálně nebude. Ideálním počtem klinických farmaceutů u nás by podle předsedkyně Jany Gregorové bylo 1 000–1 300 klinických farmaceutů na 188 samostatných pracovištích (dnes je pracovišť 44). O tom, jak toho dosáhnout, se diskutovalo i na tiskové konferenci v Lékařském domě. Zdá se, že v nejbližších letech se tento sen reálně nenaplní, vzdělání klinických lékárníků je věcí náročnou a zdlouhavou, navíc obecný zájem o studium farmacie v posledních letech klesá.

Samozřejmě zde nebudu předstírat, že nevím, že někteří kliničtí farmaceuti by se nejraději osamostatnili od České lékárnické komory a ignorovali povinné členství ve stavovské organizaci. Určitě ne všichni. Do vedení Komory byla na loňském sjezdu zvolena i první klinická farmaceutka magistra Veronika Voděrková.

Jako člověk, který má možnost se účastnit zasedání představenstva ČLnK a monitorovat i interní komunikační kanály, a který současně slíbil nic konkrétního neprozrazovat, mohu jen říct, že jsem se nikdy v tomto směru nesetkal s nějakým oborovým, „třídním“ nepřátelstvím vůči klinické farmacii. Pochopitelně, těžko jsem si mohl nevšimnout určitých osobních animozit, které kdyby se podařilo odstranit, farmaceutický svět by se zalil nebývale jasným sluncem. Ještě by pomohlo, kdyby se neobjevovaly formulace jako v pozvánce na webinář Každý pacient by měl mít svého klinického farmaceuta. Webinář pro pacientské organizace, na kterém přednášely doktorky Jana Gregorová a Irena Murínová, se konal 29. 2. 2024 a měl v pozvánce uvedeno: „Doba se mění a ukazuje se, že vědomosti farmaceuta jsou více potřeba někde jinde než v lékárně.“ Okopávání kotníků tímto způsobem je nedůstojné vysoce kvalifikovaných odborníků. Navíc za situace, kdy podíl klinicko-farmaceutické péče dosahuje sotva tří procent celkové farmaceutické péče v této zemi. Poměr počtu lékárníků vůči klinickým farmaceutům je zhruba 8 000:200 a bude se měnit jen velmi pomalu.

Z internějších informací snad mohu prozradit, že proběhla schůzka v ČLnK s ČOSKF a ve dnech, kdy vychází březnové číslo a tedy čtete tento text, by se měla odehrávat další. Jestli se daří některé protichůdné názory prodiskutovat a dojít ke společnému stanovisku, se určitě později dozvíme. Těžko ale může kdokoliv očekávat, že Komora může souhlasit s oddělením klinicko-farmaceutické péče od té farmaceutické nebo lékárnické. Tyto péče se samozřejmě mírně liší, ale bylo by až kuriózní stavět na takové odlišnosti nový zdravotnický obor. Denně se ve stovkách lékáren po celé zemi řeší lékové interakce, nahlíží do Lékového záznamu, provozuje lékové poradenství pro zástupy pacientů, a právo na podobnou činnost (a placený výkon) nemůže usurpovat jedna tříprocentní skupina.

Nicméně tisková konference v Lékařském domě určitě v tomto směru působila jako zklidňující prvek, spíš jako obrušovač než ostřič hran.

Mediální ohlas byl nakonec celkem skromný. Rezonovaly jedině snad reportáže ve dvou celoplošných televizích.

Česká televize téma zpracovala poctivěji, možná i proto, že její redaktorka byla osobně na tiskové konferenci přítomna a mluvila i s viceprezidentem ČLnK Martinem Kopeckým.

Reportáž v televizi Nova přišla s razantním tvrzením, že lékaři a lékárníci prakticky vůbec nevyužívají lékový záznam. A podprahově nabídla spasitele – klinické farmaceuty, kteří kontrolu všech interakcí spolehlivě vyřeší. Jakési obsahové zadání z re­portáže čouhalo jako sláma z bot. To, že lékárníci nevyužívají LK záznam je lež jako věž snadno prokazatelná banálním nahlédnutím na veřejné stránky SÚKL. Tam je naopak zřetelně vidět, jak nepatrné množství přístupů do LK přichází od klinických farmaceutů. Logicky, proti lékárníkům je jich stále nepatrný zlomek. A mnoho let se na tom ještě nic nezmění. ­Zásadní ­farmaceutická péče včetně každodenního řešení lékových ­interakcí bude i v budoucnosti nabízena v lékárnách všech typů.

Každopádně nezapomínejme, že jde o interní příběh farmaceutického stavu. Nikdo jiný mu moc nerozumí, což se ukázalo nejen na kvalitě televizních reportáží, ze kterých bylo evidentní, že ani novináři se zřejmým P. R. zadáním si s tématem nevěděli příliš rady. Pacientská veřejnost se v tom neorientuje už vůbec. Druhý den navštěvuji své stařičké rodiče a táta mě halasně vítá: „Ve zprávách bylo včera hodně o těch tvých nemocničních lékárnících..."

Tož tak.

Zdeněk Pokorný