VYDÁNO PŘED 85 LETY
Krise lékárnictví v ČSR

Naše lékárnictví těžce churaví, nemoc jeho však není nemocí akutní, nevyvolala ji jen dnešní světová deprese hospodářská, datuje se již od řady let a krise ji jenom vyvrcholuje. Chceme-li se chorobou vážně zabývati, jest nezbytně nutno uvědomiti si nejprve, v čem choroba záleží. Úpadek hospodářský je nejdůležitější, poněvadž je nejzjevnější a nejvíc bolí. Mluvit o této stránce našeho lékárnictví je úkolem velmi nevděčným. Věci hospodářské jsou konkretní a pracují s číslicemi velmi konkretními, těch lze se však v našem lékárnictví velmi těžko dopíditi. Nepochybuji o tom, že většině našich lékáren se dnes daří špatně, mnoho jich nemá již daleko takových zisků jako mívaly a jen několik málo lékáren prospívá a vzkvétá, to jsou však lékárny, které pracují i jako velkodrogerie a jako zástupci buďto domácího nebo cizího průmyslu specialit.

Ukazatelem prosperity lékárny jest její obrat, ovšem že teprve v poměru ku režii a nákladům za zboží. Zjistiti druhé jest na podkladě celé řady zkušeností poměrně snadné, ale zjistiti skutečný obrat lékárny jest téměř nemožno, poněvadž se snad ještě nenarodil lékárník, který by to otevřeně řekl. Opatrnost zcela pochopitelná, ježto jde o obchodní tajemství, které si každý střeží z důvodů fiskálních a s ohledem na stále hrozící nebezpečí žádosti o zřízení nové lékárny. A přece, jak bylo by důležité získati takováto hodnověrná data, jako informační materiál; ku př. hned při pracování lékárnické sazby. Statistika o obratu lékáren v republice a docílených ziscích by asi sotva přesvědčila zástupce sociálních ústavů, ale pevná čísla by aspoň informovala úřady tak, že bychom se nemuseli stále setkávat s námitkou, že ještě žádný lékárník neudělal konkurs. Byl sice již před několika lety učiněn pokus s německým Verbandem, pouze však z jednoho gremia, a i český svaz, tuším, některá data publikoval, pokus však nenalezl dosti ohlasu pro svoji neúplnost, ježto se týkal vždy jenom několika lékáren.

Nepochybuji, že lékárny, zvláště venkovské, živoří a jest záhadou, jakým uměním se lékárny, zejména na Slovensku a Podkarpatské Rusi, udržují při životě, často při obratech neuvěřitelně nízkých – čísla a statistika nám však chybějí a tak jsme odkázáni pouze na ústní podání. Průkazem mohlo by býti zadlužení lékáren jak u velkodrogistů, tak i v peněžních ústavech, ale i tato data chybějí a tak nezbývá než prostě konstatovati skutečnost, že hospodářský stav lékáren se neobyčejně zhoršil. Důkazem by snad mohla být i statistická data o počtu lékáren pracujících bez spolupracovníka. Ale i tato okolnost není dosti průkaznou, ježto se shledáváme s lékárnami, které pracují sice bez spolupracovníka, ale za to za spolupráce celé – ovšem nekvalifikované – rodiny, ač by toho při obratu lékárny často ani třeba nebylo.

Nikterak nepodceňuji hospodářské stránky, ale myslím, že daleko hlubší stopy zanechává v lékárnictví úpadek mravní, který postihnuv celou jednu generaci, může býti napraven teprve generací nebo generacemi příštími. Úpadek mravního cítění v lékárnictví nemá neblahých následků jen jako takový, ale odráží se i po stránce hospodářské, ježto otřásá důvěrou ve spolehlivost lékárníků a tím působí i škody hospodářské.

Nesmíme zapomínat, že příslušníci stavu charakteru porušeného, vychovávajíce dorost, vychovávají ho v intencích svého mravního cítění a porušují tak i mravní čistotu aspiranta pro celý jeho život anebo aspoň do té doby, dokud nepřijde jako hotový magistr do rukou poctivého lékárníka. A přijde-li mladý magistr po absolutoriu do lékárny, spravované v těchto zásadách a vydrží-li tu déle, odejde i on s velmi otřesenými názory na poctivost, ač-li nebude již poctivost považovati za přežitek vůbec.

Do této kapitoly o otřeseném vědomí mravní zodpovědnosti zařadil bych i konkurenční boj mezi některými lékárnami, zejména i naprostý úpadek solidarity a vzrůst sobeckosti vybičované na krajní mez. Tyto okolnosti jsou příčinou, proč v lékárnictví dnes nelze provésti té nejjednodušší úpravy prostou dohodou, ježto mnozí svoje já a prospěch svého já kladou nejvýše.

Mnohým a mnohým jest lékárna jenom prostředkem ku docílení největšího zisku, prostředkem, který nezavazuje k jiným povinnostem. Tito jednotlivci neuvažují, že zvýšený zisk, docílený na úkor ostatních, je ziskem jenom dočasným a že úpadek stavu zaviněný i jejich vinou bude i úpadkem jejich. Zapomíná se u nás mnoho, že lékárník má též určité mravní povinnosti vůči svému povolání a vůči veřejnosti. Byl to Baťa, který razil heslo „Služba veřejnosti“. Toto heslo měli by lékárníci vepsat ve svůj štít, poněvadž tam právem náleží. Heslo toto sice zavazuje, ale zavazuje strany obě. Jen tehdy, bude-li konat lékárník poctivě službu veřejnosti, bude mít právo, aby tato služba byla veřejností nejen oceňována, ale i také řádně odměňována.

Nesčíslněkrát bylo poukazováno na to, že naše lékárnické laboratoře osiřely. Věřím, že dnes výroba mnohého, co bylo dříve vyráběno v lékárně, se nevyplácí, ale nelze přece tvrdit, že by si lékárník nemohl v lékárně připravit aspoň ta nejjednodušší galena. Dnes má lékárník svoje oprávnění jako výrobce. Vzdal-li se dobrovolně svojí laboratoře, stane se prostým překupníkem a na to nebude ovšem třeba lékárníka.

Většina lékárníků ztrácí dnes vůbec zájem o odbornou stránku svého zaměstnání. Dokazuje to naprostý nezájem o přednášky rázu odborně praktického. Všimněme si jenom programu na schůzích, pořádaných naší společností, kolik bylo zde přednášek z praktické farmacie a pokud byly, byli to stále jenom titíž přednášející. Myslím, že by nám výbor společnosti mohl sděliti, jak těžko shání praktické části našich večerů a my, kteří jsme jich pravidelnými návštěvníky víme, jak často musí zaskočit i pouhá improvizace. A totéž objevuje se i v odborném tisku. Porovnejme jenom staré ročníky s obsahem časopisu dnešního. Kolik jest tam dnes článků napsaných praktickými lékárníky? Kdyby nebylo našich vysokoškolských učitelů a doktorantů, kteří zaplňuji časopis odbornými články, byl by jeho obsah po této stránce velmi chudý.

PRAKTICKÝ LÉKÁRNÍK, 1933, květen, str. 121