Jsou situace, které nás nakonec posílí

Patřím k těm z nás, kteří čtou Časopis českých lékárníků vždycky velmi pozorně, někdy hned, když se mi objeví v poštovní schránce, jindy si dávám načas, abych toho času na přečtení měla dostatek.

Považuji za přínosné odborné články, výborně zpracované příspěvky právního poradce naší komory Mgr. MUDr. Jaroslava Maršíka, informace o tom, co se kde událo, názory kolegů na dění ve společnosti samozřejmě ve spojitosti s lékárenstvím. V našem oboru se stále něco děje, ­bohužel málokdy v náš prospěch.

Bez ohledu na to, nebo spíše právě proto, si vážím šíře záběru ČČL, je to prostě náš časopis, zveřejňující různorodé názory příslušníků lékárnické obce, kteří se s kolegy dělí o své pohledy na mnohá důležitá témata. To, že každoročně v lednu vychází i rejstřík článků s obrázky obálek časopisu, mi připomene, co mne v obsahu uplynulého ročníku zaujalo, co se stalo a nestalo, je to taková stručná kronika naší lékárnické doby. Možná jste si, kolegyně a kolegové, také všimli, že obrázky na titulních stranách loňského ročníku tvoří jeden dlouhý „rozverný“ pás, ilustrující práci lékárníka za tárou i v laboratoři.

Letos začal náš časopis vycházet v nové grafické úpravě. ­Ačkoliv se v tomto směru nepovažuji za odborníka, vidím to jako víta­nou změnu, ČČL je „vzdušnější“, sice méně barevný, ale o to elegantnější a modernější.

V lednovém čísle je toho ke čtení hodně. Už samotný název článku Výzva pro členy nefunkčních OSL vede k zamyšlení, proč tato sdružení někde nefungují, jak je možné, že se v celém okrese nenajde nikdo ochotný je vést.

Oceňuji příspěvek na pokračování, který v rubrice TAK TO VIDÍM JÁ píše PharmDr. Jan Horáček. S přehledem připomíná události, na které jsme už mnozí zapomněli, přestože se tehdy v 90. letech tvořily naše novodobé lékárnické dějiny. Naopak mladí kolegové o nich s ohledem na svůj věk pochopitelně nevědí nic, nebo velmi málo.

V lednovém vydání ČČL mě zaujal rozhovor s kolegyní Mgr. Adou Holubovou z Litvínova. Velmi dobře chápu její názory, s většinou jejích myšlenek se naprosto ztotožňuji. Já jsem taky přesvědčena, že konec profese ještě neznamená konec života. Ale i to, že doba mnoho kolegů změnila a není málo těch, kteří měli v lepších časech jako zaměstnanci výborné ­podmínky k práci i patřičné finanční ohodnocení. Že na to všechno brzy zapomněli, když se zejména menším soukromým ­lékárnám začalo z řady důvodů, které není třeba vypisovat, dařit hůře, a ve chvíli, kdy to lékárně vysloveně uškodilo, bez mrknutí oka odešli jinam. Při setkáních s mnoha kolegyněmi a kolegy se dovídám (a opravdu mne to těší), že nás to nakonec posílilo, že jsme se dokázali s takovou situací poprat, i když nás to stálo hodně nervů a energie.

Ani já nevím, jak dlouho budu ještě pracovat. Přes všechno, jakým směrem se nakonec lékárenství u nás vydalo, jsem nikdy nezalitovala, že jsem se kdysi pro tento obor rozhodla.

Mgr. Bronislava KOVÁŘOVÁ, lékárna U Zlatého raka, Ostrava