Deník holky z lékárny

Můj milovaný deníčku, v sobotu ráno jsem se probudila s neuvěřitelnou bolestí v krku. Nejsem žádný hypochondr jako někteří lidé, které potkávám ve svém zaměstnání. (Pokud si někdo z vás myslí, že pracuji v lékárně, vyvedu vás za malou chvilku z omylu). ­Celou sobotu umírám, vážně, připravila jsem na stůl všechny životní pojistky, závěť a nechala nachystané peníze na kočičí krmení.

Už jsem vám říkala, že jsem tak trošku hysterka? V neděli mě bolelo celé tělo. Už druhý den k tomu neklesla horečka, nemůžu jíst, pít, dokonce ani MLUVIT!!! Je večer, teplota neklesá a k tomu zvracím! Není sice skoro co, ale po Paracetamolu mě bolí žaludek (jako po všem) a prostě zvracím. Když už jen ležím u záchodu, tak se rozhodneme, že se pojede na pohotovost. Pan doktor se mi podívá do krku, jelikož nemůže najít „tu jejich baterku“, vezme si mobil a svítí si mobilem ­(mezitím mu volá nějaká Kamila). Suše mi řekne, že v krku nic nemám, a že v lékárně prodávají nějaké to Tantum verde a Orofar, ať si to koupím. Došli jsme k tomu zvracení, tak mu říkám, že sice nevím, ale myslím si, že to je z toho, jak nemohu jíst a beru si Paracetamol na lačno. On mi dal zapít Torecan s doporučením: „Tohle máte proti zvracení, pijte ještě dva dny jenom čaj a střídejte Paralen s Ibalginem po čtyřech hodinách, to bude v pohodě.“

V tu chvilku jsem si už říkala, že jsem vlastně mohla umřít v klidu doma, ale jsem odvážná holka a zeptala jsem se proto, od kolika stupňů mám srážet teplotu. Pak doktor se zamyslel a řekl: „Jak to bude víc než 37 stupňů, hnedka srážet.“

Zaplatila jsem 90 korun a odešla do auta, kde mne v doktorově zprávě zarazí jedna kolonka. Zaměstnání: Tkadlena Moje iluze skončily.

Krásný den všem!

P. S. Nakonec jsem musela ke svému lékaři. Mám silnou angínu, antibiotika a neschopenku.       

M.