Editorial

Na tom papírovém rukou psaném receptu vidím přes veškerou snahu jen spletenec pravidelných kroužků. Podle mého názoru se to přečíst nedá. Zkušené oko lékárníka z toho lékařova docela úhledného ornamentu přečte boraxové globule. Uznávám, jsou to léta praxe. Další lékárník se s recepty tohoto lékaře setkává taky a jeho „kódy enigma“ luští úspěšně. Elektronický recept se stal denní realitou, přesto si lékárníci občas s nostalgií uvědomí, že s těmi dřívějšími čmáranicemi na recepturním blanketu bývala docela legrace.

Nejednou jsem zaslechla celkem vtipnou myšlenku, že budoucí lékaři nepochybně na fakultě skládají zkoušku ze škrabopisu a budoucí lékárníci na farmacii pilně studují luštění škrabopisu, takže pacient si může být jist, že v lékárně obdrží na základě (ne)čitelného receptu přesně to, co mu doktor předepsal.

Díky elektronickým receptům lékárna dostává jednoznačnou a čitelnou informaci o tom, co má pacientovi vydat. To by před dvaceti lety americký kardiolog, odsouzený k pokutě 250 tisíc dolarů, přivítal. Kvůli jeho nečitelně vypsanému receptu lékárník pacientovi vydal jiný lék a pacientovi se to stalo osudným.

V roce 2007 napsal alternativní hudebník, spisovatel, publicista a duchovní učitel Vlastimil Marek ve fejetonu na svém blogu, že vždy obdivoval lékárnice, které nějakým záhadným způsobem přečetly škrábanice na receptech, a pokud mu ve škole a rodiče vytýkali, že škrábe, museli uznat, že lékaři škrábou ještě víc. A taky že nečitelnost rukopisů naznačuje všeobecnější trend: uspěchanost, nepozornost, nedostatek respektu, fachidiotismus.

To se dodnes nezměnilo. Týká se to všech, dokonce i těch, kteří kdysi v krasopisu vynikali.

Jaroslava HOŘANSKÁ