Tichý oddíl

Nedávno jsem byl na služební cestě v Brně. Bylo to školení našeho dodavatele nemocničního software o preskripci ­eReceptů a o výdejích eReceptů v lékárně. Na zpáteční cestu jsme s kamarádkou nastoupili do vlaku a vůbec si nevšimli, že nastupujeme do vagonu s označením „Tiché oddělení“.

Vlak se rozjel a my jsme, plní dojmů, povídali. Nejdřív o e-receptech, pak o vaření a pečení, o zavařování a o tržnici, kam rádi chodíme každou sobotu. Když jsme se dostali k tomu, jak chutnají ústřice, objevila se vedle nás slečna, která seděla zády k nám. Upozornila nás, že sedíme v tichém oddílu a že ji hlasitým hovorem rušíme. Omluvili jsme se a pokračovali v debatě šeptem. Tento poznatek byl pro nás naprosto nový, ale když tiché oddělení, tak ticho, vše šeptem.

Rozhlédl jsem okolo sebe a osmdesát procent lidí mělo v uších sluchátka a puštěné PC. Slečna, co seděla vedle, koukala na Dítě Bridget Jonesové, a tři dámy přede mnou sdílely nadšení z nákupu v Brně. Tu se zvedla slečna, možná paní, budeme jí říkat Poučitelka. Pravděpodobně manažerka v zahraniční formě, cca 35 let, trochu oplácaná, draze oblečená do šedočerné, na nohách rudé balerínky a ­krvavě rudé značkové brýle. Seděla asi čtyři sedadla přede mnou a dámy přede mnou upozornila, že jsou v tichém oddílu a že jsou hlučné. Stejně jako my se omluvily, že to nevěděly, a pokračovaly v rozhovoru šeptem. Když tichý oddíl, tak ticho.

Asi po čtvrt hodině se Poučitelka objevila u mé sedačky. Že prý šeptám moc nahlas a že to slyší až na své sedačce. Byla tak precizní, neodklonitelná a urputná ve svém projevu, že zapomněla šeptat a mluvila nahlas. Proto jsem jí šeptem ­požádal, aby mne nenapadala, že šeptám a že to opravdu nemůže slyšet. Ona pořád tou svojí asertivní metodou poškrábané desky, že jsem v tichém oddělení a ona že slyší, o čem si povídáme.

A tak jsem jí nahlas požádal, aby si šla sednout na své místo a mlčela. Asi nečekala takovou odpověď a zůstala v předklonu neschopná odpovědi. Důrazně (mám docela zvučný hlas) jsem ji proto požádal, aby odešla, sedla si na své místo a neobtěžovala. Ostatní cestující by mi snad nejraději zatleskali –⁠ ale nemohli, byli jsme v tichém oddělení.

Asi po čtvrt hodině přišla do vlaku průvodčí –⁠ dlouhonohá, blonďatá a blankytně modrooká. Poučitelka opět zapomněla, že je v tichém oddílu, a začala si jí nahlas stěžovat, že ten velký vousatý pán nahlas mluví, že na ni dokonce křičí, a že průvodčí žádá o sjednání nápravy.

Fňuky fňuk, slzavé údolí. A tak jsem se zvedl, zeptal se, jestli mohu mluvit nahlas a vysvětlil, že jsem si vědom, že jsme všichni v tichém oddílu, ale že jediná, kdo mluví nahlas, je slečna, nebo paní, Poučitelka. Když pak průvodčí kontrolovala můj lístek, zasmáli jsme se tomu spolu. Potichu nám kamarádsky poradila, ať se příště vyhýbáme vagonu číslo 23. Prý v něm, cituji „jezdí divní lidé!“

Když jsem si pak v Praze kupoval jízdenku do Třince, rovnou jsem požádal, že nechci lístek do Tichého oddělení. Slečna na přepážce se začala smát a povídá: „Chápu, v tom vagonu jezdí divní lidé –⁠ patří do blázince!“

Svět je hlučný, krásný a barevný a růžový, blonďatý, zrzavý i platinový! Poučitelka to nepochopí, ve finále se možná dostane k psychiatrovi. Bude mít depky, že je tlustá, že ji nikdo nechce a že je sama, a bude to překrývat arogancí a povýšeností. Bude zobat prášky a docházet na psychoterapie, skupinové terapie a další, až jednoho dne, stejně jako my všichni, umře.

Ale my život prožili, ona jej přetrpěla. Je mi jí líto, je to velice smutný příběh o slečně, nebo paní, Poučitelce. Ale když jsem jej psal, mám jeden nápad. Když již několik let hovoříme o reformě psychiatrie, nedělejme to, prosím, jako České drány tichá oddělení.

Nedělejme z klientů psychiatrie „divné lidi“, naučme je s jejich nemocí žít s námi!

(Redakčně kráceno)

Tato povídka získala 2. místo v literární soutěži pro pacienty a zaměstnance psychiatrických zařízení v České republice a Slovenské republice ­„Kouzelný klíč“ (letos XIII. ročník). Její autor, Mgr. Jan ­Pomykacz, je vedoucím ­nemocniční ­lékárny PN Bohnice.