Vyšlo v časopise: Čas. čes. lék., 98, 2026, č. 3, s. 10-15
„Dobrý den, dobrý den…“ rozezní se dětské hlásky oficínou.
„Dobrý den, děti.“ Skupinku předškoláků se dvěma učitelkami/tetami vítá vedoucí lékárnice PharmDr. Jana Šolínová. A hned spouští svůj promyšlený didaktický plán. „Jestlipak víte, děti, kde to jsme? Kdo z vás to ví?“
„V lékárně,“ odpovídá jedna bystrá holčička. „Ano, jsme v lékárně,“ přidávají se další.
Přeskakuji pár dalších otázek a odpovědí a pak zazní před tárou ta poslední.
„A víte, děti, co znamená zdraví, co znamená být zdravý?“
„Můžeme chodit ven.“ Sázejí děti jednu odpověď za druhou.
„Hrajeme si.“
„Můžu se hodně najíst.“
„Být zdravý znamená mít radost.“
Opravdu to ten předškolák řekl. Zdraví je MÍT RADOST. Jsme všichni naměkko, včetně dvou náhodných pacientů.
Děti mizí v útrobách lékárny. V představování jejich exkurze lékárnou budeme pokračovat v dalších vstupech. Mezitím je třeba se zeptat Jany Šolínové, co ji to vůbec napadlo, ukazovat dětem všech věkových kategorií lékárnu, učit je ve škole chemii, biologii, doprovázet ty nejlepší řešitele chemické olympiády na exkurze do Hradce Králové a podnikat na lékárníka, farmaceuta další podivuhodné věci.
Já jsem se podle mě narodila jako učitelka, to asi je ten základ. Primárně jsem nikdy neměla v plánu pracovat v lékárně. Lékárna se objevila ve chvíli, kdy jsem se coby náctiletá dostala ke strejdovi, který byl lékárníkem v České Lípě. Ve chvíli, kdy jsem s ním začala diskutovat o lékárně a vůbec o farmacii, tak mně teprve došlo, že vlastně nějaká vysoká škola „farmacie“ existuje a že by to možná pro mě nebylo špatné. Zaměřovala jsem se na biologii, chemii, a přestože jsem tvrdila, že budu dělat peďák, tak jsem si ještě na gymplu s profesorem Karáskem navíc přibrala latinu. Asi tak od druháku jsem si začala říkat: hele, spíš než učit chemii a biologii na základce, je možná lepší a kvalifikovanější práce ta farmacie. Je to o zdraví, o přínosu společnosti, přišlo mi to jako intenzivnější forma seberealizace.
Po škole jsem nastoupila do lékárny, dodělala si rigorózní zkoušku, atestaci, ale celou tu dobu, co jsem fungovala v lékárně, pořád někdo chodil a hele, potřebujeme, aby někdo šel přednášet tam a tam, potřebujeme, abys udělala školení, dvacet let jsem školila dospělé, až mezitím odrostly moje vlastní děti, a tak mi ty menší děti začaly chybět…
Jiné ambice jsi neměla?
V roce 2019 jsme jeli s Alešem Marečkem na kongres FIP do Abu Zabí, představovali jsme tam posterovou prezentaci. Pro mě to byl obrovský moment v lékárnické kariéře, že jsem si říkala, že asi už ničeho většího nejsem schopna docílit. Dělali jsme projekt s Katkou Ládovou Malou a Katedrou sociální a klinické farmacie, já měla měření pulzu v lékárně, měřili jsme v Pardubicích a dalších lékárnách, sbírali data a porovnávali s daty ze zahraničí. Aleš zpracovával konzultace v lékárně, čili služby, o kterých se dneska mluví, že jsou hudba budoucnosti. A to byl pro mě vrchol. Kam jinam výš? Jedině v tom Abú Zabí přednášet, ale na to bych se necítila. V té době jsem si ale už říkala, že náš obor mi najednou přijde trochu stagnující a že mně to vadí, když už jsme přežili Ratha, poplatkové aféry, i to, že lidi se od nás odkláněli kvůli doplatkům, lítali do řetězců.
Nastoupila jsem ve Cvikově k Jarce Skopové. Tam se nastolila geniální atmosféra. Ona kdysi dávno studovala ještě u profesora Květiny klinickou větev a vždycky chtěla dělat kliniku. Vítr ji ale zavál do vesnické lékárny a ona se snažila aplikovat tyhle principy i tam. Nás nutila, abychom služby poskytovaly opravdu na náležité úrovni s klinickým přesahem, to se strašně dlouho drželo. My jsme dvacet let řešili konzultace. V době, kdy to vůbec ještě nebylo v legislativě, tak my už s tím začínali, řešili jsme, jak to všechno provádět, konzultovali jsme s dr. Maršíkem, jak se to má správně dělat z hlediska legislativy, tohle se tam úžasně rozvinulo… A taky jsem byla ještě na fakultě na praxi ve Francii, a to mě taky hodně ovlivnilo. Lékárna se ve Francii provozovala vůči pacientům velice přátelsky, se vším se jim pomáhalo, nebylo možné si představit, že přijdu o klienta… že jakmile půjde někam jinam, je to průšvih, já se neuživím. Tam měli nádherný komunikační přesah, opravdu se vůči klientům snažili, snesli by jim první poslední, byli milí, přívětiví, komunikativní, to tady v té době zvykem moc nebylo. Přijela jsem z Francie, potkala Jarku, která měla ještě ten klinický přesah. Dvacet let se to ve Cvikově rozvíjelo, jenomže pak do toho začaly poplatky, Rath, Maxové a další, nás to drtilo a začal to být spíš boj o život a aktivity navíc pomalu ubývaly. Byla jsem zvyklá, že jsme poskytovali konzultace, bylo to hrozně prima, ale pak poslední dva tři roky jsem na to nedostala vůbec prostor.
Když máš konzultaci v rámci pracovní doby v lékárně, tak pro vedoucího to znamená, že tam má člověka, který mu v tu chvíli nic moc nevydělá. Musí se uvažovat tak, že když poskytuješ konzultace pacientům, tak oni se ti potom vrací, a ekonomický přínos je později, ale v tu chvíli to není zaplacené. Musíš mít ty lidi, musíš mít přesah zaměstnanců, aby to vůbec bylo schopné života a musí být přesah financí, aby v tu chvíli to byla lékárna schopná financovat, já si dneska uvědomuju, že to vůbec není jednoduché…
To ne, ale tady je to jiný, tady jsem svojí paní, jak to krásně řekla Markéta Nezvedová, se kterou jste měli rozhovor v prvním čísle a kterou znám a moc jí držím palce.
Děti se tlačí v chodbičkách zázemí lékárny a kdo zná osobně Janu Šolínovou, ví, jaké rarášky se jí umí rozsvítit v očích. „Děti, teď překvapíme naši paní účetní, je tady schovaná v malé místnosti, uděláme jí radost a pozdravíme ji slovy: Dobrý den, Zdeničko! Ano? Tak jdeme.“
Děti se natlačí do malé kanceláře k paní Zdeničce, ale jak jsou slušně vychované, netroufnou si ji oslovit takto důvěrně. Jen jeden roztřesený hlásek stydlivě zašvitoří: Dobrý den… Zdeničko.
V duchu scénáře Cesta léku lékárnou se pak výprava předškoláků dostane bludištěm do míst, kudy lék do lékárny přichází, eviduje se a kontroluje. V lékárnickém časopise netřeba víc popisovat. Opět pár vět výkladu, přizpůsobených věku návštěvníků. Navíc maňásek.
Všichni jsou překvapeni, jak je zázemí lékárny veliké.
Delší a u předškoláků také poslední zastávka je ve velké laboratoři, kde je pro děti připraven pestrý edukační program. Na improvizaci se nespoléhá a vše je dopředu nachystáno. Ale zpátky k doktorce Šolínové.
Smysl to má, že se vůbec veřejnost informuje, co se v lékárně děje. Když sem potom přijdou starší děti a učitelky se s nimi cíleně nebaví, tak oni vůbec nevědí, co je lékárna. Mají lékárnu spojenou třeba jen s tím, že si sem mamka dojde vyzvednout antikoncepci nebo si do lékárny přijdou pro sirup na kašel, ale neznají ten přesah všeho dalšího. Já používám pro všechny věkové kategorie materiály z Komory, jako je Cesta léku lékárnou, seznamuju děti s tím, jací pracovníci zde pracují. Chápu, že třeba pro školkové děti to vypadá neadekvátně, ale já už i jim říkám naprosto úmyslně, že jsme zdravotnické zařízení, že lékař i lékárna patří k sobě, aby pokud možno tolik nepodléhaly rozšířenému dojmu, že lékař je zdravotník a my jsme obchod. Taky se snažím i prostřednictvím dětí informovat rodiče, co všechno lékárna dělá, Cesta léku lékárnou je podle mě hrozně důležitá, protože ani rodiče si často neuvědomují, že to vůbec není jednoduché, že ve chvíli, kdy si přijdou něco vyzvednout na recept, tak jakým způsobem se k nám lék dostane a že za tím je dalších 5 lidí, kteří na to musí sáhnout a musí s tím něco udělat. Takže tohle mi přijde jako forma osvěty.
Kromě normální výuky chemie a přírodopisu dělám ještě ve spolupráci s Honzou Haškem projekt pro 9. ročníky „Léky a životní prostředí“, který v podstatě obsahuje vývoj zdravotnictví napříč společností. Je to takový průřez skrz dějepis, zeměpis, občanku, kousky chemie, rodinné výchovy, výchovy ke zdraví, prostě všechno. Začínáme tím, kdy začal člověk ovlivňovat své prostředí, a oni potom řeší, jaké jsou nebezpečné látky v přírodě, jak můžou látky vstupovat do těla. Pak se postupně dostaneme k definici lék-léčivo-léčivý přípravek, mám pro ně nachystanou bednu plnou krabiček, kterou jsem tady postupně sesbírala, tu jim vždycky vysypu na stůl a oni třídí, co je doplněk stravy, co léčivý přípravek, zdravotnický prostředek nebo potravina. Pak tam máme část, kdy řešíme lékové formy a pak uprostřed projektu chodíme na exkurzi do lékárny, kdy jim představíme lékárnu a přesně cestu léku lékárnou a řešíme taky například antibiotickou rezistenci, kde si čtou příběh a mají alternativy řešení a mají vymyslet, které jsou dobře a které špatně, včetně likvidace, že se to nemá splachovat do záchoda a posílat dál. To celé je pětihodinový blok a má to nějaké návaznosti, pracujeme na tom týmově s kolegou, který učí dějepis a zeměpis. Hodně nás to spolu baví, je to vždycky prima…
U čtvrťáčků je vidět takové to nadšení, jéé já chci dělat mastičku a co se ještě dělá dalšího? Se čtvrťáčkama jsme dělali i tobolky, takže oni byli nadšení, ale nějaké rozhodnutí o svém životě mají samozřejmě daleko před sebou. U deváťáků dělám průřezové aktivity průběžně, například chemickou olympiádu. Vozím účastníky do Hradce na fakultu, tam už ale jedou děti předvybrané se zaměřením na biologii a chemii, potenciálně medici nebo farmaceuti. Pomáhám jim, když dělají olympiádu, jdeme na exkurzi do lékárny a jezdíme do Hradce na fakultu. V Hradci obvykle chodíme za Radimem Kučerou, který připravuje různé aktivity, vloni například děti identifikovaly lokální anestetika pomocí chromatografie na tenké vrstvě s UV detekcí a dokonce i řešily podobnosti ve struktuře. Josef Malý mi zajistil návštěvu modelové lékárny, takže chodíme na trenažér. Když jsem tam byla předloni s deváťáky, tak z těch pěti dětí je podle mě jeden tutovej doktor a jeden tutovej farmaceut. A ti byli naprosto boží, skvěle vymýšleli otázky na fiktivního pacienta atd. Když pak šli z toho trenažéru, tak říkali: „jé to bylo pěkný“ a „to by mě bavilo“. To si myslím, že je důležité… Tady, když učím, tak je průběžně seznamuju s tím, že jsem lékárník. To dělám každou hodinu, oni to vědí i se mě na to ptají. Zajímavý přesah to má, že když se ve škole něco děje, tak mě ke všemu volají…
No záchranářka, občas se děsím… Když děti mají nějaký problém, když se někde škrábnou, tak okamžitě běží za mnou do kabinetu. Paní učitelko, já jsem se tady škrábnul, nemáte náplast, nemůžete mi to ošetřit? Je zajímavé, že nejdou za svojí třídní učitelkou, ale za mnou. A já je průběžně seznamuju, že dělám v lékárně a co to obnáší. Třeba jsme řešili tabulku prvků a oni se ptali, jestli mají umět latinské názvy. Tak jsem odpovídala: „Třeba u magnésia a calcia vůbec není špatné vědět, že magnesium je hořčík a calcium je vápník.“ „A proč, paní učitelko“, ptaly se. „Protože pak přijde pacient do lékárny a říká mi: dejte mi magnesium nebo hořčík, což je hloupost.“ Takže se snažím využívat situací, jaké potkávám v lékárně, a dětem říkám, že až budou jako pacienti chodit do lékárny, třeba tohle by zrovna mohly vědět. Řešíme ve škole i první pomoc, na tu si ale zvu skutečné záchranáře.
Zpětnou vazbu máme. Rodiče o nás ve škole vědí a přijde mi, že jsou takoví jako opatrní, možná to dělá ten doktorský titul. Chodí za mnou rodiče a chtějí se poradit, třeba o tom, že dítě má nějaké úzkosti atd. Velmi na to reagují kolegyně, které se často na něco ptají, takže já si třeba nějaké farmakologické dotazy nosím ze školy a pak večer zpracovávám kombinace léků, řeším jim interakce, mám s tím trošku honičku. Když mám vést dobře hodinu, tak se potřebuju ráno napojit do té hodiny, hodina musí didakticky nějak vypadat, nemůžeš na děti celou hodinu jen mluvit. To je špatně, děti tohle neberou, musí si zopakovat, co bylo minulou hodinu, musí se nějak aktivizovat, musí se jim zadat téma, pak se téma probere, pak se téma musí procvičit, musí se zopakovat, správně musí ještě i zhodnotit tu hodinu, musí si shrnout, co se naučily. Já, když si ty hodiny stavím, tak stavím hodinu po hodině a nejedu systémem, že mám před pěti lety postavenou hodinu a tu opakuju. Každou hodinu prostě inovuju, mám nové hry, nová cvičení, kolegové mi nasdílejí nové aktivity. Takže když přijdu do školy, tak se napojím do svých hodin a ráno v půl 7, když tam přistanu, tak už jedu: teď mám tuhle třídu, tuhle třídu, tuhle třídu, potřebuju nachystat kádinky blablabla a jsem zapojená v pedagogice a když pak na mě pět minut před začátkem hodiny přilítne kolegyně a začne se ptát na nějaké interakce léků, tak na ni vždycky koukám jak zjara, ježišmarjá, proboha, cože? Pak jim doporučuju, ať mi to radši napíšou do teamsů, chatu, že něco potřebujou pomoct vyřešit a že se tomu budu věnovat potom. Jsem naučená úplně stejně tady s pacienty v lékárně, protože jsem tady tři dny v týdnu. Teď jsem měla například dotaz v pondělí, když jsem tady byla úplně sama na očkování a typy vakcín a všechno okolo a já jsem říkala, nezlobte se, na tohle nejsem schopna odpovědět za 20 vteřin, já se vám na to podívám a zavolám vám. To je můj standardní postup, takže jsem přijela ze školy, sedla jsem si k tomu tématu, které jsem potřebovala zpracovat a odpovídat. Té paní jsem pak volala druhý den a snad byla spokojená.
Děti se v laboratoři rychle zabydlely. Našly připravená puzzle, rozstříhaný plakát Cesta léku lékárnou a spoustu obrázků bylinek. Ty se snažily poznat a jedna malá expertka vůbec nebyla špatná. Břečťan sice nepoznal nikdo, ale to by možná podobně dopadlo i v dospělé populaci. Hitem byla chamomilla a její příběh s Krtečkem. To znaly skoro všechny. Zejména jak Krteček v roli lékaře-lékárníka heřmánkem pomohl kamarádce myšce, kterou rozbolelo bříško. A na co se používá heřmánek, děti?! Na bříško, když nás bolí… Ano, správně. Nikdo se nenudil, zapojily se i paní učitelky a maňásek.
Na druhé straně laboratoře se pak připravovala mastička. Samozřejmě postupně, s jednoduchým výkladem, aby děti pochopily. A chápaly velmi rychle. Každý chtěl aspoň chvíli třít a míchat měkkou mast ze syndermanu a vody. (Pozn. Jany Šolínové: recepturu jsme vybraly s naší asistentkou, protože se synderman krásně mění – světlá a měkne, a je to patrné na první pohled i znát, když míchají mast. Prostě kouzlo v lékárně.) Je to jako když pomáháte mamince s těstem. Kdo pomáháte mamince s těstem, děti? A co pak s tím těstem a miskou maminka udělá? Ano, takhle ji pořádně vytře stěrkou, aby nic nepřišlo nazmar. Na závěr se mastičkou úhledně naplnila krabička, označila červenou popsanou signaturou. Děti, víte, kdy se dává červená samolepka?
Nakonec došlo i na drobné dárky, které si převzaly paní učitelky. Například bylinný čaj. Podíváme se na složení, aby některé z dětí nebylo alergické a uvaříme si ho ve školce. Zazněla taky básnička o vitamínech a rozloučila se paní lékárnice i maňásek. Perfektně připravené, nic neponecháno náhodě.
To by mohl být výkon jako nějaká osvěta…
Myslím, že asi ne… Já bych to oficiálně nazvala Zvyšování zdravotní gramotnosti populace, obecně průzkumy tvrdí, že zdravotní gramotnost u nás je malá. Když děláme projekt, řešíme ATB rezistenci a já tam mám záměrně otázku, jestli se virové onemocnění nebo nachlazení standardně léčí antibiotiky a je to vždycky tak 50 na 50. Ve chvíli, kdy projekt dokončíme a zeptáme se znova, tak už to je třeba 90 na 10. Tohle zasouvám i v rámci výuky bakterií a virů v šesté třídě, tak i tam už řešíme rezistenci. Zdravotní gramotnost je potřeba u nás ale pořád posouvat, protože lidi mají často přístup: něco mi je, vezmu si prášek a tím to hasne. A vůbec se neřeší rehabilitace, neřeší se, co můžu udělat já, preventivní opatření, zdravý životní styl, diety, proč já bych měl něco řešit, proč já bych měl něco držet, postupem času se to určitě zlepšuje, ale pořád to není dostatečné.
Rozhodně podpořit v lékárnách prevenci, osvětu. Taky za to něco zaplatit, aby lidi nedělali všechno ve svém volném čase. Já to dělám, protože si to můžu dovolit, ale jsou kolegové, kteří si to dovolit nemůžou a živí rodiny. Rozhodně si nemyslím, že zdravotní gramotnost zlepší zásilkový výdej léků na recept bez jakéhokoliv ošetření z odborné stránky. Často v diskuzích zaznívá, že je to buď úplně špatné nebo úplně dobré, to já si nemyslím. Myslím si, že klidně by to i existovat mohlo a klidně bychom se do toho mohli zapojit. Možná by to překvapivě v našem oboru vedlo k tomu, že budeme dělat práci, kterou dělat máme, že nebudeme jenom řešit krabičky, ale že se zaměříme na podávání informací a vzdělávání lidí a šíření zdravotní gramotnosti. Když se toho ale zmocní něco jako Alza, určitě to tímto směrem nepůjde. Věřím, že kdyby se zásilkový výdej dobře uchopil, tak může vedle sebe existovat zásilkový výdej i dobře zvládnutá dispenzace, konzultace.
Ta především asi všude běžně probíhá…
Probíhá za vajíčka, oříšky, čokoládu… Její legalizace by byla určitě krokem správným směrem, je to forma zásilkového výdeje se zajištěním bezpečnosti a účinnosti léčby pro pacienta. Myslím, že každý lékárník by byl pro zlegalizování donáškové služby a její podporu. Byl by to skutečný krok k pomoci ohroženým skupinám. To, co se vymýšlí jako zásilkový výdej, ocení nejvíc Pražáci nebo obecněji lidé ve velkých městech, ale babička důchodová, nechodící, nemohoucí, ke které syn jezdí jednou za měsíc, tohle stejně nezvládne. Ona nezvládne ani si to objednat, navíc, když jí to někdo přiveze, má problém i sejít ke dveřím, má problém slyšet, že někdo přišel, tam je spousta aspektů, které ani donášková služba neřeší. A zase pro ty mladší ročníky jako jsem já, tak pro mě to taky není, protože doma nejsem a mě zachytit, je docela problém. Zbývá doručování do nějakých boxů. A když to bude v boxech, tak zase nikdo neřeší teploty a neumím si představit, že by bylo najednou všechno vytemperované, zateplené, ošetřené proti vedru. Muselo by to probíhat v obrovském rozsahu, protože by to firmy stálo spousty peněz. Pacienti za to stejně dříve nebo později budou muset platit víc, než si teď myslí.
Tady se podařila výborná věc, město Jablonné se snaží zajistit zdravotní péči. Nevím, co všechno dělají špatně, do toho já nevidím, protože nejsem místní občan, ale co se týče zdravotní péče, tak se velmi snaží. Ve chvíli, kdy odsud odešla jedna praktická lékařka, obratem hledali další a teď se jim to povedlo. Dostali sem mladší doktorku, pan doktor se blíží k důchodu, ten bude ubírat a končit, ale jeho pacienti přecházejí k druhé doktorce. Pak se tady vylíhla paní doktorka, která v Jablonném naprosto atypicky otevřela ordinaci interna, diabetologie, obezitologie, endokrinologie, takže my máme teď nad sebou relativně spolupracující lékaře, kteří jsou už nově smýšlející, a pro které lékárna není prostě fuj a tabu, ale zařízení, které s nimi může dobře kooperovat. Paní doktorka, pokud chce zajistit jakýkoliv lék, tak běží do lékárny a jde se s námi domlouvat. Nová diabetoložka se rozhodla, že chce psát pro pacienty s neuropatií diabetickou obuv, která má schválení a úhradu pojišťovny, takže nás požádala, jestli bychom byli schopní tuto obuv zajistit. To jsem dohodla, firma má naště stí takové podmínky, že i pro naši venkovskou lékárnu je to použitelné. Osobně se snažím s lékaři komunikovat, snažím se jim vyjít vstříc, takže tady máme teď docela pěkně spolupracující hnízdo a doufám, že nám to dlouho vydrží… A když máme tak dobře fungující zdravotní středisko, tak by nás zásilkový výdej nemusel až tolik postihnout. Logicky pacient, který jde z ordinací, se tady minimálně zastaví a zeptá se. My se snažíme s pacienty individuálně domluvit, že když si sem třeba jednou za tři měsíce jezdí pro léky a berou něco, co běžně nemáme na skladě, můžou dopředu zavolat a my jim to objednáme. Je to zátěž, protože se hodně telefonuje, pořád něco řešíme, ale lidi jsou za to neskutečně vděční. Takže já věřím, že vděčnost venkova, malýho města, bude náplastí za to, že lidi sem přijdou a že nám do zásilkáčů neutečou, že si nebudou chtít nechávat anonymně posílat léky, ale přijdou si pro ně a radu k nám. Představa, že by to nás mohlo trefit o malinko méně, je asi zajímavá, mě to těší, ale nedokážu říct, jestli se k ní přikláním nebo ne, možná to ale trochu dává smysl a každopádně v to doufám.
Po všem, co jsem zažila v předcházejících 25 letech, jsem se posunula z takového lékárníka oukropečka na lékárníka, který umí být i drzý a řekne, co si myslí. Moc se mi líbil prosincový seminář Jardy Maršíka a jeho rady už jsem tady aplikovala několikrát. Říkal nám, že se všeho strašně bojíme, že si máme stát za svým názorem a že když něco dělat nechceme, tak to dělat nemáme a nemáme vymýšlet coby kdyby. Že když například neodbytnému pacientovi Modafen nevydám, že si půjde do jiné lékárny a pro mě to bude ztráta. Ne, to není to, co já mám v tu chvíli řešit. Já mám indicii, že mu ho dát nemám, tak mu ho prostě nedám. Nevím, co se děje, jestli se o Modafenu baví víc lidi tady na vesnicích, ale tento týden po nás už poněkolikáté chtějí pacienti Modafeny na někoho jiného, tak jsme je všechny vyhodili… J Ne, samozřejmě jsme jim to vysvětlili, to mělo být pro staré babičky a dědečky, tak jsme těm, co si pro to přišli, řekli, že to brát nemají, že to je věkově a také v kombinaci s jejich léčbou nevhodné. A také jsme jim řekli, že jim to vůbec nemůžeme dát na občanku někoho jiného, neexistuje! A nastaly scénky, jé a co teď budu dělat a kdesi cosi… Ne, nezlobte se, přes to vlak nejede a hotovo. Potěšilo mě, že si dokážeme stát za svým. A další, za čím si stojím, když mi tady někdo dělá nějaké scénky kolem doplatků. Děje se to tedy čím dál tím méně, hodně to narovnala okamžitá návratnost započitatelných doplatků, ale přece jen. Když mi tady začne někdo hrát divadlo kolem doplatku, tak mu říkám, nezlobte se, já to líp neumím, jestli chcete jít někam jinam, běžte si někam jinam. A někdy dodávám: A když to uděláte všichni, tak ta lékárna tady prostě časem nebude a pak si choďte, kam chcete. Už jsem se oprostila od nějakého podlézání lidem, abych vymýšlela, že támhle Pepíkovi zmenším doplatek, protože si pustil ústa na špacír a tenhleten je drzej a toho se bojíme… Ne, jestli je drzej, nepříjemnej, ať si dělá, co chce, já kvůli němu nic měnit nebudu. Je to hrozně osvobozující, že nejsem upnutá k tomu, že to tady musím udržet za každou cenu a za všech okolností.
Služebníček, maúcta klidně, ale má to hranice. Dokud to funguje, dokud to uplatíme, jsem ochotna do toho investovat energii, čas, všechno. Ale ve chvíli, kdy půjdeme do červených čísel a lidi sem přestanou chodit, já zavírám, odcházím středem a jdu jinam…
Ty maličké jsou úžasné, bezprostřední a je mezi nimi krásná atmosféra, to jsi koneckonců dneska zažil. Sebevědomí a smysl práce člověk cítí v tom, že ony jsou nadšené z aktivit, které děláme, že si třeba vlastnoručně vyrobí mastičku. Je krásné, když si u toho vzpomenou na Krtečka a chamomillu, že Krteček léčil myšku s bolavým bříškem a dal jí chamomillu. To, že vůbec děti heřmánek poznají a řeknou, že heřmánek patří do lékárny, že bylinky patří do lékárny, že to vědí i takhle malé děti 3 až 6 let, je hodně povzbuzující. Deváťáci jsou taky nadšení z přípravy, Honza Hašek, když k němu do lékárny v České Lípě přijdeme, jim nachystá spoustu aktivit, otázek, nechá je rozhodovat, jestli jde o látky, léčivé prvky nebo sloučeniny, mají možnost si k něčemu přičichnout, vnímají, že něco voní, něco je barevné, řeší, jak by se s tím zacházelo, že máme nějaká separanda a venena. U těch starších už můžeme jít do větší hloubky. Zpětná vazba od dětí, že se zamyslí a že odpovídají, že se ptají, že procházejí lékárnou, je velké zadostiučinění. Ze začátku jsem od těch starších chtěla písemnou zpětnou vazbu a ony nádherným způsobem popisovaly, jak to bylo úžasné, jak se jim v lékárně moc líbilo, jak nevěřily, kolik je tam místa v zázemí a co všechno lékárník umí a jak vůbec netušily, že lékárník umí poradit v tolika věcech.
Odpovídá to mému naturelu, já asi nejsem schopná dělat něco jednoduše a normálně. Časem se to vyvinulo, já to vlastně takhle úplně neplánovala. Ale musím ještě připomenout, jakou velkou oporou jsou mi v tom všem moje kolegyně v lékárně. Bez nich bych tyto aktivity vůbec nemohla dělat.
Když jsem byla nejvíc naštvaná, říkala jsem si, že se vykašlu na farmacii a odejdu do školství. To byla vize, která nešla realizovat, protože jsem v té době byla už zapojená v tolika projektech, že to vlastně nešlo. Kdybych z nich vystoupila, tak to těm lidem zbořím…
Nejde. Já ty děti prostě miluju. Vůbec si to nedovedu představit, že bych s tím skončila. Každé povolání má pro mě něco, co to druhé nemá, takže doufám, že mi to takhle ještě dlouho vydrží.
Téměř obratem dorazil z Mateřské školky Studánka děkovný list s obrázkem. Jeden z důkazů, že to všechno má smysl.
Paní magistro,
to my moc děkujeme, jste úžasná i Vaše kolegyně!
Dětem se návštěva moc líbila, hned to vyprávěly rodičům.
Doufám, že nebudete nemocná! A obrázek našel své místo!
Moc zdravíme.
Opatrujte se.K. Holmanová a všichni ze Studánky
Zdeněk POKORNÝ
Nemáte účet? Registrujte se
Zadejte e-mailovou adresu, se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.
