Historicky byly za zlatý standard považovány rtuťové teploměry, které fungovaly na principu tepelné expanze rtuti. Vynikaly spolehlivostí i jednoduchou obsluhou a k dosažení přesné teploty bylo obvykle třeba 5–10 minut. Jejich rychlejší varianty s odlišnou konstrukcí kapiláry, tzv. rychloběžky, umožňovaly měření zkrátit na 1–3 minuty.
Zásadní zlom nastal v Evropě v dubnu 2009, kdy byly teploměry s obsahem rtuti zakázány především kvůli riziku úniku tohoto toxického kovu do životního prostředí. Adekvátní a zdravotně nezávadnou náhradou se staly teploměry na bázi slitiny galia, india a cínu patentované pod označením Galinstan.
Galinstanové teploměry představují praktickou ukázku, jak vyřešení jednoho problému – toxicity rtuti – vytvořilo nový problém, tentokrát pro uživatele. Kapalná slitina totiž reaguje pomaleji než rtuť, protože teplo se v ní šíří pomaleji, má poloviční hustotu oproti rtuti, a především vykazuje velkou přilnavost ke stěně trubičky teploměru. Právě kvůli této adhezi je problematické její střepání a pro návrat do nulové polohy vyžaduje použití odstředivé síly. K teploměrům jsou tak buď dodávány, nebo se dají přikoupit sklepávací pouzdra.
Digitální teploměry měří teplotu pomocí kovového hrotu, v němž jsou umístěny termistory – senzory reagující na změnu elektrického odporu v závislosti na teplotě.
Podle klinických zkušeností mají pacienti často pocit, že digitální teploměry ukazují nižší teplotu, než odpovídá skutečnosti. Tento dojem však vzniká především kvůli nesprávnému způsobu měření, zejména při umístění přístroje do podpaží. Přestože teploměr přibližně po 1 minutě zapípá, neznamená to, že byla zaznamenána konečná tělesná teplota – přístroj pouze vyhodnotil krátkodobou stabilizaci měření. Aby byla hodnota srovnatelná s teplotou měřenou rtuťovým teploměrem, je nutné ponechat přístroj na místě alespoň 5–10 minut.
Infračervené teploměry měří teplotu na základě detekce infračerveného záření, jehož intenzita je úměrná teplotě měřeného povrchu. Tyto přístroje mají zabudovaný citlivý detektor, který signál převádí a zpracovává pomocí kalibračních algoritmů.
Bezkontaktní čelní teploměry bývají vybaveny laserovým zaměřovačem a mohou změřit teplotu na povrchu kůže nad spánkovou tepnou nebo v oblasti mezi obočím; tedy oblasti blízko čelní tepny. Spánková tepna, která je ideálnější pro přesnější měření, vyžaduje preciznější zamíření senzoru a někdy i pohyb přístroje od spánku k čelu. Měření mezi obočím je jednodušší, rychlejší a vyžaduje méně pohybu. Rozdílná doporučení výrobců čelních teploměrů týkající se způsobu měření vycházejí z konstrukčních odlišností a kalibračních metod jednotlivých zařízení.
Ušní (tympanické) teploměry měří infračervené záření, které je emitováno ušním bubínkem a okolními tkáněmi ve zvukovodu. Tato místa jsou zásobena stejnými cévami jako hypotalamus (centrum termoregulace), a proto dobře koreluje s teplotou tělesného jádra.
Před samotným měřením je důležité nasadit na špičku senzoru (hrotu teploměru) malou vyměnitelnou krytku a správně ji zavést na začátek zvukovodu. Při jemném zatáhnutí za ušní boltec senzor zamíří na ušní bubínek, jehož teplota je velmi blízká skutečné vnitřní teplotě těla. Případná nepřesnost může být způsobena nadměrným množstvím ušního mazu.
Pro nejvyšší klinickou přesnost, zejména v situacích vyžadujících maximální spolehlivost, například u kojenců a malých dětí, je stále doporučováno měření rektálním digitálním teploměrem. Rektum je vnitřní tělesná dutina, v níž hrot teploměru obklopuje tkáň se stabilní a okolím neovlivněnou teplotou. Proto je její hodnota velmi blízko skutečné teplotě vnitřních orgánů.
Při měření v podpaží − axilárně − může být výsledná teplota ovlivněna teplotou kůže a okolního prostředí. Tato oblast je přirozeně chladnější a výsledek závisí na prokrvení kůže i na tom, jak těsně je teploměr přiložen k tělu. Proto bývá axilárně naměřená teplota obvykle o 0,3–0,5 °C nižší než skutečná teplota tělesného jádra.
Orální měření teploty patří mezi spolehlivé metody, pokud je provedeno správně. Teploměr se vkládá pod jazyk do tzv. postranní kapsy. Jedná se o prostor pod jazykem po stranách uzdičky – tedy mezi spodní plochou jazyka a dásní dolních stoliček. Pro digitální teploměry platí totéž co v případě axilárního měření − přestože přístroj zapípá přibližně po 1 minutě, pro dosažení přesnější hodnoty je vhodné jej ponechat v ústech výrazně déle (zhruba 7–10 minut). Tento způsob měření je navíc citlivý na proudění vzduchu způsobené dýcháním a výrazně ho může zkreslit také předchozí konzumace horkých či studených nápojů nebo jídla.
(zemt)
Zdroje:
1. Geneva I. I., Cuzzo B., Fazili T., Javaid W. Normal body temperature: a systematic review. Open Forum Infect Dis 2019; 6 (4): ofz032, doi: 10.1093/ofid/ofz032.
2. Kim Y. M., Jang M. R., Moon J. R. et al. Clinical accuracy of non-contact forehead infrared thermometer measurement in children: an observational study. Children (Basel) 2022; 9 (9): 1389, doi: 10.3390/children9091389.
3. Mah A. J., Ghazi Zadeh L., Khoshnam Tehrani M. et al. Studying the accuracy and function of different thermometry techniques for measuring body temperature. Biology (Basel) 2021; 10 (12): 1327, doi: 10.3390/biology10121327.
