K historii mezinárodního lékopisu


Autoři: Dr. Pavel Drábek
Vyšlo v časopise: Čas. čes. lék., 90, 2018, č. 1, s. 32-33

Nárůst počtu národních lékopisů v první polovině 19. století vedl zároveň k myšlence připravit společný lékopis pro všechny státy. Tento nápad mělo více účastníků prvního mezinárodního farmaceutického kongresu, který se konal v září 1865 v severoněmeckém Braunschweigu. Proto se jednou z projednávaných otázek stala možnost sjednotit lékopisné předpisy na galenické přípravky. Tomu by napomohlo též splnění dalšího diskutovaného požadavku, aby všechny lékopisy byly psány latinsky.

Pro přípravu společného lékopisu vznikla posléze komise, do níž jednotlivé evropské státy a také USA delegovaly své zástupce. Celkem bylo v komisi zastoupeno 17 států.

V zápisech ze schůzí pražské Farmaceutické společnosti byl v letech 1874 a 1875 projekt mezinárodního lékopisu zmíněn celkem čtyřikrát. Určitou iniciativu v této záležitosti vyvíjel malostranský lékárník Josef Dittrich (1818–1898). Předsedou mezinárodní komise byl vídeňský lékárník Anton Schűrer von Waldheim (1830–1899), který byl zkušeným organizátorem s bohatými zahraničními styky a mezinárodní praxí (pracoval např. v Londýně a Paříži). V roce 1885 předložil na šestém farmaceutickém mezinárodním kongresu v Bruselu ­návrh obsahu mezinárodního lékopisu.

Text návrhu byl v latině a obsahoval 335 článků, zaměřených většinou na silně účinná léčiva. Pražská Lékárnická společnost již v témže roce vydala tento latinsky text pod názvem „Projekt internationální farmakopoey“ s krátkým českým úvodem (brožura má 68 stran a vytiskla ji pražská tiskárna Dr. Ed. Grégra. Autor českého úvodu není uveden.). V něm se píše, že připravovaný lékopis není zamýšlen jako „Pharmacopoea universalis“, ale že to má být „sestavení prudčeji účinkujících léků tím způsobem, aby jich výroba, vlastnosti a pojmenování pro všechny země stejné byly“.

Ukázka textu Projektu internationální farmakopoey.
Ukázka textu Projektu internationální farmakopoey.

Články jsou v návrhu seřazeny abecedně; polovina z nich je na léčivé látky. Pod hlavním názvem jsou případná synonyma, která jsou někdy až tři. Na okraji textu článku je drobným písmem, v kterých lékopisech je látka či přípravek oficinální a která národní delegace navržený článek doporučuje (desiderat), případně kolik delegátů a ze které delegace návrh nedoporučuje. K jednotlivým návrhům se vyjadřovalo 35 delegátů.

Třetina navržených článků byla převzata ze všech nebo téměř ze všech (tj. alespoň z patnácti) národních lékopisů. Nejvíce navržených léčiv mělo původní články v belgickém, francouzském, italském a portugalském lékopise. Zcela ojediněle byly některé navržené články uvedeny jen v jediném nebo ve dvou lékopisech (např.některé octy, vína, tinktury či sirupy).

Texty navržených článků jsou velice stručné. U látek je tvoří obvykle popis, vlastnosti (zejména rozpustnost) a někdy zdroj (u rostlinných drog matečná rostlina). Ojediněle bývá uveden stručný požadavek na čistotu (např. u kodeinu: Ne Morphinum contineant, nebo u bromu: Ne Chlorum neque Jodum continent.). Názvy některých chemických látek jsou neobvyklé (např. Amylum vel Amylium nitrosum) a také některá synonyma jsou velice zvláštní (např. u dusičnanu stříbrného je uvedeno Azotus argenticus nebo u chloridu zinečnatého je synonymum Chloruretum zincicum). V článcích nejsou uvedeny zkoušky totožnosti nebo na čistotu ani stanovení obsahu. Výjimečně je uveden bod varu, teplota tání, barevná reakce s kyselinou nebo tvorba sraženiny. Ojediněle je udána specifická hmotnost (p. sp.).

Rostlinných drog je v návrhu celkem 54, většinou to jsou drogy dovážené. Jejich články bývají nazvány podle matečné rostliny. V článku bývá charakteristika rostliny, chybí však podrobnější popis drogy. U některých (např. Secale cornutum nebo Folia Digitalis) je předepsána doba uchovávání (nejvýše jeden rok). Chinové kůry je uvedeno několik druhů, rozdělených podle zbarvení do tří skupin (o nich bylo známo, že se liší svým obsahem chininu). Živočišná droga je v návrhu jen jedna – Cantharis.

U léčivých přípravků je uvedeno složení, velice stručný postup přípravy a případně ještě poznámka (např. Paretur ex tempore.). Výjimečně je jako synonymum použit též zastaralý název lékové formy (např. pomatum pro mast nebo elixirum pro tinkturu). Někdy je povoleno odchýlit se od původního složení, např. v článku na Emplastrum Belladonnae se píše, že místo rulíkového extraktu se mohou použít rulíkové listy, podle článku Syrupus Ipecacuanhae se místo hlavěnkového kořene může použít jeho extrakt.

Mezi přípravky je nejvíce tinktur (39), extraktů (35) a roztoků (28). Ojediněle se vyskytují octomedy (2), pastilky (2) a pilulky (3). Převaha tinktur je do určité míry způsobena tím, že jsou vedle sebe navrženy podobné přípravky. Tak např. Tinctura aconiti je v návrhu trojí – ze suchých listů, z čerstvých listů nebo z hlízy. Podobné to je také u rulíkové a několika dalších tinktur. Většina tinktur se připravuje s 90% lihem. Pouze Tinctura Opii benzoica, Tinct. Opii crocata a Tinct. Scillae vycházejí ze zředěného (70%) lihu. Také extrakty se mohou získávat z různých částí rostlin, což je v návrhu uvedeno u sedmi rostlin. Hodně (16x) jsou také zastoupeny masti, u nichž bývá základem Axungia Depurata. Zvláštností mezi mastmi je Unguentum Kalii Stibio tartarici. Překvapivě je v návrhu málo pastilek a pilulek. Pastilky měly jednoduché složení, ale u pilulek byla příprava složitější, což mohlo ovlivnit jejich výběr. Z dnes již zapomenutých lékových forem je třeba uvést octy a léčivá vína.

V této krátké informaci není možné uvést všechny zvláštnosti a problémy, které zbývalo vyřešit. Komise při sestavování návrhu sice vykonala velkou práci, ale na vypracování skutečného lékopisu nestačila. Tehdy nebyla k dispozici žádná mezinárodní organizace nebo instituce, která by přípravu podobného díla finančně zabezpečila. Možná trochu vadilo použití latiny, neboť některé národní lékopisy od ní v tu dobu již upustily. Proto celé úsilí skončilo v roce 1902 vydáním seznamu silně účinných léčiv. Další práce na sjednocení lékopisů přerušila první a posléze druhá světová válka. Teprve v roce 1947 přijala Světová zdravotnická organizace rozhodnutí o přípravě mezinárodního lékopisu a za čtyři roky nato začala tento lékopis vydávat v angličtině a francouzštině.

Literatura u autora


Štítky
Farmacie Farmakologie Farmaceutický asistent
Článek Editorial

Článek vyšel v časopise

Časopis českých lékárníků

Číslo 1

2018 Číslo 1

Nejčtenější v tomto čísle
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu, se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se