Editorial

Někdy dozraje situace tak, že občan cítí potřebu psát zastupitelům nebo politikům a dalším lidem s rozhodovací pravomocí. Kromě toho, že upřesní, co si o jejich schopnosti či neschopnosti myslí, po nich obvykle něco požaduje. Samozřejmě navrhuje podle svého názoru důkladně promyšlené řešení problému, ačkoliv to s ohledem na momentální situaci nemusí být zrovna schůdné. Přesvědčit a přetáhnout kohokoliv na svou stranu je složité. Silnější hráči zdařile využívají své lepší pozice i jistoty, že když chtějí, stejně bude všechno podle nich. A jestliže „protivníka“ zahrneme spoustou zbytečných podrobností, pak se dokonce i dobře připravené argumenty minou účinkem. Důvodem může být i to, že únavný elaborát, byť by úmysl pisatele byl sebelepší, si adresát buď nepřečte vůbec, nebo tu zmatenou litanii po chvilce odloží. Psát lidem, po nichž něco chceme, vyžaduje kus diplomacie a v první řadě obyčejnou lidskou slušnost. Je jedno, jestli se obracíme na ministra nebo třídního učitele svého potomka. Pokud máme potřebu mu sdělit, že sám ničemu nerozumí a ještě se obklopuje hlupáky, můžeme si být jisti, že naše snaha něco změnit byla zbytečná. Přehnaná gesta, natož silná slova (budeme-li konkrétní, pak i v časech pro lékárníky značně nepříznivých) každého odradí.

Pokud jde o strategii a taktiku, máme se všichni ještě hodně co učit.

V listopadu opět zasednou delegáti na sjezdu ČLnK. O co více je témat k jednání, o to košatější nastane diskuze při tvorbě a schvalování usnesení sjezdu. Cenná je každá připomínka, přesto není nutné prostřednictvím usnesení zveřejnit všechny záměry, což může přinést více škody než užitku. Naše otevřenost už se nám párkrát nevyplatila. A to bez ohledu na potěšující fakt, že problémy lékárníků, které jsou z velké části i problémem ­pacientů, teď veřejnost zajímají víc než dříve.

Jaroslava H