Zajděte poděkovat do lékárny

Lékařství a lékárenství jsou těsně propojené profese. Společným cílem je vyléčení pacienta nebo alespoň zmírnění jeho obtíží. K oběma profesím vede cesta přes náročné vysokoškolské studium, postgraduální vzdělávání a posléze povinnost celoživotního vzdělávání. Zatímco o lékařích naprostá většina laiků tuší, že nějaké náročnější vzdělávání museli absolvovat, o vzdělání lékárníků mají jen mlhavou představu, pokud si vůbec uvědomují, že prostor, který je dělí od člověka vydávajícího lék, se nenazývá pultem, ale tárou a že za ní nestojí prodavač léků, ale vysoce kvalifikovaný odborník.

„Paní doktorko, mám jenom dole svědění, s tím bych vás ani neobtěžovala, ale pan magistr v lékárně mě k vám poslal,“ téměř omluvně mi vysvětlovala starší žena svoji návštěvu v gynekologické ordinaci po delší pauze. Naposledy u mě absolvovala vyšetření před třemi lety, bez známek patologie v oblasti pohlavních orgánů. Tehdy také nepřišla „dobrovolně“. Měla před sebou výměnu kyčelního kloubu. Ortopedi v takovém případě trvají na gynekologickém vyšetření naprosto nesmlouvavě. Jejich neoblomnost při vyšetřování fokusů přivede do gynekologických ambulancí nemalé množství starších dam, které ve svých letech pociťují výrazný stud, a mnohdy je ani značné gynekologické obtíže k návštěvě gynekologa nepřinutí. V případě, že taková starší stydlivá žena žádné obtíže v oblasti pohlavních orgánů nepociťuje, vyhýbá se gynekologické ambulanci velkým obloukem a nechodí ani na pravidelné prevence. „Kupovala jsem si na svědění v lékárně to, co ukazovali v televizi, ale nepřestalo to, tak jsem chtěla, aby mi prodali něco silnějšího. Místo toho mě ale poslali k vám,“ doplnila pacientka svoje vysvětlení. Výrazně změněná kůže vulvy bez známek mykotické infekce byla rychlou odpovědí, proč volně prodejné antimykotikum nezabralo. Z biopsie vyšla těžká vulvární dysplazie až karcinom in situ a následující vulvektomie uchránila pacientku před rozvojem onkologického onemocnění. „Jsem ráda, že to tak dobře dopadlo, že se ta nemoc zachytila včas,“ radovala se pacientka při nedávné kontrole. „Tak běžte do lékárny a poděkujte jim za to, že vám nic dalšího na svědění nechtěli prodat, ale poslali vás sem. A na další kontrolu u mě nezapomeňte,“ rozloučila jsem se a opakovaně jsem si uvědomila, jak velký a snadno dostupný odborný zdravotnický potenciál mají lidé v naší zemi díky více než 2 700 lékárnám a v nich pracujících farmaceutkách a farmaceutech. Kvůli nedostatku lékařů roste délka objednací doby prakticky ve všech oborem medicíny. Stáváme se pro pacienty stále obtížněji dostupnými. Mezi lidmi přibývá těch, kteří se snaží přijít na kloub svých zdravotních obtíží intenzivním surfováním po internetu. Ti pak přichází do našich ordinací už s „jasně stanovenou“ diagnózou, ke které se dopracovali díky informacím nejroztodivnější kvality získaným dlouhým brouzdáním na internetu. Neubývá však ani těch, kteří k nám naopak opakovaně běží s každou, rovněž často touž banalitou. Počet lékáren a rozsah jejich otevíracích dob, které obvykle překračují ordinační hodiny nás lékařů, dává každému laikovi možnost vstoupit a zeptat se odborného zdravotnického pracovníka, kterým každý farmaceut pochopitelně je, na radu v situaci, kdy je jeho lékař nedostupný. Ať už proto, že je po ordinačních hodinách, nebo v případě, že se člověk nachází třeba v Hradci Králové, ale bydlí v Havířově. V lékárně dostane na svoje otázky validní odpovědi, které ho pak nasměrují správným směrem.

Kvalitní a validní komunikace s pacientem vyžaduje čas, jak u nás v ordinaci či u pacientova lůžka, tak v lékárně. Na straně zdravotníka také erudici, empatii, etiku. Tedy veličiny jakoby neměřitelné, zřejmě i proto v systému našeho zdravotnictví finančně naprosto nedoceněné. Týká se to samozřejmě i práce farmaceutů, byť si my, co nestojíme za tárou, většinou myslíme, že lékárníci jsou finančně takzvaně ve vatě. Číslo třináct mnozí považují za nešťastné. Nejsem pověrčivá, ale třináct korun za jeden recept –⁠ tedy výkon lékárnické profese, který se mezi pacientem a farmaceutem začne odehrávat v okamžiku, kdy pacient podá námi předepsaný recept –⁠ považuji za nešťastně nízkou cenu. Odmysleme si na pár okamžiků existenci marží u léku na recept, představme si, že lékárna neprodává žádné volně prodejné léky či jiné zboží. Ale musí dodržet veškerou legislativu, která manipulaci s léčivy provází, a lékárna by měla přežít jen z ceny, kterou dostává od zdravotních pojišťoven za „zpracovaný“ recept. I lékárny jsou pojišťovnami výrazně regulovány, takže stejně jako my, i ony odvádějí nemálo práce pro klienty zdravotních pojišťoven zdarma. Cena práce plně kvalifikovaného lékaře činí 512 bodů za hodinu, tedy přibližně 520–550 Kč za hodinu, podle dohodnuté výše bodu. Aby farmaceut dosáhl ceny své práce ve stejné výši, musí za hodinu zvládnout 40–42 receptů. Jeden za devadesát sekund. Do té minuty a půl je však nutné započítat nejen přímý kontakt s pacientem, ale stejně jako u nás lékařů veškerou administrativu, dovolenou, čas na celoživotní vzdělávání atd. Bez marže za léky by nepřežila ani jediná lékárna. Marže však k ceně léků neodmyslitelně patří, se vším pozitivním i negativním, co s sebou v systému úhrad zdravotní péče přináší. Zcela jednoznačně však maskuje to, že cena práce farmaceuta u nás leží proklatě nízko.

„Užíváte léky na cukrovku a vysoký tlak, ty cigarety vám rozhodně neprospívají,“ zaslechla jsem kratičký úryvek rozhovoru mezi pánem, který na táru položil svůj mobil, cigarety a zapalovač, aby si mohl do kapsy dát krabičky s léky, které mu lékárník právě podával. „Myslíte?“ lehce zaraženě opáčil asi padesátiletý pacient. „Vím to určitě, ty cigarety vám škodí opravdu hodně“ s úsměvem doplnil svoji kratičkou edukaci o škodlivosti kouření u diabetika s hypertenzí lékárník. Kdyby měl každý farmaceut prostor každý recept doprovodit kratičkou edukací právě na téma kouření, když vidí, jaké léky pacientovi –⁠ téměř každý třetí dospělý je kuřák –⁠ vydává, bylo by téměř lhostejno, jak intenzivně „bojují“ se závislostí na tabáku u více než dvou milionů našich občanů naši zákonodárci. Edukační potenciál lékařů i lékárníků je obrovský. Preference „ekonomicko-elektronizačního“ zdravotnictví nám všem bere čas i energii, která je ke kvalitní a validní komunikaci s pacientem nezbytná. „Za první republiky měl každý svého doktora, lékárníka a zpovědníka,“ říkávala s ­oblibou moje babička. Teď máme každý „svůj internet“.

MUDr. Eva KLIMOVIČOVÁ

www.svetovamedicina.cz