Správný čas na cokoliv je právě teď


Vyšlo v časopise: Čas. čes. lék., 91, 2019, č. 5, s. 10-12

Jaroslava Hořanská symbolicky předala žezlo vlády nad redakcí Časopisu českých lékárníků do rukou Zdeňka Pokorného. Nejdříve v komorní atmosféře na zasedání redakční rady časopisu 5. dubna a poněkud méně komorně ještě jednou o den později na poradě předsedů OSL. Dubnové číslo časopisu tak bylo „její“ poslední. Poslední slovo ale neřekla.

Ještě v dubnu jsme se domluvili na rozhovor. Měla jedinou podmínku. Na některé otázky už dopředu odmítla odpovídat. Zejména na ty, kdy by mohla být podezřívána, že si hraje na Paní Chytrou, ani na konci novinářské kariéry u lékárníků totiž nemá chuť učit orly lítat. To jsem samozřejmě akceptoval a zeptal se úplně tím nejtradičnějším způsobem.

Mgr. Jiří Kotlář na sjezdu delegátů komory v roce 2015 slibuje
na svou čest a svědomí, že tentokrát fotky pošle do redakce
okamžitě. Foto: Vladimír Vrbovský
Mgr. Jiří Kotlář na sjezdu delegátů komory v roce 2015 slibuje na svou čest a svědomí, že tentokrát fotky pošle do redakce okamžitě. Foto: Vladimír Vrbovský

Jak jsi vlastně s námi v roce 1993 začala?

Rok před tím jsem pracovala v jednom ostravském deníku, když mi jeho vydavatel nabídl od ledna místo v krátce vycházejícím lékárnickém časopise, z jehož redakce zrovna odcházel jediný redaktor. Shodou okolností to byl můj bývalý kolega, proto mě varoval, že to ani pro mě s těmi lékárníky nebude žádná legrace. Byla to určitě výzva, ale z velké části i moje drzost, protože o lékárenství jsem věděla jenom to, že některé léky si můžu koupit, na jiné potřebuju recept, a že lékárníci mají, jak se říká, fajnovou prácičku. To si ostatně myslím dodnes! Vydavatel mě seznámil s RNDr. PhMr. Jiřím Velkoborským, který mě doslova hodil do vody. Vzal mě na zasedání představenstva komory, abych z toho napsala zprávu. Tam jsem po několika minutách zjistila a ani se netajila tím, že vůbec nevím, o čem je řeč, a jestli v redakci zůstanu, nebudu to vědět ještě dlouho, nebo kdoví, jestli vůbec. Jenže Jiří Velkoborský byl docela urputný a cestou zpátky mě ujišťoval, že se mi ta práce určitě bude líbit. Věštecká slova!

A co tvoje první redaktorské setkání s lékárníky?

Velkou roli hrála právě moje účast na prvním představenstvu. Přestože jsem v té době byla zkušená novinářka, tam jsem si vůbec nebyla jistá v kramflecích, což nesnáším, jsem zvyklá chodit všude připravená. Ze sálu ale zrovna vyšel sympatický chlápek a zamířil ke mně se slovy:„Ty jsi ta nová redaktorka, že? Já jsem Jindra, rád tě poznávám.“ PharmDr. Jindřich Švarc už si to asi nebude pamatovat, ale právě on mi tehdy rozhodování hodně ulehčil. Patřil k prvním lékárníkům, které jsem požádala o rozhovor pro ČČL. Zato tehdejší prezident komory PharmDr. Jan Horáček se tenkrát moc vstřícně netvářil, ale pak mi to během let v redakční práci stokrát vynahradil a stal se mým ochotným rádcem. Jsem mu za to nesmírně vděčná, přestože mě, k mému prospěchu, ve svých kritických pohledech příliš nešetřil.

Jaké jsi měla do té doby novinářské zkušenosti?

Jako absolventka filozofické fakulty (na to jsem opravdu pyšná, historie umění je moje celoživotní láska) jsem pracovala v oddělení kultury nejčtenějšího českého krajského deníku. Byla to pro mne řadu let práce snů. Miluju divadlo, chodím na koncerty, jsem obdivovatelkou výtvarného umění, dlouhá léta jsem zpívala v pěveckém sboru... Ale pak jsem přišla do maléru, když jsem v redakci odmítla napsat nadšeně o plánované hornické opeře. Protože jsem, jak už je mým hrozným zvykem, ze kterého jsem se dodnes nepoučila, vtipkovala na nesprávném místě a mezi nesprávnými lidmi, byla jsem z redakčního oddělení kultury „odejita“. Ráda bych ovšem zdůraznila, že v tom tenkrát nebylo žádné moje hrdinství, upřímně jsem litovala, že jsem s tím musela skončit. Měla jsem ale znovu
ště stí v neště stí, že tehdy v té velké redakci neměli redaktora, který by psal o práci Sboru národní bezpečnosti, takže mi to „převýchovně“ nabídli. A protože se celý život držím zásady, že vždycky je všechno, jak má být, i psaní o práci tehdejších strážců zákona jsem ochotně přijala, v opačném případě bych musela z redakce odejít. Dala jsem na radu svého šéfredaktora, který mě chtěl v redakci udržet za každou cenu, protože jsem věděla, že je to šéf, který za svými lidmi stojí. Dodnes na tu práci s příslušníky bezpečnosti vzpomínám s radostí. I na to, že nejlepšími vypravěči vtipů o policajtech jsou policajti sami nebo jejich tiskoví mluvčí.

Na zasedá ní redakč ní rady v ř í jnu 2012 s její m př edsedou PharmDr. Janem Horá č kem, na sní mku vpravo PharmDr. Pavel Š kvor.
Foto: Miloš Potužák
Na zasedá ní redakč ní rady v ř í jnu 2012 s její m př edsedou PharmDr. Janem Horá č kem, na sní mku vpravo PharmDr. Pavel Š kvor. Foto: Miloš Potužák

Jsi s lékárníky víc než čtvrt století. A když se ohlédneš a zapřemýšlíš, co ti život dal a vzal?

Nevím, jestli je to věkem, ale velmi dobře si uvědomuju, že vedle zdraví a zase hlavně zdraví, za které si z velké míry můžeme sami, jsou pro mě nejdůležitější moji blízcí lidé, v první řadě samozřejmě rodina. A já mám ště stí, že rodiče nám, třem svým dětem, obyčejnými slovy vštípili zásady, že slušnému člověku se lépe žije, i když to tak někdy nevypadá, že v životě nic není zadarmo, ale taky to, že je důležité nenechat si všechno líbit. Často vzpomínám i na slova našeho otce, že na diskuse s hlupákem, který tě chce urazit, je škoda času. Těší mě, že ve stejném duchu jsme – moje sestra, bratr i já – vychovali své potomky, vzdělané, pracovité a samostatné osobnosti.

Mám celoživotní přátele, bývalé kolegy z novin, ale mnoho let také mezi lékárníky. Jedna z těch mně milých osob, která mě bez uzardění představuje jako svou nevlastní sestru, mi profesně obohatila život. Magistra Bronislava Kovářová z ostravské lékárny U Zlatého raka, kterou nazývám svou průvodkyní soukromou lékárenskou praxí, mi dala možnost poznat, o čem to lékárenství opravdu je, že práce v malé lékárně je sice ještě krásná, ale už ne tak krásná, jako před lety. Že pacienti jsou různí, ale zkušený lékárník se nenechá vyprovokovat člověkem, který si v lékárně vylil zlost, protože mu ráno ujel autobus, že si chce odnést svůj lék, ale na radu není zvědavý. No a co? Třeba si nechá poradit příště, až bude v lepší náladě.

A jestli mi život něco vzal? Na nic konkrétního si nevzpomenu, možná by nemusel ubíhat tak rychle, abych ještě nějaký čas vydržela pobíhat v lodičkách na vysokém podpatku, a taky v teniskách na celodenním cvičení tai chi v tělocvičně nebo na trávníku zvládnout tempo s lidmi o mnoho let mladšími. Zatím to jde!

S Mgr. Annou Šolastrovou na jedné z Konferencí mladých
lékárníků v Opavě. Bylo to docela dávno. Foto: Jiří Kotlář
S Mgr. Annou Šolastrovou na jedné z Konferencí mladých lékárníků v Opavě. Bylo to docela dávno. Foto: Jiří Kotlář

Vím, že tai chi cvičíš dvacet let. Dělá to tvůj život bohatším?

O tom bych mohla mluvit hodně dlouho, a nejen lékárníci, se kterými mám možnost potkávat se na celostátních cvičeních i mezinárodních workshopech, by mi jistě dali zapravdu. Je to způsob života, meditace v pohybu. My, kteří cvičíme dlouho, víme, že je to umění, které se poznává pozvolna,
učí skutečné trpělivosti a vytrvalosti. Díky komplexnímu učení se cvičenci rozvíjejí fyzicky i duchovně. Jeho příznivé účinky poznáváme ve dnech zalitých sluncem, ale ještě víc v době, kdy je nám těžko na duši i na těle. Nejen léčba a rekonvalescence jsou totiž pro cvičence tai chi mnohem jednodušší.

Je něco, o čem si myslíš, že už jsi prošvihla?

Já jsem pracovitá osoba, takže moc jsem toho neprošvihla, ostatně není všem dnům konec. Držím se zásady, že správný čas je právě teď, ať je člověku patnáct, čtyřicet nebo sedmdesát. Možná můj čas zrovna teď dozrál k tomu, abych se konečně začala učit hrát na klavír.

Jak budeš vzpomínat na lidi, se kterými ses jako šéfredaktorka časopisu potkávala při reportážích nebo rozhovorech?

Naště stí jsem nikdy nemusela nikomu mazat med kolem úst, tak i teď mi mohou moji čtenáři věřit, že jsem si taková pracovní setkání v lékárnách vždycky pokládala za čest a privilegium. Hlavně jsem se těšila na rozhovory s lidmi, kterým se do toho moc nechtělo. Vymlouvali se, že nemají co říct, ať si raději vyberu někoho jiného… A pokaždé to bylo bezvadné, protože ti „nekomunikativní“, kteří jsou černou můrou každého novináře, pak komunikovali ostošest, byli otevření, vtipní, zdravě kritičtí, dokonale orientovaní. A pro mě bylo za odměnu, když mi nakonec řekli: „Vy můžete přijít kdykoliv, vy jste jedna z nás.“

To byl ten moment, kdy ses cítila povolaná mluvit za lékárníky?

Nevím, jestli jsem se cítila zrovna povolaná, ostatně dodnes o tom pochybuji, když se mě někteří nelékárníci, to znamená hlavně novináři, ale nejen oni, ptali, jestli těm lékárnickým steskům opravdu věřím, že přece nemůžu být tak naivní, abych si myslela, že se mají skutečně tak špatně, jak prezentují na veřejnosti. Jsem novinářka, která se drží zásady, že buď věřím tomu, o čem píšu, nebo jdu jinam. Nepsala jsem jako lékárník, ale jako novinářka ve službách lékárníků. Psala jsem v zájmu lidí, kterých si vážím, protože o jejich práci toho přece jenom dost vím.

Co všechno se s? hne probrat během přestávky (s Mgr. Helenou
Žouželkovou) na sjezdu delegátů v roce 2018. Foto: Jiří Kotlář
Co všechno se s? hne probrat během přestávky (s Mgr. Helenou Žouželkovou) na sjezdu delegátů v roce 2018. Foto: Jiří Kotlář

Teď už s odstupem – kde podle tebe lékárníci udělali a dělají chybu?

Necítím se povolaná poučovat toho, koho sám život, politická situace domácí i mezinárodní nebo ekonomika poučily a potrestaly víc, než je zdrávo. Přesto považuji za kontraproduktivní hrát ublížené a doufat, že ten současný stav někdo vrátí o nějakých třicet let zpátky. Slovy klasika – čas oponou trhnul, a slovy někoho jiného – co se stalo, to už se neodstane. Většině z nás, ať se živíme čímkoliv, nezbývá než přizpůsobit se současné situaci, bez ohledu na to, jak je to těžké. Proto mě na facebooku těší konstruktivní diskuse mladých lékárníků, kteří dávají najevo, že člověk sice může padnout na ústa, ale „toho bohdá nebude, aby český lékárník z boje utíkal“.

Co rozhodlo o tom, že ses rozhodla ukončit svoje redakční angažmá?

Nejsi první, kdo se mě na to ptá, ostatně už jsem to někde říkala. Odcházím po zralém uvážení, dokud si pamatuji, jak se jmenuju a kde bydlím. Dalším důvodem je skutečnost, že důchod mi poroste výrazně rychleji než plat. Taky bych konečně ráda zjistila, jaké to je nudit se. Ale hlavně se obávám, že za léta, co píšu pro lékárníky a o nich, už mě máte všichni dokonale přečtenou. Ostatně já vás taky. To mi můžete věřit!


A jak si aktivní osoba jako ty představuje svoje první dny v důchodu?

Zatím o tom moc nepřemýšlím, protože jsem ještě nevyklidila redakci (25. dubna, pozn. red.), ale jisté je, že se překvapivě začínám těšit. Vím, že lépe než čtyřiatřicátý americký prezident Dwight D. Eisenhower, a to v rozhovoru s novinářem u pří­le­ži­tos­ti ukončení své politické kariéry, bych to neřekla. Dovolím si proto parafrázovat jeho vyjádření: Hlavně žádný spěch, mladý muži. Nejdříve si dám na terasu houpací křeslo, posadím se, …a po několika měsících se začnu pomaličku houpat.

Stanislav HAVLÍČEK


Štítky
Farmacie Farmakologie Farmaceutický asistent

Článek vyšel v časopise

Časopis českých lékárníků

Číslo 5

2019 Číslo 5

Nejčtenější v tomto čísle
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu, se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se