Trnité cesty vývoje léčiv (IX.)


Vyšlo v časopise: Čas. čes. lék., 91, 2019, č. 5, s. 26-27

Očekávání od očkování

V současné společnosti panují mezi některými rodiči obavy z očkování malých dětí, starší populace zase bagatelizuje význam očkování proti nemocem ohrožující seniory. Obezřetný postoj a pečlivé sledování nežádoucích účinků vakcín má své opodstatnění, jde o kontrolní mechanismus, který vyvolává tlak na vývoj vysoce kvalitních a klinicky řádně odzkoušených vakcín. Ale nic se nemá přehánět. V roce 1998 odstartoval stigmatizaci očkování doktor Adrew Wakefield, který se svým výzkumem snažil dokázat, že trojkombinace vakcín proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím může vyvolat autismus. Ve studii přitom vědomě porušil akademické a etické normy a v roce 2010 byl jeho výzkum označen za podvodný. Přestože další studie žádnou souvislost očkování a autismu neprokázaly, nedůvěra k očkování ve společnosti dále přetrvává.

Jennerův převratný objev a první odpůrci očkování

Pravé neštovice byly v 18. století postrachem. Pacienti, kteří onemocnění přežili, zůstávali znetvořeni jizvami, ale získali ­trvalou imunitu proti tomuto onemocnění. K prvnímu rozšíření obrany proti neštovicím přispěla manželka britského konzula, lady Mary Wortley Montague, která byla svědkem inokulace venkovských žen v Turecku. Principem bylo vpravení hnisu z pravých neštovic do jehlou vytvořené ranky, a tím vyvolání onemocnění oslabeným původcem. Lady Mary po návratu do Anglie nechala roku 1721 očkovat své tehdy pětileté dítě. Tento postup obrany proti pravým neštovicím se postupně rozšířil do dalších zemí.

Variolizace (očkování materiálem získaným z pravých neštovic) však s sebou přinášela významné riziko propuknutí onemocnění v plné síle a úmrtí pacienta, proto měla i řadu odpůrců a nešířila se příliš rychle.

Rozhodující roli v boji proti pravým neš­tovicím sehrál anglický venkovský lékař Edward Jenner (1749–1823). Na myšlenku očkovat kravskými neštovicemi jako prevencí před onemocněním pravými ­neštovicemi jej přivedl všeobecný poznatek tradující mezi lidmi: kdo prodělá kravské neštovice, neonemocní pravými. V roce 1796 použil tekutinu získanou z pustul kravských neštovic nakažené ženy a aplikoval ji osmiletému chlapci. Reakce na očkování proběhla u chlapce mírně a projevovala se zvýšenou teplotou. Po půl roce byl chlapec naočkován pravými neštovicemi a dle předpokladu zůstal vůči tomuto onemocnění imunní. Tuto metodu nazval Jenner vakcinací (podle latinského vacca – kráva). Po následné publikaci se nová metoda očkování začala rychle šířit i mimo Anglii. Francie, jako jedna z prvních zemí, ustanovila toto očkování povinným v roce 1809.

Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) jsou díky očkování pravé neštovice považovány za vymýcené a plošné očkování bylo po roce 1979 postupně ve všech zemích ukončeno.

V podstatě zároveň s objevem Jennerovy vakcinace vzniká v Anglii Liga proti očko­vání a Liga proti povinnému očkování. Největší antivakcinační demonstrace se konala v Leicestru roku 1885, pochodu se zúčastnilo více než 80 000 odpůrců očkování. Tlak veřejnosti v Anglii vedl k vyššímu studiu bezpečnosti vakcín a ke zmírnění zákona o povinném očkování s možností nenaočkovat děti bez sankce pro „výhradu svědomí“.

Na vzteklinu i bez testů

Dalším hybným momentem byly ve vývoji vakcín objevy Louise Pasteura (1822 až 1895), jednoho z nejvýznamnějších vědců 19. století. Prvotní pokusy s imu­nizací psů proti viru vztekliny a práce na vývoji vakcinace proti vzteklině vyvrcholily v roce 1885, kdy přes riziko nedostatečně odzkoušené vakcíny naočkoval a zachránil chlapce, pokousaného vzteklým psem.

Po zveřejnění Pasteurových úspěšných experimentů došlo k celosvětovému rozšíření vakcinace proti vzteklině. Pasteurovu vakcínu tvořila vysušená infikovaná míšní tkáň pokusných zvířat s velmi nízkou virulencí. Pro vysoké riziko nežádoucích účinků není tento typ vakcíny podporován WHO. Vakcíny používané proti vzteklině v současnosti obsahují inaktivovaný virus vztekliny pomnožený buď v purifikovaných buňkách kuřecího embrya, nebo na tzv. Vero buňkách.

Tuberkulóza

Nelze opomenout ani významné objevy Roberta Kocha (1843–1910), objevitele původce tuberkulózy (Mycobacterium tuberculosis) a cholery (Vibrio cholerae). Na lékařském kongresu ve Vídni v roce 1890 Koch oznámil, že se mu podařilo objevit látku zastavující rozmnožování původce tuberkulózy, bohužel následně se prokázal tuberkulin (glycerinový extrakt Mycobacterium tuberculosis) jako ne­účinný. Koch čelil kritice ze strany odborných kruhů rovněž kvůli utajení složení léku a vyvolání falešného očekávání bez řádného odzkoušení látky. Prvního úspěchu s očkováním proti tuberkulóze dosáhli Albert Calmette a Jean-Marie Guérin z Pasteurova institutu, kteří od roku 1906 začali pro očkování v humánní medicíně využívat oslabené bakterie z kmene postihující hovězí dobytek (Mycobacterium bovis). V roce 1927 už byla vakcína vyvinuta a odzkoušena pro použití u lidí, širšího použití se dočkala ve převážně ve Francii a Skandinávii. Teprve po skončení druhé světové války se díky vakcinačnímu programu dánského Červeného kříže rozšířila kalmetizace do dalších evropských zemí. V bývalém Československu bylo plošné povinné očkování proti tuberkulóze zavedeno v roce 1953. V České republice došlo po roce 2010 k výraznému omezení očkování proti tuberkulóze. Pro nízký benefit a riziko dlouhodobého hojení místa vpichu už není v současné době povinné a doporučené zůstává pouze pro pacienty s rizikem nákazy tuberkulózou.

Záškrt, obrna, ebola

Další posun na poli vakcinace přinesly vědecké poznatky Émile Rouxe a Alexandra Yersina ve Francii, že onemocnění nemusí způsobovat bakterie sama o sobě, ale i jí produkovaný toxin. V souladu s tímto zjištěním publikovali Emil von Behring a Kitasato Shibasaburó po roce 1890 poznatek, že krev či sé­rum získané od zvířete imunního proti záškrtu – v důsledku naočkování toxinu – může být použito jako antitoxin (antidotum) pro léčbu ­nakaženého zvířete. Dále zjistili, že ­imunitu lze navodit postupně vystavováním vyšším dávkám toxinu. O aktivní imunizaci oslabeným difterickým ana­toxinem se zasloužil veterinární lékař Gaston Ramon z Pasteurova institutu. Od roku 1923 byly k dispozici první vakcíny proti záškrtu. V Československu začalo plošné očkování proti záškrtu až od roku 1946, při poslední velké epidemii difterie v roce 1930 onemocnělo 24 000 lidí s 9% úmrtností!

Na rozdíl od očkování proti vzteklině provázelo vývoj polio vakcíny ve třicátých letech 20. století jisté zklamání. John Kolmer a Maurice Brodie vyvinuli vakcínu proti obrně, ale její nedbalé a spěšné testování vedlo k několika případům postvakcinačího ochrnutí a co hůř, k prokázanému úmrtí šesti pacientů v souvislosti s očkováním. Další vývoj vakcíny proti dětské obrně byl pozastaven a byl znovu obnoven až v roce 1955, kdy americký lékař Jonas Salk oznámil výsledky klinického zkoušení bezpečné inaktivované vakcíny.

Mezi nejvýznamnější medicínské objevy 21. století byla zařazena vakcína proti lidskému papilomaviru (HPV), chránící před rakovinou děložního hrdla.

V současné době díky očkování došlo k vymýcení či potlačení řady závažných onemocnění. Mezi současné trendy a priority patří co největší bezpečnost vakcín a použitých pomocných látek. Vývoj jde neustále vpřed, do praxe byla nedávno, v roce 2018, zavedena vakcína proti krvácivé horečce (ebola), dál se hledají nové vakcíny (malárie, HIV) i jiné než injekční cesty podání (například s využitím nanotechnologií).

V České republice zahrnuje povinné očkování 9 nemocí. Stále více ale sílí tlak veřejnosti na zrušení povinného očkování. Jedním z argumentů je, že stát odmítá nést odpovědnost za poškození zdraví v důsledku očkování. Naše komunikace s pacienty v lékárně, zejména s rodiči dětí musí být vedena citlivě, nejenom se znalostí nežádoucích účinků vakcinace, ale především se znalostí rizik onemocnění, proti nimž jsou děti očkovány. Je třeba vysvětlovat, že benefit z očkování převažuje riziko nákazy onemocněním. Je rovněž namístě zdůraznit význam solidární kolektivní imunity, která chrání jedince s kontraindikací očkování.

Správná odpověď z minulého čísla:

Další látkou přírodního původu, kterou objevil A. Fleming při svých výzkumech byl LYSOZYM.

Jana Martinásková



Štítky
Farmacie Farmakologie Farmaceutický asistent

Článek vyšel v časopise

Časopis českých lékárníků

Číslo 5

2019 Číslo 5

Nejčtenější v tomto čísle
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu, se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se