Jen krátká návštěva potěší

Souhrn

Tohle motto jsem si vypůjčil z cedulky, která zdobila japonskou zahrádku známého malíře Vladimíra Komárka.

S manželkou jsme si vyjeli na tři dny na jižní Moravu, dostali jsme dárkový pobyt na Bukovanském mlýně s krásným výhledem na město Kyjov a okolní Ždánický les a Kyjovskou pahorkatinu s vinicemi a dubovými háji, prostě krása. Vzpomněl jsem si, že v Kyjově tráví podzim života milý kolega Jura Dlouhý, všem farmaceutům známý jako, jak on říká: bývalý ministr zahraničí lékárnické komory. Mám na něj mobil, tak stačilo zavolat a druhý den jsme jej navštívili. A bylo to velmi milé setkání. Prošli jsme jeho lékárnou U Zlaté koruny a vystoupali jsme schodištěm do Jurova království. Myslím, že byl potěšen. Asi hodinku jsme poslouchali jeho vyprávění plné farmacie a jeho dalších koníčků. V 92 letech je plný elánu, jen jej trochu limituje trochu tělesné zdraví. Před dvěma lety spadl z pódia při přednášce v Žilině a pochroumal si pravé rameno (do té doby hrál ještě tenis) a před loňskými Vánocemi spadl nešťastně znovu a zlomil si stehenní kost. Čtyři měsíce rehabilitace v lázních Darkov a pak zemanovský vozík, a domácí fyzioterapie a víra v to, že zase brzo bude chodit.

Historie jeho lékárnického rodu sahá hluboko do minulosti, na stěnách bývalé jídelny jsou portréty jeho babičky a maminky, která byla lékárnicí. Tatínek byl profesorem jazyků na místním gymnáziu. Ten lingvistický talent se v Jurovi nezapře, válí v mnoha světových jazycích stejně jako v rodné řeči. Asi víte, že je spoluobjevitelem Voltaren emulgelu z doby, kdy byl výzkumníkem švýcarské firmy Ciba Geigy (dnes je součástí Novartis). Profesor Jan Solich, jeho spolužák, za ním několikrát ve Švýcarsku byl a nám studentům o kolegovi Dlouhém a jeho úspěších vyprávěl.

A to jsem vůbec netušil, že ho jednou osobně poznám. Po sametové revoluci to Juru táhlo domů a restituoval na Masarykově náměstí v Kyjově zruinovanou lékárnu, obří investice z ní udělaly krásnou vizitku starého lékárnického rodu. Jen těch lékáren v maličkém Kyjově je na můj vkus zbytečně mnoho (12) a tak prosperita nezávislého lékárníka klesá a činnost se blíží altruismu a charitě. Již před mnoha lety měla vzniknout naproti v domě další lékárna. Jura se to dozvěděl a dům si rychle pronajal a vybudoval krásnou kavárnu ve vídeňském stylu. Nazval ji Kavárna Longus, což je latinsky dlouhý, přezdívali tak jeho tatínkovi, když byl profesorem na gymplu. Po návštěvě jsme si do kavárny na chvilku sedli a podpořili svou obezitu výbornou kávou se zákuskem. Najednou zvoní telefon a Jura volá, že nás vidí, jak se usmíváme nad těmi dobrotami a měl z toho radost. Kavárnu již prodal na splátky, které končí v roce 2025 a pravil, že se toho musí dožít. Ukázal nám i svou obří sbírku jazzové muziky na CD, gramodeskách ještě těch křehkých šelakových a unikátní encyklopedickou literaturu, všechno důkazy o jeho širokých zájmech.

Myslím, že kolega Jiří Dlouhý stojí za připomenutí, vzpomínám na jeho trefné diskuzní příspěvky na sjezdech Komory, kdy hlavně za přítomnosti hostů z ministerstva a dalších institucí vždy připomínal svou zahraniční genezi a nepřímo podával důkaz o prestiži lékárnického povolání na veřejnosti.

Držím Ti, Juro, palce, ať se brzo vrátíš na lékárnická fóra a ještě dlouho budeš přispívat do diskuzí.

Pavel GRODZA